„Čtyři víkendy a běh čtyřikrát jinak,“ napsal si na svůj sportovní profil Honza po tomto víkendu, kdy absolvoval dva sprintové závody v orientačním běhu a v obou byl mezi nejlepšími. A to před dvěma týdny běžel Pražský půlmaraton za 73 minut a hned týden na to horskou štafetu, kde s dalšími dvěma orientačními běžci skončili celkově druzí. Honza Mrázek začínal jako úspěšný reprezentant v orientačním běhu, ale reprezentoval i v dlouhém horském běhu, z něhož má mimo jiné týmové stříbro zMS v roce 2013, ve skyrunningu a nyní se začal věnovat i ultra. Přečtěte si, co z toho má nejraději, jak trénuje a motivuje ke sportu své děti a jak k tomu ještě zvládá pořádat závody.
Honzo, jsi bývalý reprezentant v orientačním běhu, v horských maratonech, skyrunningu, máš zaběhnuté pěkné časy na maraton i půlmaraton, začal ses věnovat ultra a do toho všeho jsi ještě aktivní jako pořadatel závodů v orientačním běhu, jak to všechno zvládáš?
Co se týče fyzičky, předpokládám, že tělo ještě čerpá z celoživotního tréninku a také z toho, že jsem po skončení vrcholové kariéry s běháním nepřestal, takže se ještě jakž takž udržuji ve formě. Jako asi každý běžecký „závislák“ si vždycky tu hodinu až dvě denně na běhání najdu, a když už vyrazím, snažím se běhat co nejefektivněji, tzn. upřednostňuji kvalitu nad kvantitou. Nějak nedokážu mozek vypnout ani při běhu, takže zároveň i „pořádám“ závody – vymýšlím, kde a jak bychom je mohli uspořádat, co je ještě potřeba zařídit, co do příště vylepšit atd. Takže to mám vlastně „2 v 1“ a díky tomu to asi stíhám. A hlavně mě obojí stále baví, to je základ všeho.
Co Tě baví víc, orienťák, nebo trail? Nebo silnice?
To nedokážu říct, každý druh běhání má svoje kouzlo. Nemám problém se silničním závodem, horským během, závodem na dráze nebo orienťákem v jakékoliv podobě (a že jich je). Paradoxně mě teď asi nejméně baví „běžné“ orienťáky – to už si radši zaběhám jen tak a pak na trati doprovázím nejmladší dceru.
Jak bys nalákal trailové běžce, aby vyzkoušeli orientační běh?
Na orienťák bych nalákal na pohodovou atmosféru a rodinné pojetí. Trailový běžec se podle mě totiž bude první roky u orienťáku asi nudit – je zvyklý běžet na plný výkon od startu do cíle a najednou mu bude v ruce „překážet“ mapa s buzolou a bude se muset zastavovat, aby se zorientoval. Ale zatímco na „běžných“ závodech je problém vzít s sebou děti – buď jsou starty dětí a dospělých časově nevhodně nastavené, nebo není, kdo by děti pohlídal, na orienťáku je to přesně opačně.
Vloni (nebo již před dvěma lety) ses začal věnovat ultra. Jak se Ti dlouhé závody zalíbily a myslíš, že se na ně zaměříš víc?
Ultra závodů jsem zatím uběhl jen tolik, že by se to spočítalo na jedné ruce, navíc to byly všechno spíš „dětské“ vzdálenosti. Ale baví mě hodně. Nicméně mám trochu „problém“ s tím, že pokud se přihlásím na nějaký závod, chci bojovat o přední místa, což platí i o ultra závodech. A na ty už hodinu dvě denně běhat nestačí. Tří a více hodinové běhy jsem zařazoval tedy jen o víkendu, a i to byla občas těžká logistika a kompromisy s rodinnými aktivitami. Když na Stravě vidím tréninky např. Tomáše Štveráka, vím, že v ultra šanci nemám, protože na trénink prostě nemám dostatek času, i když chuť by byla. Takže to vidím spíš na nějaké příležitostné starty, na které se v rámci časových možností dokážu aspoň slušně připravit.
Co je podle Tebe v ultra důležitější, mít naběhané objemy úměrně vzdálenosti závodu, nebo mít silnou hlavu? A jak ses na takové závody připravoval?
Jak už jsem říkal, v ultra moc velkou zkušenost nemám, takže se neodvažuji dávat nějaké rady. Navíc mi naštěstí tělo i hlava funguje tak, že i když objem natrénovaný nemám, stejně jsem závody skoro vždycky celkem s úspěchem dokončil. Ale asi není úplně dobrá rada, aby na to lidi spoléhali. Abych odpověděl aspoň trochu konkrétně: moje příprava byla tak tříměsíční objemová a pak hlavně nastavit hlavu na to, že to prostě bude dlouhé a nesmím vnímat hodiny ani kilometry, jen řešit nejbližší občerstvovačku. A samozřejmě jsem se snažil nepodcenit ani logistiku, stravování během závodu nebo vybavení.
Co bys poradil někomu, kdo se chystá na první ultra?
Přihlásit se, aspoň trochu navýšit objemy a vystartovat. A uvidí se. Podle mě se to musí zažít na vlastní kůži, i když to třeba napoprvé nevyjde. Předloni jsem se postavil na start Pražské stovky (130 km) s tím, že to prostě nějak doběhnu, když už jsem pár delších závodů v délce 70-110 km běžel. Po 50 km jsem ale musel vzdát, protože jsem prostě nebyl nastaven na to, že to bude tak bolet a že bych měl pokračovat dalších 8 hodin. Loni už jsem nastoupil s respektem na 80km trasu, a i když se kvůli sněhovým závějím nakonec běželo skoro 12 hodin, vůbec mi to nepřišlo. Prostě už jsem věděl, do čeho jdu, a bolest a čas tak nějak upozadil. Spíš bych chtěl varovat, že ultra závody jsou trochu návykové 🙂
Jaké máš plány na letošní sezonu?
Běhám, protože mě baví jak vymýšlet si tréninky, tak i se fyzicky trochu zničit. A to by nešlo, kdybych neměl v plánu nějaký konkrétní závod. Dlouhodobě se na nic nepřipravuji, ale každý rok si nějaký závod vytipuji, rok od roku se to ale liší. Klidně to může být nějaký mistrovský závod v orienťáku (moje oblíbené disciplíny jsou klasická trať a sprint), horský nebo silniční maraton nebo ultra. Letos jsem po několika letech zase běžel klasický silniční půlmaraton, pak horskou štafetu a za sezónu bych rád absolvoval aspoň 8 závodů orienťáku, abych nevypadl z rankingu. A pokud bude čas a rodina mi dá propustku, chtěl bych v létě nebo na podzim nějaké ultra.
Zmínil jsi vymýšlení tréninků, spolupracoval jsi někdy během své závodní kariéry s trenérem?
Jen výjimečně a když už, mělo to jen krátké trvání. V dorostu nás „vychoval“ trenér Filip Stárek, v dospělé repre už jsem běhal tak nějak sám nebo spíš v režimech soustředění. Až když jsem začal s atletikou, dostal jsem se do skupiny Honzy Kervitcera. Ale zase to bylo spíš takové „skupinové“ trénování. Každopádně mi ale tohle období dalo tréninkový řád, a když jsem potřeboval individuální tréninkový plán na mistrovství světa nebo maraton, Kervi mi vždycky nějaký na míru napsal. Z toho čerpám při trénování do dneška, Kervimu jsem za to velmi vděčný.
Jaký je Tvůj nejhezčí sportovní zážitek?
I když v orienťáku nějaké úspěchy mám, konkrétní závod mi nijak zvlášť v paměti neutkvěl. Člověk se totiž při závodě celou dobu soustředí, aby se neztratil, a moc nevnímá okolí. Proto nejvíc vzpomínám na ultra závody – jednak jsem se dostal do míst, kam bych se asi normálně nepodíval, a taky člověk za těch několik hodin vidí hodně z místní krajiny. Konkrétně tedy Transvulcania na Kanárských ostrovech, Ultra Skymarathon Madeira a Ring of Steall Skyrace ve Skotsku.
Máš nějaký závod nebo sportovní akci, které by ses rád zúčastnil?
Kdyby mi někdo zařídil jakýkoliv ultra závod kdekoliv na světě, tak bych se nezlobil 🙂 Ale zaujal mě třeba Isle of Jura Fell Race ve Skotsku, Laugavegur Ultra Marathon na Islandu nebo nějaký ultra závod v USA. Jak už jsem říkal, ultra je lehce návykové, a když už bych si mohl něco vybrat, poběžím místo nudného maratonu ve městě radši cokoliv dlouhého v přírodě.
Sportujete celá rodina, jak děti běhání baví? Myslíš, že se budou věnovat atletice nebo orientačnímu běhu?
Děti s námi na orienťáky jezdí a střídavě je to baví i nebaví, takže těžko říct 🙂 Nicméně jak postupně začínají jezdit na soustředění, zjišťují, že je to vlastně zábava. I když je orienťák individuální sport, je založen na partě a kamarádské atmosféře. Netuším, jestli u něj zůstanou, ale snad jim to dá do života spoustu kamarádů a smysl pro orientaci nejen ve sportovním životě.
