Ivana Hermová, zakladatelka Jezerního běhu a meditativní běžkyně, se svými přáteli připravila na sobotu 5. září již 4. ročník tohoto běžeckého závodu a pochodu. Jeho zhruba 23 kilometrů dlouhá trať provedla závodníky místy, kam se normální smrtelník nikdy nedostane.
Projekt Jezerního běhu vzniknul jako ztělesnění myšlenky, že pokud se při běhu naladíte na rytmus okolní krajiny a sladíte s ní tempo, pohyb krajinou se stane rozhovorem vašeho těla s ní a zažijete pocit jednoty a celistvosti. Tento stav „tady a teď“, úplné přítomnosti a jakési běžecké meditace, dopřává severočeská industriální a postindustriální krajina Duchcovska a Bílinska naprosto ukázkově.
Ihned po startu na bílinském sídlišti Za Chlumem se dopředu nahrnulo několik rychlíků se zjevnou snahou narušit můj plán absolvovat závod v poklidném tempu pět minut na kilometr. Úvodní stoupání (200 m převýšení na 4 km) nás seznamuje s kypami Radovesické výsypky, pojmenované po vesnici, která byla kompletně pohřbena pod skrývkou z nedalekého lomu Maxim Gorkij (dnes důl Bílina). Tamější kostel Všech svatých dokonce ani nebyl zbourán, jen zasypán tunami vytěženého materiálu.
Průběh průmyslovou zónou pečlivě monitorovali příslušníci ostrahy areálu
Těsně před první občerstvovačkou (6,5 km) naposledy vidím postavu budoucího vítěze, postupně se mi vzdalují i jeho bezprostřední pronásledovatelé. Do boty se mi dostal malý kamínek, ale ztrácet čas zouváním nepřipadá v úvahu, však on si nějak sedne. Klesáme do údolí řeky Bíliny, vstříc komínům elektrárny Ledvice. Náš průběh průmyslovou zónou pečlivě monitorují příslušníci ostrahy areálu. Hlídají, abychom neodbočili, kam nemáme, a také kontrolují dodržování zákazu fotografování. Jenže kdo by se zdržoval pořizováním industriálních selfií, vždyť i pár vteřin, věnovaných konzumaci ionťáku a kousku pomeranče na druhém občerstvení (12. km) mne připravuje o pohled na záda dalšího mého soupeře.
V tunelu pod železničním koridorem u Želének byla tma skoro na čelovku
Pokračujeme po hraně těžební jámy lomu Bílina, míjíme odkaliště elektrárny a obkličujeme výsypku, navršenou v místě bývalého dolu Alois Jirásek. V tunelu pod železničním koridorem u Želének byla tma skoro na čelovku, naštěstí se zde neválely žádné nebezpečné předměty.
Stoupáme nad Želénky na další tentokráte neuhelnou výsypku. Dříve se zde těžil porcelanit, hornina vzniklá přetavením jílu při vznícení uhelných slojí. Na půdě temně rudé barvy stojí stůl třetí občerstvovačky (18. km). Do cíle zbývá již jen necelých pět kiláků.
Přes slovanské hradiště v Zabrušanech a údolní nádrž Všechlapy se dostáváme do finálního úseku podél přeložky Loučenského potoka. Připadá mi nekonečný. Cílová budova nádraží Duchcov se totiž ukrývá za terénní vlnkou, takže hřejivý pocit „hurá, tamhle už je konec!“, si užívám jen na pár stech závěrečných metrech trati.
Díky pořadatelům za nádherné proběhnutí po trase vedené rozmanitým terénem, navíc výtečně značené a dostatečným množstvím občerstvovacích stanic. V nádražní budově jsme si po doběhu užili afterparty s koncerty a uměleckými performancemi.
Škoda jen, že letošní ročník Jezerního běhu byl pravděpodobně posledním
Hlavní organizátoři již nemají sílu dojíždět na sever Čech a podstupovat zde časově náročná vyjednávání o trase závodu. Hledá se tedy nejlépe místní nadšenec, ochotný převzít pořadatelskou štafetu pánevního běhání. Případní zájemci nechť se přihlásí mailem na adrese: [email protected].
Trasu závodu jsem nahrál na web cykloserver. Fotky a další informace o akci najdete na pořadatelském Facebooku
Výsledky:
Muži
1. Jiří Malý 1:41:54
2. Miloslav Kratochvíl 1:48:01
3. Otakar Martinec 1: 48:23
Ženy
1. Zuzana Milnerová 2:09:53
2. Alexandra Píchalová 2:11:01
3. Barbora Satrapová 2:20:26
Informace o závodu zde
