„Pan trenér“ ing. Jan Kervitcer oslavil v pátek 10. února významné životní jubileum. V plné trenérské práci se dožil 80 let. Výročí je o to neuvěřitelnější i tím, že „trenéřině“ se věnuje již přes 60 let. Přinášíme při této příležitosti rozhovor, který vyšel v našem časopise v roce 2021. Do textu jsme doplnili několik gratulací jeho svěřenců. A za nás samozřejmě připojujeme: „Vše nejlepší Kervi! A mnoho dalších úspěšných sezón!“
Když patnáctiletého Jana Kervitcera u domu při hraní si s kamarády na atletické závody oslovil probíhající běžec s nabídkou náboru do tehdejšího Spartaku Nusle, asi ho nenapadlo, že to bude pozvání na celoživotní vztah s atletikou. O tři roky později, v roce 1961, již začal s trenérskou přípravou tamních dorostenců. Dnes, o šedesát let později, „Kervi“, jak ho nazývají (nejen) jeho svěřenci, se stejným zápalem, s jakým s trenérským řemeslem začínal, přistupuje k trénování stále.
Současná běžecká generace vás především zná jako úspěšného trenéra předních českých běžců. Jaké byly ale vaše začátky coby atleta?
Dříve než jsem s atletikou začal, už zhruba od desíti let, jsem byl sportovním fanatikem. Nebylo jediné mezistátní atletické utkání na Strahově, na kterém bych nebyl. Tátu jsem dokonce přemluvil, ať mi kupuje deník Československý Sport. Atletika mě zkrátka šíleně bavila a s ní i atletická statistika. S kamarády jsem si kolem baráku často hrávali právě na atletiku. Náčiní na technické disciplíny jsme si buď koupili, nebo jsme improvizovali s tím, co bylo k mání. Když mi bylo patnáct, tak nás s kamarády oslovil jeden probíhající běžec, který si všiml, co děláme. Byl to Emil Pospíšil, pozdější dlouholetý ředitel Velké Kunratické. Pozval nás na náborové závody do tehdejšího Spartaku Nusle.
Jak debut proběhl?
Nebyl to pravý debut. Běžel jsem už předtím. V září roku 1958 masový běh Rudého Práva na 2 km. Na náborových závodech na Děkance jsem běžel 1 km v čase 3:03:9 a obsadil jsem 3. místo. Poté jsem ještě skákal do dálky – s maximem 451 centimetrů, a běžel ve štafetě 4 × 100 metrů. Ze svých výsledků jsem byl spokojený.
V patnácti jste s atletikou začal a o tři roky později jste již vedl tréninky dorostenců, jak se to tak rychle stalo?
Po náborových závodech se nás ujal brácha Emila Pospíšila, Honza. Byl to veterinář pracující ve výzkumu a běhání. Trénování měl jako koníček a sám tehdy trénoval podle plánu trenéra Honzy Fučíkovského. V jeho běžecké skupině mě trénink začal opravdu bavit, naučil jsem se již tehdy hned od začátku vést tréninkový deník, který si vedu nepřetržitě až dodnes. A také mě naučil, jak je důležité i vyhodnocovat trénink. Když se v roce 1962 Honza Pospíšil náhle rozhodl běhání a trénování zanechat, tak jsem se nabídl, že jeho tréninkovou skupinu povedu nadále sám, i když nemám žádnou trenérskou kvalifikaci. Měl jsem tehdy ve skupině 10–12 kluků ve věkovém rozmezí 14–17 let. Mně tehdy bylo 19. Měli jsme výbornou partu, kluky trénování bavilo a stále se zlepšovali. V pražském přeboru družstev mladšího dorostu jsme v roce 1963 skončili na 2. místě za suverénním Dynamem Praha a celostátní soutěži zdatnosti skončili v kolektivech na 2. místě. Nejlepší z celé party byl dokonce první, to mě hrozně motivovalo k dalšímu trénování a donutilo udělat si trenérskou trojku, která byla zaměřená na trénink všech disciplín.
Petr Pechek:
„Trenérovi přeji hlavně hodně zdraví a spokojenosti a ať nás vydrží trénovat tak jako teď co nejdéle…“
To jste musel být jeden z nejmladších trenérů v Československu.
Vzhledem k tomu, že jsem v té době začal i sám dosahovat velmi dobrých běžeckých výsledků, rozhodl jsem se v roce 1965 absolvovat trenérský kurz 2. třídy se specializací na běhy. Sice mi říkali, že nesplňuji věkový limit pro udělení, ale i díky výborným výsledkům u závěrečných zkoušek, které jsem tehdy dělal u skvělého pedagoga Jana Jurečky, mi udělili výjimku, a já se tak stal nejmladším trenérem druhé třídy v republice. V sedmdesátých letech jsem si pak ještě dodělal tříletý trenérský kurz na FTVS UK s běžeckou specializací a v 34 letech získal i trenérskou 1. třídu. Dnes už patřím naopak mezi nejstarší aktivní trenéry v republice. Pikantní je ale především to, že jsem nikdy nebyl trenérem z povolání, vždycky jsem trénování dělal jako koníčka při svém zaměstnání.
A nikdy jste nepřemýšlel, že byste chtěl být trenérem z povolání? Vždycky jste trénoval zadarmo?
Vždycky zadarmo. Úvahy o trénování z povolání jsem měl jenom na velmi krátkou chvíli v roce 1989. To mě tehdy reprezentační trenér mládeže přemlouval, abych šel dělat reprezentačního trenéra běhů mládeže. Nastal ale převrat, ve svazu se všechno reorganizovalo, propouštělo se ve velkém a já neměl zájem o pozici, ze které mě po půl roce mohli vyhodit.
Co jste tedy dělal za povolání?
Vystudoval jsem na VŠE obor automatizace a mechanizace řídicích prací. A protože jsem se na vysokou školu dostal až napotřetí, měl jsem už před studiem bohatou praxi. Vystudovanému oboru, který spočíval zejména v zavádění mechanizace a automatizace administrativních prací v podnicích jsem se věnoval až do roku 1993, kdy můj ústav zanikl a začínala již také éra osobních počítačů. Tak jsem se pak rozhodl zaměřit se na účetnictví a daňovou oblast. Pracoval jsem jako finanční ředitel ve dvou akciových společnostech a 10 let jako asistent auditora.
Jakub Glonek:
„Trenére, byl jste to vy, kdo mi dal příležitost proniknout hlouběji do nitra atletiky. Díky Vám jsem se stal součástí perfektní tréninkové skupiny, kde jsem našel spoustu nových přátel. A tahle kombinace vedla ke stále se zlepšujícím výkonům. Já Vám přeju (krom všeho jiného), abyste svým přístupem pomohl ještě dalším mladým sportovcům najít tu správnou a zábavnou cestu spojenou s vytrvalostní atletikou. To je totiž to, co Vás v životě naplňuje a přináší Vám radost. A to je taky to, proč Vás všichni máme tak rádi.“
Jak se vám dařilo kloubit trenérskou praxi s prací?
Princip za minulého režimu byl takový, že všichni museli být zaměstnáni. Dokonce byla přezaměstnanost, která zaručovala, že tvůj podíl práce vždycky někdo udělá. Zároveň platila platová nivelizace – všichni vydělávali plus mínus stejně, takže si málokdo záviděl. Proto si stát mohl dovolit podporovat sport v podobě refundací mezd. Ti nejlepší dostávali ve vybraných podnicích 100% refundaci, typickým příkladem byli fotbalisté nebo hokejisté, kteří byli třeba zaměstnaní v ČKD. Podíl refundace se řídil podle výkonnosti. Týkalo se to nejen aktivních sportovců, ale i trenérů, kterým stát hradil refundace na získání jejich kvalifikací i na účasti na soustředěních a závodech. Samozřejmě i náklady na vzdělání trenérů – kurzy druhé třídy, třetí třídy, víceleté kurzy – všechno bylo stoprocentně hrazeno. Samozřejmě neexistoval „profesionální sportovec“, ale díky podpoře státu to nebylo ani potřeba.
S tím souvisí otázka – proč nemáme tolik kvalitních atletů jako v době socialismu?
Taková státní podpora, která tu byla, dnes už nejde zařídit. Za druhé je mnohem více sportů, kterým se může mládež věnovat. Ale především – pokud tehdy chtěl někdo do ciziny, jediná cesta vedla přes sport. Běžci se ven dostali pouze jako závodníci nominovaní trenérskou sekci běhů. Jinak to nešlo. Obecně si ale myslím, že s tehdejší mládeží jsme pracovali velmi dobře a na to jsme po převratu nedokázali navázat. Spolupracovali jsme na výzkumech s lékaři, fyziology, biochemiky, široce jsme se věnovali regeneraci atd. Trenéři měli také tehdy k dispozici nejnovější metodické materiály z celého světa a velmi úzce a mezi s sebou spolupracovali. Dnes nám chybí základna v dobře fyzicky připravené mládeži, je velká konkurence dalších sportovních odvětví a během dospívání a především po ukončení studia většina běžců dává přednost profesní kariéře před výkonnostním sportem, protože musí především uživit sebe a svou rodinu.
Tomáš Hudec:
„K Vašemu velkému jubileu bych Vám chtěl popřát hlavně hodně zdraví, ať z Vás i z Miládky pořád číší ta pozitivní energie, kterou předáváte na všechny v okolí, hodně naměřených úseků, a ať nás nepřestáváte inspirovat.“
Když se dostanu k Vašemu trénování, Váš Kerteam je dnes už legendou mezi běžeckými skupinami. Jaké bylo podhoubí jeho vzniku?
Když jsem se v roce 1977 oženil a narodil se nám nejprve syn a následně dcera, převzal jsem po mé ženě, která mimo jiné taky dobře běhala, na Rudé Hvězdě tréninkovou skupinu. Měli jsme tam dlouhodobě dobrou partu a kolem roku 1990 mé svěřence napadlo, že bychom se měli nějak specificky pojmenovat a vytvořit si logo nTrénuji skupinovým způsobem a pokud je běžec dobrý, můžu se mu individuálně věnovat. Ať ni.
Mezi vaše současné dlouholeté svěřence patří Petr Pechek – několikanásobný mistr ČR v maratonu, Viktor Šinágl – loňský mistr ČR na 5000 metrů a letošní vicemistr ČR v půlmaratonu a na 10 000 metrů. Řadu let jste rovněž trénoval Marka Chrascinu, ten skončil v roce 2019 třetí na mistrovství světa. Trénujete i řadu běžců, kteří nedosahují takových výkonů. Jak se pracuje s tak výkonnostně rozdílnou běžeckou skupinou?
Trénuji skupinovým způsobem a pokud je běžec dobrý, můžu se mu individuálně věnovat. Ať nikdo nepočítá, že mu budu rovnou psát individuální tréninkové plány. Píšu vždy jeden rámcový plán pro celou skupinu a z něj pak vychází individuální změny. Viktor nebo Petr i přes svou výkonnost momentálně pracují většinou především s rámcovým, který jim upravuji podle přípravy na konkrétní závody.Zásadní je pro mě vědět, co od tréninku daný běžec chce. Sám netlačím na pilu, nechávám klukům volnost. Pokud svěřenec chce být opravdu dobrý, musí se podle toho zařídit. A pokud jej trénování už nebaví, přestane do skupiny chodit.
Vybíráte si své svěřence?
Nikdy v životě jsem si nikoho nevybral. To je má zásada – nikdy si svěřence nevybírám a beru jen ty, kteří přijdou sami a opravdu se chtějí zlepšit.
Na zmíněného Viktora Šinágla se přes všechny jeho úspěchy mnohdy dívá na závodech jako na černého koně – příkladem může být letošní MČR v půlmaratonu, kde skončil druhý. Zároveň ale dokáže suverénně ovládnout závod, jako tomu bylo na loňském MČR v atletice na 5000 metrů a o den později si v osobáku doběhne pro 3. místo na 1500 metrů. Jak se s ním pracuje?
Viktor je závodní typ, který přitom se svými starty šetří. Pokud se na něj ale postaví, chce vyhrát nebo běžet na výborný čas. Jeho specialitou jsou proto mistrovské závody nebo závody družstev. Dokáže se ze sebe stoprocentně vymáčknout a jednou z jeho nejsilnějších stránek je, že si celý závod dokáže odtáhnout sám. Nevyváží se nutně za někým do posledního kola, netaktizuje. To se mu občas taky vymstí, třeba jako loni v Opavě, kdy za každou cenu chtěl běžet pod čtrnáct minut a přecenil své síly. Ale takový už je. Současně je to ale velký perfekcionista na školu a netrénuje třeba tolik, kolik jeho konkurence. Hodně tréninků odběhá mimo skupinu. Když jsme spolu začali spolupracovat, zmiňoval se, že by chtěl trénovat na triatlon. Nakonec jsem ho přemluvil, ať se raději soustředí na běhy, ale některé tréninky absolvuje i na kole. Nechávám mu, jako všem z mé skupiny, volnost.
Petr Losman:
„Trenére, chtěl bych ti k tvému krásnému jubileu popřát hlavně hodně zdraví a hodně naběhaných a nachozených kilometrů a také hodně elánu při trénování vašich svěřenců.“
Kdo jsou podle Vás naděje českého běhu?
Kromě jednotlivců jako je Viktor, nebo třeba Marek Chrascina, je momentálně velmi dobrou skupinou Makačenko tým, skupina trenéra Slezáka v Hodoníně, nebo skupina Honzy Pernici. Právě trenéři hrají velkou roli. Musí sami být do běhání doslova blázni, kteří své svěřence dokážou zblbnout. Pokud chceš být opravdu dobrý, musíš mít běh nejen rád, ale doslova ho milovat. Podřídit mu úplně všechno. A zároveň mít běžeckou inteligenci a umět poslouchat své tělo. Například Marek, Damián Vích nebo Kuba Holuša se na běh maximálně upnuli a jsou mu ochotni obětovat všechno. Takových případů ale není mnoho a jsou to spíše jedinečné exempláře.
A když se podíváte na současné české zastoupení žen soustředících se na maraton, dlouhou dobu to byla pouze Eva Vrabcová Nývltová. Nyní se řady rozšířily o Marcelu Joglovou, Moiru Stewartovou nebo Terezu Hrochovou. Čeho je to výsledek?
Obrovské náhody. Není to žádný poryv systému. Myslím si, protože velmi dobře znám rodiče jak od Moiry, tak i od Evy, že velkou roli u nich hrálo rodinné zázemí. Jejího bráchu Gerrona (Stewarta pozn. red.) jsem i nějakou dobu trénoval. Marcelu neznám, ale přijde mi, že je stejně mentálně nastavená a odhodlaná, momentálně k olympiádě, jako třeba Holuša. Je pravdou, že v ženách ještě není taková konkurence jako v mužích. S mužským kvalifikačním časem 2:11:30 se těžko někdo z českých mužů vypořádá a nominuje se na olympiádu. Konkurence je tam obrovská a i výkon pod 2:10 pro běžce některých národností nezaručuje, že se kvalifikují (např. Švédsko s kvalifikačním časem 2:08:30 pozn. red.). Je to úplně jiná situace, než v době, kdy se pokoušel o limit do Londýna Petr Pechek. Tam byl čas 2:16:30. Jiří Kreisinger tehdy překonal na pražském maratonu nominační limit o tři sekundy a bylo to naposledy, co se na olympiádu někdo z Čechů nominoval.
Je nyní v silách českých vytrvalců nominovat se na olympiádu?
Všeobecně u vytrvaleckých tratí, počínaje 3000 metry, není absolutně reálné, aby se kdokoli ze současné české špičky dostal na olympiádu a byl jakkoli konkurenceschopný. Jiná situace je třeba na 800 nebo 1500 metrů. Tam ten výkon může komukoli meziročně ulítnout klidně o 5 sekund a pokud běhává patnáctku za 3:40 a najednou ji zaběhne za 3:35, je na olympiádě. Na jiných tratích to jde ale stěží. Zaběhnout pětku za 13:20 nebo desítku pod 28 minut, je v současnosti pro Čechy nereálné. Když se taky podívám do dlouhodobých tabulek, statistika mluví za vše. Celkově padesát Čechů a Čechoslováků má zaběhnutou pětku pod čtrnáct minut, za posledních dvacet let jsou to ale jen dva – Jakub Zemaník a Filip Sasínek, o 10 kilometrech ani nemluvě. To vypovídá o současné situaci.
Kam tedy spějí vytrvalecké disciplíny v českém podání?
Rozhodně ne k lepšímu. Můžou se tu vyskytnout jedinci, kteří budou velmi dobří. Budou ale jen výjimkou z pravidla. Budeme mít jistě větší množství hobíků, kteří budou běhat maratony pod 3 hodiny nebo půlmaratony pod 1:20. Těch bude spousta. Z nich ale špička nevyroste. Spíše budou do vytrvaleckých disciplín přecházet běžci z kratších tratí. Nepočítejme ale s tím, že budeme najednou z ničeho nic mít pět běžců, kteří dokážou běžet pětku pod 14 minut nebo, že bude více běžců, kteří se dostanou pod 30 minut na desítku. Chybí tady dlouhodobá práce s mládeží a covid tomu vůbec nepomohl. Pohyb dětí a mládeže se více než na rok výrazně omezil, což se do toho bohužel taky promítne. Budeme rádi za jednoho nebo dva běžce takových vysokých kvalit. Trochu jiná situace je u osmistovky a patnáctistovky – tam se ty výkony za poslední dobu velmi zvedly. Dobrá situace je i třeba ve steeplu. Je tam silná čtyřka: Marek Chrascina, Jáchym Kovář, Damián Vích a David Foller. Ale jestli je nějaká šance, že by se někdo dokázal přiblížit k rekordu Moravčíka – 8:23, k rekordu Davida na maraton – 2:11:57, nebo k rekordu Sýkory na pětku – 13:25 a Pešavy na 10 km – 27:39, to zatím nevidím reálně.
