Dříve reprezentant v triatlonu, nyní trailový a orientační běžec a hlavně dobrodruh, který má rád výzvy. Letos v únoru zamířil na Aljašku na extrémní závod měřící 1 000 mil pustou aljašskou divočinou. Přečtěte si rozhovor S Janem Vencou Franckem o této výzvě, která spíš než fyzičku prověří vaši mentální odolnost.
Honzo, v první řadě ještě jednou velká gratulace ke Tvému výkonu, jde to zcela mimo mé chápání. Můžeš nám závod Iditarod Trail Invitational popsat?
Ahoj Katko, děkuji velice za gratulaci. Musím přiznat, že to je i mimo mé chápání, ale člověk si to asi musí zažít, aby to pochopil a uvědomil si to. Iditarod je zimní extrémní ultramaraton, říká se, že jeden z nejextrémnějších. Já takové srovnání nemám moc rád, ale každopádně dobrodružství to bylo velké. Závodníci si mohou vybrat kratší nebo delší variantu, na kratší je čeká 350 mil (tedy cca 560 km), na té dlouhé 1 000 mil. Já jsem se vydal na tu dlouhou. Je to závod s minimální podporou, máš tam checkpointy cca 50 až 100 km vzdálené od sebe, kde jsou stany a můžeš si tam doplnit vodu, na některých z nich v tom stanu i přespat. Jakmile skončí krátká trasa, je to pak už bez jakéhokoliv zajištění. Na trase jsou vesnice, většinou původních obyvatel, kam si závodníci před startem posílají balíčky s jídlem, protože každá, i ta nejmenší vesnice má poštu a školu. Cíl je ve vesnici Nome na pobřeží Beringova moře. Cestou překonáváte pohoří, řeky, planiny a to, jak si s tím poradíte, je pak už jen na vás.
Jaký byl průběh závodu?
No, to bych tu mohl být půl dne, abych to celé popsal (smích). I zkušení závodníci, kteří už se závodu účastnili poněkolikáté, říkali, že letos Aljaška nedala nic zadarmo. Podmínky byly od -40 do +3 stupňů, zažili jsme velké sněhové bouře, vánice, totální white-outy, kdy nevidíš kolem sebe a nepoznáš, jestli jdeš nahoru nebo dolu. Ale bylo i sluníčko a jasná obloha.
Ten průběh je nahoru – dolu nejen profilově, ale hlavně mentálně a emočně. Každý den jsem měl nějakou krizi, někdy větší, někdy menší. A zhruba po těch 14 dnech jsem už přesně věděl, co přijde. Věděl jsem, že budu třeba 2 hodiny v pytli, ale pak se něco stane a bude to zase dobré.
Když jsem viděla na fotkách tu bílou tmu, bylo mi z toho chvílemi až úzko. Jak jsi zaměstnával hlavu a zajistil, abys nepropadl chmurným myšlenkám?
No ta bílá tma je docela psycho, bylo mi z toho občas až špatně od žaludku. Je to, jako bys byla v nějakém vzduchoprázdnu, nedokážeš rozeznat terénní nerovnosti, nevidíš, kde končí horizont a začíná obloha, vidíš jenom to bílo okolo sebe, a pak třeba uvidíš něco na zemi, nějaký klacek, co tě zafixuje, a máš z toho hroznou radost. A taky je v tom těžké držet navigaci, na posledním úseku jsem si každých 50 m musel kontrolovat kompas. Chmurným myšlenkám jsem propadal, ale vždycky jsem se z toho nějak dostal. Hlavu jsem si zaměstnávat myšlenkami, představoval jsem si, co bude potom a na co se můžu těšit. Nebo jsem přepočítával míle na kilometry. A někdy jsem měl zase hlavu úplně vypnutou. Ale většinu času se člověk musí soustředit na cestu, myslet na rovnováhu, ona to v tom počasí zase není na těch lyžích úplná legrace.
Jaký moment byl pro Tebe na trase nejtěžší? Měl jsi během závodu moment, kdy jsi přemýšlel, že odstoupíš? Co Tě v té chvíli nejvíc podrželo?
Těch těžkých momentů tam bylo spousty a asi nemůžu vypíchnout ten nejtěžší. Zhruba na šestistém kilometru jsem měl ohromnou psychickou krizi a byl jsem si jistý, že odstoupím. Jenže tam byla výhoda, že úplně nešlo vzdát, protože bych se musel buď vrátit zpět 100 km, nebo jít do vesnice přede mnou asi 200 km, takže jediná možnost byla pokračovat dál, což bylo vlastně super. Byl jsem zhroucenej, dal jsem si jídlo, pořádně se oblékl a na chvíli si lehl na zem do klubíčka. Asi na 10 minut jsem usnul, a to mi strašně moc pomohlo. Probudil jsem se, svítilo sluníčko, a najednou se to všechno změnilo a bylo to zase dobré. Ale kdyby tam byla možnost vzdát, asi bychom teď tenhle rozhovor nedělali. V takových chvílích mě nejvíc držela moje rodina, žena a děti, kteří mi strašně moc fandili, a taky škola z Oken.
Ano, závodem jsi chtěl vlastně tuto školu finančně podpořit. Na sítích jsem viděla videa, která Ti žáci a zaměstnanci školy posílali na podporu, bylo to moc hezké.
Na začátku jsem vůbec nečekal, co z toho vznikne. Jejich podpora byla naprosto neskutečná, přerostlo to jakoukoli sbírku. Kdyý jsem dorazil někam na signál a viděl, co ta škola všechno dělá, byla to pro mě obrovská motivace a bylo krásné vidět, jak mi fandí a jak to stmeluje nejen studenty, ale i učitele. A to jen dokazuje to, jak ta škola je výjimečná. Samozřejmě se řídí normálními osnovami, ale ještě to mají obohacené o život venku a jejich přístup je prostě super. Jsem tedy moc rád, že se mi povedlo vybrat nějaké peníze, které škola použije k rozšíření prostor, protože v obci úplně podporu nemají, což je trochu zvláštní. Chtějí udělat nějaké kontejnerové učebny venku, snad jim to tedy aspoň na jeden kontejner bude stačit.
Závod jsi šel již jednou předtím, ale tehdy jsi ho nedokončil. Byly tentokrát lepší podmínky, nebo jsi byl teď lépe připravený a věděl, co čeho jdeš?
Závod jsem šel již dvakrát, poprvé tu kratší trasu, tedy 350 mil, tu jsem dokončil. A před dvěma lety jsem šel tu dlouhou, kterou jsem tehdy nedokončil. Ty podmínky byly letos horší, minule bylo počasí stabilnější. Ale hlava byla slabší, prostě mi asi chyběly zkušenosti. Teď už jsem věděl, co všechno můžu zažít, a byl jsem psychicky lépe připravený. Věděl jsem, že to bude mentálně bolet, že se mi bude stýskat, ale také, že každá krize prostě skončí. A jakmile člověk první krizi překoná, stává se silnější k překonání těch dalších. Asi nejhorší je ten začátek, prvních 14 dní, než se člověk adaptuje.
Dá se vůbec na takový závod v našich podmínkách nějak připravit?
Fyzicky se tak nějak dá. Já vždycky říkám, že fyzička je na takových závodech bonusem. Určitě je dobré být fyzicky zdatný a připravený akceptovat pohyb na takové vzdálenosti. Co se týče mé přípravy, sice nebyl letos sníh, ale snažil jsem se chodit na dlouhé výlety, tahal za sebou pneumatiku a taky jsem posiloval, abych trochu posílil core, což já normálně moc nedělám. Nicméně klíčem toho celého je psychika, mentální stránka, a na to se v našich podmínkách připravit nedá, to získáš jen zkušenostmi. Ty rozhlehlé prostory na Aljašce, kdy před sebou vidíš bod a myslíš si, že k němu dojdeš za hodinu, ale trvá ti to třeba pět až šest hodin, to tě pak prostě psychicky semele. A na to potřebuješ zkušenosti a silnou hlavu.
Jaké máš před sebou další výzvy a cíle?
Teď aktuálně žádné, hlava je nyní jakýmkoli výzvám uzavřená. Jedině vím, že letos se u nás koná 10. ročník extrémního triatlonu winterman, pro mě to bude pátý ročník, a ten si dám určitě. Ale vím, že jakmile se člověk chytí, občas takové výzvy potřebuje, aby ukojil své touhy.
A co nějaký běžecký závod?
To určitě, běhání je základ, a když mi kolena vydržela těch 100 mil na Aljašce, myslím, že běhat půjde. Už se těším ba orienťáky v lese a na krosové závody, to je taková srdcová záležitost a třeba se tam někde potkáme.
