Jirka Petr je velký běžecký univerzál. Mimo špičkové časy od silniční „desítky“ po maraton ale v posledních několika sezónách sbírá i přední umístění a úspěchy na závodech v horách. K jeho největším úspěchům můžeme řadit účast na českých skyrunningových závodech s kvalitními výsledky: 4. místo na Ještěd SkyRace, MČR v této disciplíně, 5. místo na Perun Skymarathonu, což znamenalo 3. místo na MČR ve Skymaratonu, dále pódiová umístění na závodech české GNTS (3. místo Baba-Kamzík, 2. místo na Salomon Valašský Hrb). Výborné výsledky měl i v zahraničí, účastnil se MS v ultratrailu a v červenci se umístil na 4. místě na DolomythsRun Ultra. Kvalitní výkony ale podával i na silnici (Karlovarský půlmaraton jako nejlepší Čech a další). Povídala jsem si s ním o tom, jak vše zvládá a co ho vlastně nejvíce baví a motivuje v dalším tréninku.
Ahoj Jirko, letos se ti podařilo zaběhnout spoustu skvělých výsledků v skyrunningových závodech i na silnici. Jak jsi s nimi spokojený?
Asi bych při pohledu na uvedený výčet výsledků neměl mít důvod si stěžovat, minimálně s těmi v první části sezóny jsem určitě spokojený. Ale na druhou stranu, vždy je prostor pro to se zlepšovat a to je i mou motivací. Některé ze závodů nevyšly zcela dle mých představ, ať již to bylo z jakýchkoliv příčin. Mám na mysli především jarní Ještěd Skyrace, který jsem měl dobře rozběhnutý, ale seběhl jsem z trati. Nebo závod na mistrovství světa v ultratrailu v Portugalsku, kde jsem vinou pořadatelů startoval až ze zadních pozic…
Pak ale přišlo zranění, které tě trápí dosud. Po Jesenickém maratonu jsi dokonce psal, že jsi se závodem protrápil. Čím si zranění vykládáš?
Zranění čas od času potká každého sportovce, běžce nevyjímaje. S tím je třeba se smířit, bohužel i to patří ke sportu. Samozřejmě je dobré se jim snažit předcházet. V tomto případě jsem ale na vině zřejmě já sám, neboť jsem podcenil regeneraci a odpočinek po náročném ultra závodě Dolomyths Run a přivodil si zánět šlachy. K tomu se přidaly další svalové problémy a výsledkem byla vynucená pauza a následně onen bolestivý a utrápený Jesenický maraton. Asi by bylo rozumnější za takových okolností závod vzdát a pošetřit tělo, ale to už nebude můj styl. Teď je třeba se dát co nejrychleji do pořádku, abych byl připraven na závod CCC ve francouzském Chamonix.
Pro sportovce je vždy náročné se se zraněním vyrovnat, jak to zvládáš a kompenzuješ ty?
Asi nejtěžší je zranění akceptovat a vyrovnat se s ním hlavě. Často jsou to dost frustrující okamžiky. Když se to povede, je napůl vyhráno. Pokud zranění vylučuje běh, zkouším najít vhodnou kompenzaci, abych tělo udržoval v zátěži. Většinou využívám cyklotrenažér nebo kolo. Zároveň je to prostor věnovat se zanedbávanému posilování, strečinku a podobně.
Co je podle tebe příčinou zranění? (Podcenění regenerace, přetrénování nebo příliš velká zátěž na začátku sezony?)
Jak už jsem řekl, zranění ke sportu bohužel patří a platí to stejně pro hobíka jako pro profíka. Přesné příčiny se většinou identifikují zpětně velmi obtížně a většinou jde o souhru více faktorů. Domnívám se, že v mém případě je největším problémem a tím i příčinou zranění jednostranná běžecká zátěž bez odpovídající kompenzace v podobě například plavání a pak nedostatek kvalitní regenerace. Ta totiž vyžaduje čas, který často nemám. Navíc jsem lenoch a přinutit se po pracovním dni a tréninku ještě do cvičení, posilování či strečinku je pro mě dost těžké.
Máš ještě na tuto sezonu nějaké plány?
Samozřejmě, sezóna zdaleka nekončí! Na konci srpna mě čeká závod CCC ve Francii a po pár letech si konečně zase zaběhnu domácí Brněnský masakr a Vokolo Príglu. Do zahraničí se pak vypravím ještě třeba na Schneeberg Trail a do italského Limone sul Garda na Limone Extreme Skyrace.
Pojďme se podívat na tvé začátky. Jak a kdy ses k běhu vlastně dostal?
Jako malý kluk jsem s rodiči vymetl kdejaký přespolák, tehdy totiž běhaly všechny děti. Od páté třídy jsem pak začal navštěvovat ve Zlíně sportovní školu se zaměřením na atletiku. A protože jsem byl na všechny technické disciplíny děsné dřevo a zároveň jsem ani nebyl rychlý, řekli mi, že budu běhat tolik neoblíbené štreky. V mém případě ale platilo, že čím delší, tím lépe… Až do juniorské kategorie jsem trénoval a závodil na dráze na 800 a 1 500 metrů pod vedením známého zlínského trenéra a bývalého výborného vytrvalce Standy Nebojsy. K běhání jsem se pak vrátil až po mnoha letech a začínal v podstatě od nuly.
Co tě k návratu vedlo?
Návratu k běhání a ke sportu vůbec zřejmě přispěl tehdejší běžecký boom a několik lidí v mém okolí, kteří mě trochu popostrčili. Bylo načase, protože jsem tehdy měl asi o 15 kilo navíc a fyzička taky nebyla kdovíjaká… Po první desítce v roce 2008 přišel i první půlmaraton a rok nato i maraton. Běhání jsem zdravě propadl. Začal jsem objíždět různé závody v okolí a taky se účastnit velmi oblíbeného brněnského seriálu Triexpert cup. Začínal jsem tehdy jako velmi průměrný hobby běžec, ale rok od roku jsem se posouval pořadím výše a taky výkony se zlepšovaly. Panovala tam ta správná zdravá sportovní soutěživost, která mě motivovala k dalšímu a stále systematičtějšímu tréninku. Vzhlížel jsem tehdy k tamním běžeckým ikonám v čele s Danem Orálkem a ani jsem nepomyslel na to, že bych je třeba někdy mohl porážet.
První výraznější běžecké úspěchy ale přišly až po letech tvrdého tréninku.
Běháš trailové závody, ale nepohrdneš ani silnicí. V obou případech se pravidelně ukazuješ na předních pozicích. Které závody upřednostňuješ?
Mám rád horské běhy i ty silniční. Obojí má svá specifika a krásu. V minulosti jsem se určitě zaměřoval více na silniční běhy. Tomu odpovídal i trénink, který byl ze dvou třetin zaměřený na tempovou vytrvalost. Poslední dva až tři roky však mnohem více závodím v terénu a v horách a s tím souvisí i tréninkové kilometry naběhané především v terénu. Takže ano, v současnosti mě určitě potkáte spíše na horských bězích a skyrunningových závodech než na silničním maratonu. Krása hor a příroda však pro to není jediným důvodem. Cítím se dobře a příjemně v komunitě těchto sportovců, kterou vnímám jako poněkud osobnější a asi i upřímnější, než tak trochu anonymní prostředí většiny silničních závodů. Myslím tím, že si zde lidé asi více rozumějí a více se vzájemně chápou jak po sportovní, tak i lidské stránce. Mám zde mnoho dobrých přátel, kteří jsou mi v závodě velkými soupeři. Vždy si však ale přejeme navzájem úspěch a v cíli se dokážeme společně radovat i z úspěchů toho druhého.
Jak se to pak promítne do tréninku? Přeci jen na silniční běhy je důležitá rychlost a tempová vytrvalost.
V současné době silničním závodům trénink vůbec nepřizpůsobuji. Ale i trénink do hor se neobejde bez občasného tempa, ať již na silnici, nebo třeba úseků a intervalů v terénu. Navíc na silnici mohu stále ještě těžit z toho, co mi za předchozí roky tak říkajíc zůstalo v nohách.
Jak zvládáš kombinovat trénink/závody, rodinu a práci dohromady?V tomto ohledu si asi nemohu stěžovat. Rodina mi vychází maximálně vstříc a podporuje mě, za což jsem jí velmi vděčný. Čas na potřebný trénink si tedy většinou najdu, aniž by to nějak poznamenalo chod a fungování rodiny. Navíc manželku a dcerku vozím po závodech s sebou, takže i závodní víkendy trávíme většinou společně. Má práce pak s běháním a sportem přímo souvisí, a to také mnohé zjednodušuje.
Kolik hodin tréninku týdně (případně i skladba) v průměru zvládáš?
Při pohledu do statistik vyplývá, že můj běžecký trénink obnáší v průměru 10 hodin týdně a další aktivity, jako například kolo další dvě až tři hodiny týdně. Běžeckých kilometrů je to pak v průměru asi 90 – 100km během závodní sezóny, v zimní přípravné části více. V mém případě to tedy nejsou žádná závratná čísla. V přípravném období se jedná většinou o delší běhy v nižší intenzitě, občas zpestřené rychlejším tempem, fartlekem či sobotním závodem. Během závodní sezóny se má tréninková kilometráž asi o jednu třetinu sníží a mnohem častěji zařazuji tréninky zaměřené na tempo v terénu. Hodně dní je pak věnováno na nutnou pozávodní regeneraci a běhám jen volně.
Vynechme teď teoretické poučky, ale co je pro tebe naprosto zásadní v tréninku na horské závody? Kde jsi schopen nejvíce získat, ve stoupání nebo v seběhu?
Chceš-li uspět v horách, musíš být komplexním běžcem. Nestačí samotná vytrvalost, síla, rychlost… Neumíš to do kopce? Dojedeš později na křeče. Nezvládáš technické seběhy? Soupeři ti utečou a už je neuvidíš. Nemáš vytrvalost a rychlost? Neudržíš s nimi krok na rovině… I trénink proto musí být takto komplexní. Výhodu mají samozřejmě ti, kteří mají možnost v horském terénu denně trénovat. Já mezi ně ale nepatřím. Osobně nejvíce ztrácím v technických sebězích, ve kterých nemám tu potřebnou jistotu a možná i hlavu to prostě „pustit“ dolů.
Kam směřuješ, co se závodění nebo obecně běhání týče? Chtěl bys spíše zkusit třeba ultra závody, nebo přidat jiné disciplíny (duatlon, triatlon)?
S přibývajícím věkem se dá předpokládat, že budu vyhledávat a soustředit se na spíše delší horské závody a ultra. Rychlejší již asi nebudu, zato vytrvalost mohu rozvíjet i ve vyšším věku a jsem přesvědčen, že mé limity jsou ještě daleko. A zkušenosti jsou u tohoto typu závodů také velkou devízou. Do triatlonu či jiných sportů se už rozhodně vážně a cíleně pouštět nehodlám.
Co bys doporučil nováčkům, kteří by rádi začali s běháním v horách?
Ať v tom nehledají žádnou složitost. Běhání je přirozené a krásné a běhání v horách tím více. Mělo by všem přinášet radost a nabíjet pozitivní energií. A pokud jsou soutěživí a chtějí v horách závodit, tak ať jsou trpěliví a připraví se na to, že to může někdy i velmi bolet. Tak jako v každém jiném sportu. Ale je to bolest, co se strašně rychle přetaví v radost.
Díky za rozhovor a ať to běhá!
Jiří Petr (1979)
Jirka je univerzální běžec z Brněnska, který běhá za tým Salomon/Suunto a rád si zaběhne cokoliv od silničních závodů až po horské ultramaratony. Na kontě má mimo jiné 2. místo na půlmaratonu v Karlových Varech(2018 a první Čech 2019) a 3. na Perunovi 2018 nebo účast na ME ve SkyClassic 2017. Jeho osobní rekord na půlmaraton je 1:10:09 a na 10 km 30:58.
