Jan Venca Francke: Zimní Čert

Aljaška již zlehka na dveře klepe, a tak je na čase přestat dělat, že to neslyším a jít otevřít dveře. Uvítat Aljašku v obýváku, pohostit ji a lítat okolo ní, jako ten nejlepší služebníček. A až budu dost vylítanej a ona dostatečně uspokojená, třeba se uvolní a já na ní skočím…..Ale k tomuto aktu je cesta ještě hodně dlouhá.
Abych se posunul fyzicky o kousek dál, začal jsem využívat donucovacích tréninkových prostředků – závodů. Jak jest známo, závod je nejlepší trénink a motivace k němu. Takže mezi další zářez patřil, snad již i tradičně, Zimní Čert, jehož letní verzi na 66,6km jsem absolvoval na jaře, ve výrazně zhoršeném fyzickém stavu. Už v půlce letní trasy jsem se divil, kam se poděl můj fyzický fond z mládí a byl jsem rád, že jsem doklopýtal do cíle. Naštěstí v zimní verzi jsem fondy z mládí hledat nemusel.

Zimní Čert je vskutku nádherný závod v mém sousedství, spíše než závod je to gastronomicky-sportovně společenská událost s rodinnou atmosférou. Ta jest vytvořena jak jinak než rodinou, a to čertů a čertic od Ouhrabkovic a jím přidružených. Jejich zapálení je opravdu čertovské a je neskutečné kam tuto čertovskou událost za pár let dotáhli. Takže klobouk dolu a poděkování.
No a co se týče mého výkonu, tak ten byl dobrý, čili za tři v cíli. Delší trasa měří 33,3km a je vedena po nádherných terénech v dalekém okolí Hamru na Jezeře. Díky orienťáckým vložkám (myslím terénním) a neustále se měnícímu směru trasy, vlevo, vpravo, nahoru, dolu není čas se začít nudit. Vyběhli jsme celkem svižně. S bráchou po boku jsme se drželi v popředí a machrovali hlavně v terénu z kopce, kde to ostatním zas tolik nešlo. Na první občerstvovačku, kam to bylo z kopce, jsme doběhli první. Trošku mě mrzelo, že jsem ani nezastavil a nedal si něco dobrýho, protože nabídka občerstvovaček je větší než nabídka některých hospod. No ale využil jsem toho, že jsem si nesl pití a než se brácha občerstvil, mohl jsem zvolnit. To bylo naposled, kdy jsem chtěně zvolnil. Na čele jsme tedy běželi já a brácha, specialista na Wintermana Lukáš Pazdera, pak pán v modrém tričku a Dalibor, který běžel kratší trasu, a tak udával tempo (a v jednu chvíli bohužel i směr :).

Pán v modrém tričku se nezdál, ale běžel sakra rychle. Což nás s bráchou trochu znervózňovalo, protože jeho mravenčí styl běhu nevypadal, že to vydrží. Když se odpojil Dalibor, tak jsme zůstali ve předu jen tři. Na druhé občerstvovačce mě to mrzelo ještě více, že jsem se v klidu nemohl občerstvit. Pán v modrém se důrazně dožadoval iontového nápoje a chudáci malý čertící, co zajišťovali tekutiny, z toho byli vykulený. Trošku mě naštval, ale zřejmě nevěděl, že když nejde o život, jde o hovno. Chytil jsem slinu a chopil se čela, bohužel jsem tu slinu omylem po pár kilometrech vyplivnul a tím začalo mé nechtěné zpomalování. A hlavně mě došlo, že takhle honit se budu muset až do cíle, a to se mi najednou přestalo chtít. Takže jsem nenápadně opustil bráchu a pána v modrém.

Když to brácha zjistil, tak na mě počkal, aby mě dotáhl zase dopředu, ale mávnutím ruky jsem ho vyslal dál. Jaké to milé gesto od bratra. Od té doby jsem byl v lese osamocen a mohl jsem si běžet po svém. Na třetí občerstvovačce jsem konečně zastavil a dal si pivo, chleba se škvarky, buchtu a pokračoval dál. Nabil jsem tušení, že kousek za mnou běží Lukáš a ten má silné závěry, takže jsem musel sám sebe bičovat, aby mě nedoběhl. Bylo to spíše na vůli, protože nohám jsem už moc nevládl, ale podařilo se. Brácha držel statečně tempo, ale pán v modrém, Jaromír se jmenoval, ho držel ještě lépe a jednoznačně vyhrál. Tři minuty za ním doběhl brácha a další čtyři minuty po něm já. Pak už jsme se oddávali jen gastronomickému zážitku a shodli jsme se, že příští rok budeme muset dorazit na kus běhu a kus žvance znovu.