Extrémní ultramaratonec Jan Venca Francke se po třech účastích na Yucon Ultra Trail rozhodl postvait další mrazivé výzva, a sice jednomu z nejextrémnějších závodů světa Iditarod. Ten závodníci absolvují bez cizí pomoci, táhnou si s sebou saně a musí čelit mrazům kolem -30 stupňů. Jak to celé probíhá, čemu musí závodníci čelit a zda se na to vůbec dá nějak připrvait v podmínkách ČR, to vše najdete v našem rozhovoru.
Ahoj Honzo, gratuluji k dokončení tak náročného závodu. Na začátek bych se zeptala, co tě k absolvování tak náročného závodu v extrémních podmínkách, jako je Iditarod, vedlo?
Ahoj Míšo, děkuji za gratulaci. K absolvování Iditarodu mě vedla má povaha a touha, závislost na zážitku, nerozvážnost, láska a úcta k severské zimní krajině, zvědavost, strach z neznámého, možnost nahlédnout do hlubin duše. Je to vlastně jen výsledek mé sportovní evoluce, kdy se pravidelně od svých normálních sportovních aktivit odchyluji k těm extrémním.
Jakou trasu jsi zvolil, a jsou nějaké kvalifikační podmínky?
Trasy jsou na výběr dvě. Dětská na 350 mil, čili necelých 600 km, a královská na 1 000 mil pro ty největší drsňáky. Já jsem zvolil tu dětskou na 350 mil a ani jsem jinou volbu neměl. Je zde pravidlo, že každý nováček musí nejdříve absolvovat trasu krátkou, a pak mu teprve dovolí uvažovat o té dlouhé. Nicméně i kdyby toto pravidlo nebylo, nevolil bych jinak. Aby se člověk mohl postavit na start krátké trasy, musí mít za sebou nějaký ten zimní závodní extrém na dlouhou vzdálenost. V mém případě to bylo trojnásobné mrznutí na Yukon Arctic Ultra (160 km, 500 km a 700 km). Tyto závody se řadí k těm nejextrémnějším na světě. Člověk se zde přiblíží psychické hranici strachu o život, a nejde se tedy jen tak přihlásit a vyrazit.
Pro neznalé, pojďme si trochu přiblížit start závodu – je ve městě, nebo se začíná v divočině?
Start je 60 km od Anchorage, hlavního města Aljašky. Takže pro Čecha to je už polodivočina, pro Američana to je stále předměstí Anchorage. V Anchorage nás naládujou do autobusu a hodinu a půl jedeme na místo startu. Ta jízda a přemýšlení v autobuse mi nedělalo vůbec dobře.
Kolik se takového závodu účastní závodníků?
Slovy hrstka. Čísly zhruba kolem 20 na 1 000 mil a 50 na 350 mil. Pravidelně dokončí méně než polovina závodníků.
Iditarod je, dá se říci, již legendární závod mezi extrémními ultra maratony. Non stop závod zimní divočinou Aljašky. Buď pěšky či na kole nebo na lyžích. Na trasách 240km, 560km a královských, nepředstavitelně drsných 1600km. Je to závod téměř bez podpory a závodníci musí spoléhat jen na sebe a hlavně na svou hlavu.
Jak probíhá závod samotný, potká se člověk s někým, nebo jde spíše sám?
Probíhá naprosto nečekaně a neplánovaně. Divočina, severská zima, dlouhé vzdálenosti a samota zaručují naprosto nepředvídatelný průběh závodu. Aledá se říci, že to probíhá tak, že člověk v euforii odstartuje, ta ho postupem času opouští, přichází první krize, první puchýře a omrzliny, další hlubší krize, pak se zase navrátí euforie a tyto stavy se chaoticky střídají. Závod probíhá nonstop, kdy člověk jde z bodu A do bodu B, a cestou, která není značená, prochází kontrolními stanovišti, která jsou od sebe desítky kilometrů, někdy spíše ke stovce, vzdálena. Po startu se člověk vídá s ostatními, ale postupem času již zůstává většinou osamocen a jedině na oněch stanovištích někoho potká. Čím jde člověk dál, tím je více sám. Na tu dlouhou trasu pak už ani žádná kontrolní stanoviště nejsou. A můžu říct, že samota v noci ve společnosti vlků uprostřed divočiny je hodně mrazivý zážitek i v teple.
Lze na trase potkat nějaká divoká zvířata, a jak si na takovou situaci připravený?
Jelikož závod prochází velice sporadicky osídlenou krajinou a 99,9 % této krajiny je naprostá divočina, tak ano, lze potkat na trase zvířata. Budu-li jmenovat, samozřejmě to jsou vlci, těch je tam nemálo. Pak nejnebezpečnější zvíře, kterým je los. Dále bizoni, lišky, havrani, orli a podobně. Výjimečně se lze setkat i s grizzlym. Přes den je člověk hrdina a přeje si vidět co nejvíce fauny. Ovšem v noci se z hrdiny stává posera a nechtěl by vidět ani myšku. Jenže svítící zvědavá očička z lesa jsou všude. Na málo pravděpodobnou situaci konfliktu se zvěří nejsem připravený vůbec. Jediná zbraň je naděje, intuice a pokora.
Čím je los tak nebezpečný?
Tím, že je to s prominutím teritoriální hovado s malinkatým mozečkem. Je to opravdu velké a tvrdohlavé zvíře vážící přes půl tuny. Dokáže vyvinout rychlost až 50 km/hod. Pokud se člověk dostane do jeho teritoria, může z ničeho nic zaútočit, a to je pak nepěkný konec pod kopyty losa. Útočí tak, že vás udupe. Dokonce nás před ním varovali i organizátoři. Při setkání je nejlepší dělat, že tam vlastně vůbec nejste, a pokud vám stojí v cestě, vycouvat zpět a počkat, až odejde. Někteří závodníci prý čekali i několik hodin, než mohli projít.
Vzhledem k tomu, že absolvuješ závod se saněmi, o jaký druh pohybu se převážně jedná? Předpokládám, že to bude spíše chůze než běh.
Inu, ze začátku se dá mluvit i o běhu, ač pomalém a často zbytečném. Ale převážně jde o kombinaci rychlé chůze, prokládanou pokusem o běh. Já osobně zařazuji běh občas, ne kvůli rychlosti, ale kvůli zapojení jiných svalových skupin. No a občas se člověk potýká s naprosto neidentifikovatelným druhem pohybu. To když v těch největších krizích se člověk v polospánku potácí ze strany na stranu a neovládá svoje tělo. Takže ano, spíše chůze než běh.
Co všechno je potřeba k absolvování závodu, jako je Iditarod?
Je potřeba strašně moc věcí, které člověk musí proměnit v strašně málo věcí. To je jedna z nejhorších činností před závodem – třídit, co budu opravdu potřebovat a co si myslím, že bych mohl potřebovat, a je to tudíž zbytečné. Základní potřebou je sehnat finance, to je nejtěžší úkol. Pak sehnat vybavení a v neposlední řadě je potřeba připravit sebe. Je to velice individuální, ale potřebuješ to, s čím budeš schopná přežít v divočině (saně, vařič, spacák, bivak, jídlo, náhradní věci atd.) A nejvíc je potřeba mít silnou hlavu.
Je něco z toho povinné, nebo to je skutečně na každém?
Na Iditarodu není povinně nic a je opravdu na každém, co si vezme. Pořadatel spoléhá na to, že každý závodník je dostatečně zkušený na to, aby věděl, co si s sebou vzít, a co ne. Oproti závodu na Yukonu, kde je hodně věcí povinných, je tohle těžší varianta, protože člověk daleko více váhá co vzít a jako blázen dává věci do tašky, a pak je zase vyndává, aby je tam zase za chvíli dal.
Jedním z vybavení, které mě napadne, je obuv. Jak jsi řešil obutí a ponožky, aby tě dostatečně ochránily proti zimě a zároveň byly vhodné na pohyb v tak extrémních podmínkách?
Boty patří mezi nejdůležitější a naprosto stěžejní součást vybavení. Puchýře, omrzliny a zničená chodidla dokážou hodně znepříjemnit či ukončit závod, takže o botách musí mít člověk jasno. Já již léta běhám v Inov8, a tak jsem to měl jednoduchý. Na Aljašce jsem šel v Inov8 X-talon Ultra 260 a botách s hřeby Inov8 Arctic claw 300. Je důležité zvolit o dvě čísla větší botu, než máš nohu. Chodidlo ti opuchne a zvětší se. Zbytek prostoru v botě slouží jako zásobárna tepla. Při pohybu noha vytváří teplo, a to se může právě kumulovat ve volném prostoru boty. Bota by měla být dobře prodyšná a lehká. Goretex v těchto mrazech moc nefunguje. Když jsem zastavil, dával jsem si přes boty návleky do velkých mrazů (Neos overshoes). Přes kotníky lehké běžecké návleky. Ponožky by měly být tenké, rychleschnoucí, lehce teplé a hlavně vyzkoušené. Ale stejně první tři dny než si chodidlo zvykne, to je vždy masakr a bolí to.
Jak jsi v průběhu závodu řešil spánek – byly tam nějaké stanice, kde si člověk mohl odpočinout, nebo i toto bylo na každém individuálně?
Je to nonstop závod s poměrně přísným limitem na dokončení, takže každý spí, jak uzná za vhodné. Většinou se bivakuje na sněhu nebo je pár možností spát uvnitř check pointu. Já jsem spánek řešil hodně, ale moc mi nevycházel. Během závodu se spánkový deficit postupně zvyšoval, až jsem se poslední dva dny ocital v šílených stavech mezi realitou a sněním. Často jsem usínal za chůze a ztrácel přehled, kudy jdu. Dokonce se mi jednou stalo, že jsem se probudil vsedě na saních a dlouhou dobu jsem vůbec nevěděl, kde jsem a co tam dělám. Spánek a zvládnutí jeho nedostatku během extrémní zátěže je klíč k úspěchu. Cestou jsou kontrolní stanoviště, které jsou od sebe vzdálené až 100 km. Většinou to je stan uprostřed divočiny, ale jsou tam i místa, kde se dá schovat a spát uvnitř. Nicméně ne vždy to je výhra. Přijít z -30°C do +30°C dělá s tělem divy, a když se k tomu přidají chrápající či jinak zvukově hluční závodníci, je to spánek horší jak venku na sněhu.
Takže za těch 350 mil jsi naspal odhadem zhruba kolik?
Zdolání 350 mil mi trvalo sedm dní a jednu hodinu, a za tu dobu jsem naspal zhruba dvacet hodin. A ne každý spánek se dal nazvat spánkem. Pro mě, milovníka spánku, to bylo extrémně málo. Po dokončení jsem zažil spánkové hluboké bezvědomí.
Jak jsi řešil stravu a pitný režim?
Snažil jsem se mít režim, ač režim nesnáším. To znamená, že zhruba každé tři hodiny jsem si dal pár soust k jídlu (hrst oříšků, trochu sýra, sušeného masa a podobně) a pil jsem každou hodinu. Mráz dehydratuje stejně jako vedro, akorát že v mrazu si toho člověk nevšimne, a musí se nutit pít. Jednou za den jsem si udělal sušenou horolezeckou stravu.
A jaká byla tvá tělesná bilance, co se týče váhy, zranění atd.
Nechal jsem tam zhruba sedm kilo. V první půlce mě trápila achilovka a pálila chodidla. Pak se to srovnalo a v cíli jsem byl relativně v pohodě. Jakmile to skončilo, hlava polevila a tělo dalo jasně najevo, co si o tom myslí. Natekl jsem jak puchýř a vše začalo bolet.
Jak se na takový závod dá v podmínkách ČR vůbec připravit?
Řekl bych, že na takový závod se připravit nedá nikde. Pravda jest, že závodníci žijící třeba na Aljašce mají výhodu znalosti místa a jeho nástrah, ale ani to nezaručuje, že se stoprocentně připraví. Jelikož převážná část výkonu je psychika, myslím si, že připravit se v ČR dá podobně jako na Aljašce. Jen na ta divoká zvířata si člověk musí chodit zvykat do zoo, čímž alespoň potěší své ratolesti.
Mluvíš o neznalosti terénu, jak se vlastně v závodě orientuje, když trať značená není? Je povoleno používání GPS, nebo se musíš spolehnout na starou dobrou mapu a buzolu?
GPS je povolená a hodně závodníků ji používá. Ale je to elektronika a ta se v mrazech strašně rychle vybíjí, takže mapa a buzola je jistota. Orientace při dobrém počasí a projetém trailu je docela jednoduchá, ale jakmile se zhorší podmínky, je navigace hodně náročná. To se pak promítá v psychice, protože nechcete ve vánici či tmě bloudit někde v divočině Aljašky.
Když se ohlédneš za celým závodem – jaký byl pro tebe nejsilnější a naopak nejslabší/nejhorší zážitek z celého závodu?
Nejsilnější moment byl přechod hor. Aljaška byla milostivá a ukázala mi své krásy. Nejdříve to byla v ranních hodinách naprosto neskutečná polární záře, pod kterou jsem stál v němém úžasu. Následoval slunečný den a překonání nejvyššího bodu závodu Rainy pass. Hodně jsem se kochal a užíval si to. Nejhorší zážitek byl po přechodu hor, kdy jsem v noci bojoval na polozamrzlé řece o to, abych v silném větru nesjel po hladkém ledu do divoké řeky. A hned po tom to byla oblast, kde se drží vyšší teploty a není tam sníh a táhneš několik hodin saně po trávě, hlíně a kamenech. V těchto pasážích jsem si hodně hrábnul na dno.
Jezdí se na takový závod vůbec udělat nějaký výsledek, nebo spíš pro zážitek, dobrodružství?
Zážitek a dobrodružství je zcela primární. Výsledek je sice pomíjivý, ale jelikož je to stále závod, tak zas není úplně zanedbatelný.
Pro jaký výsledek jsi tedy došel a co třeba za absolvování pro zajímavost dostaneš? Jak to v cíli vypadá?
Já jsem si došel pro sedmé místo v kategorii běžců. Dostal jsem gratulaci od pořadatele, finisherské tričko a nášivku. V cíli to vypadá tak, že tam je dům, ty přijdeš, a pokud je dobrý denní čas, většinou tě někdo uvítá. Pokud je noc, vyfotíš se před cedulí finish, někde se v baráku uklidíš a ráno ti pogratulují. Ale nikdo ze závodníků tam není proto, aby za to něco dostal či sklízel nějaké ovace. Většina z přítomných tam je pro osobní zážitek, to je ta největší cena.
Díky za rozhovor!
Jan „Venca“ Francke
Narodil se v Jablonci nad Nisou ve sportovně založené rodině. V mládí se sportovně věnoval plavání a triatlonu, ve kterém působil 8 let v reprezentačním týmu. Jako milovník přírody procestoval velkou část USA, Kanady a Austrálie, ale nejvíce ho uchvátila divočina Kanady. Je velký milovník windsurfingu, surfingu, orientačního běhu a dlouhých ultra běhů. Již třikrát absolvoval Yucon Ultra Trail a kromě sportu je také muzikant, hraje na didgeridoo a zahrádkář.
