I ve 40 letech můžete změnit svůj život a začít si plnit sny. David Dezort, lékař a otec 3 dětí to dokázal a přes B7 se dostal až na UTMB.
Začal jsi běhat ve 40 letech. Co byla ta motivace, že začneš právě v tomto věku?
Nechci říct, že hlavní motivací byla krize středního věku. Ke sportu jsem měl vždy blízko, ale možná, že právě tahle cifra mě nakopla, abych se k něčemu konečně rozhoupal. Jako každý chlap jsem si opakovaně představoval, jak dávám rozhodující góly za reprezentaci, jak na kurtu překvapivě drtím Federera. V tu dobu přišel švagr s tím, že poběží Beskydskou sedmičku a přesně v ten okamžik jsem se rozhodl. Když to chce dokázat on, dokážu to taky! Taky chci projít cílem a zvednout ruce nad hlavu a být borec. Měl jsem nějaké to kilo nadváhy, takže sundat váhu dolů, byla další motivace navíc. O nějakém UTMB jsem neměl ani páru, mým Everestem byla B7. Začal jsem se po čtyřicítce také učit hrát na trumpetu, jezdit na koni, oprášil jsem střelbu, chodil jsem na Aikido, krav magu, provázel turisty po Litomyšli a Praze. Myslím, že po čtyřicítce jsem začal žít i jinak, než jen prací a dětmi. Plnil jsem si konečně své sny. Postavit se na start Beskydské sedmičky a později UTMB vedle běžecké elity a pokusit se zdolat B7 a UTMB patří rozhodně pro mě jako hobíka do kategorie oživlého sportovního snu.
Před čtyřicítkou jsi dělal nějaké sporty nebo vůbec žádné?
Na základní a střední škole jsem závodně běhal orietační běh a biatlon, ale to bylo před více jak 30-40 lety! Samo sebou jsem občas vyjel na kole, vyšlápl si nějakou tu horu, v zimě oprášil běžky a sjezdovky, ale že bych se cíleně věnoval jednomu sportu, to určitě ne. Nejvíce jsem sportoval u televize a v představách, v těch jsem byl mistr světa několikrát.
Hodně lidí začne běhat, třeba i dlouhé trasy jako ty, ale bez závodění. Je to nějaká další motivace se srovnat s ostatními?
S ostatními se nesrovnávám. Jsem prostě běžec hobík individualista. Abych se mohl měřit s amatérskou špičkou, musel bych shodit nějakých 20 kg, což je nesmysl. Je to prostě jen mezi mnou a tou štrekou, kterou chci pokořit. Je to souboj mezi mnou a přírodou. Mezi mými svaly a prudkými kopci. Mezi mou vůli a celkovou délkou trasy. Nemám výkonnost na to, abych se srovnával s opravdovými běžci. Chtěl jsem prostě dát B7 a basta, konec. Pak se mi ale v hlavě usadila představa UTMB, nemohl jsem se ji zbavit. Ta vzdálenost a převýšení čněla nade vším. UTMB mě fascinoval a děsil zároveň.
Jaké všechny závody jsi už ta těch pár let absolvoval?
Horskou výzvou s 35 km v Jeseníkách to začalo. Pak jsem šel 3x Beskydskou sedmičku, poprvé to bylo opruzeninové fiasko. Na to jsem si poprvé oťuknul Alpy na 72 km Dolomity Extreme Trail s převýšením 5500m. Rok na to jsem dal masakrózní Scenic trail ve Švýcarsku 119 km s převýšením 7500 m. No a loni jsem zvládnul nádherné Lavaredo, 120 km opět v Dolomitech. Nikdy mi nešlo o umístění. Hlavní bylo dojít do cíle v časovém limitu, užít si hory a atmosféru. Když jsem dal Scenic trail s velkou časovou rezervou, měl jsem jasno. Pokusím se o UTMB a dám do toho všechno, co můžu jako hobík dát. Poběžím a s trochou štěstí dokončím mistrovství světa v ultramaratonu!
Ty máš docela náročné povolání – jsi doktorem medicíny, máš tři děti. Jak to lze všechno zkombinovat dohromady?
Den má 24 hodin pro nás pro všechny stejně. Děti už mám velké, studují vysoké školy nebo už pracují, takže volného času mám na sebe dost. Přes den pracuji v ordinaci, odpoledne a o víkendech sloužím na záchrance nebo v nemocnici v Čechách a v Anglii jako anesteziolog. Člověk je sice po práci unaven, ale vidina tréninku v lese mi vlije vždy energii do žil. Snažím se najít v nabitém programu čas na běhání alespoň 3x týdně, včetně dovolené. Nejraději běhám na večer a v noci, kdy je klid.
Jak tedy vypadá tvůj klasický den?
Ten raději nebudu popisovat, protože dle mé ženy nedělám hlavně doma vůbec nic. Asi to bude tím, že pořád někde běhám a mám vrtuli v zadku.
Na jaké vybavení nedáš dopustit? Máš rozdělenou tréninkovou a závodní obuv?
Každý běžec má svůj oblíbený kus oblečení. Pro mne to jsou trička, která jsem si vyběhal na jednotlivých závodech. Doposud jsem závody běhal s čelenkou B7, ale od letoška to bude už navždy čelenka UTMB. Z vybavení určitě trekové hole. Bez nich bych byl v kopcích ztracen. Není nic jednoduššího, než se opřít do holí a nechat se jimi vytáhnout, z kopce dolů zase dodávají jistotu. Letos jsem šel do ultralehkých karbonových holí s poutky Kiprun spolu s toulcem. Hodně mě překvapily. Za mě paráda bez odřených a zpocených dlaní a nechápu, jak jsem doposud mohl běhat bez toulce.
Bot jsem už vystřídal tolik, že mám perfektní sbírku rozbitých a nepoužitelných speciálek. V čem trénuji, v tom jdu na start. Jsem svým tréninkovým botám věrný, když jsem s nimi spokojen v tréninku, není důvod je na závod měnit. Letos jsem prubnul Kiprun MT3 Trail s širokou špičkou a je to poprvé, co mi takovou štreku přežily všechny nehty na nohou. Po závodě by na nich nikdo nepoznal, že vládly zhruba 176 km, to je 250.000 kroků v bahně, vodě, písku, na ostrých kamenech. Velký respekt, tyhle mi vydrží opravdu dlouho. Nejspíš si je zarámuji a budu v budoucnu ukazovat vnoučatům jako vzácnou památku.
Pojďme k Tvému poslednímu “zářezu”. Splnil jsi kritéria pro účast pro UTMB a v lednu Tě vylosovali jako účastníka, který se může postavit na start. Jak jsi to v tom lednu prožíval?
Byla to neskutečná euforie. Zájem o účast na závodě je enormní. Motivační videa z UTMB na youtube jsou napěchovaná emocemi, které vás pohltí. Už jsem se viděl klasicky po startu mezi první stovkou a představoval si doběh do cíle mezi elitou. Mám už něco za sebou, nejde jen o losovačku, ale i o splnění požadovaných kritérií. Člověk si musí trochu věřit a mít něco naběháno. Chtěl jsem ukázat svým pacientům, kamarádům, prostě každému, kdo od určitého věku váhá, zda má cenu ještě sportovat, že to smysl má. V lednu jsem byl natěšený borec. Studoval jsem nelítostný profil trasy a zjistil, že 40% účastníků závod nedokončí. Došlo mi, že jsem to možná už trošku přehnal, že už nejsem žádný mrštný kamzík. Nejpravděpodobnější má diagnóza zněla – věčný snílek. Poslední měsíc jsem byl už fakt nervózní a napnutý, no a den před závodem se mi chtělo vysloveně fyzicky zvracet.
Co následovalo dál – jak jsi během roku přizpůsobil přípravu?
V lednu jsem do tréninku šlápnul. Běhal jsem 300 km za měsíc, zrychloval, vyladil výbavu, zhubnul 7 kilo. Trénoval jsem, kdy mi to práce dovolovala, abych pak udělal chybu, která mi málem byla osudnou. Měsíc před závodem jsme jeli na dovolenou do Norska a já se rozhodl, že si během 14 dní otestuji formu na krpálem kolem fjordů, kde je převýšení odpovídající trase UTMB. Běhalo se mi dobře a já se pustil do zběsilých seběhů po kamenitých stezkách, které v Čechách prostě nejsou. Nadšení vystřídalo zděšení. Po návratu domů jsem byt totálně odvařený. Bolela mě stehna a hlavně vazy nad kolenem. Nemohl jsem bez bolesti ani vyjít schody. Bolest nepolevovala ani týden před startem. Volal jsem bratranci mé ženy, děkanovi fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity Honzovi Cackovi o radu. Jeho odpověď mne dorazila. Hobíci seběhy trénovat nemají. Excentrická zátěž a nárazy na vazy a klouby při seběhu vedou k bolestem a regenerace je hodně dlouhá. Tak jsem byl nabuzený, až jsem se přetrénoval. Poslední týden před závodem jsem si dával pozor na každý krok a bál se úrazu. Lehce jsem si šel do lesa zaběhat a doufal, že se nohy dají do kupy. Mé naivní plány o skvělém čase se vrátily tam, kam prostě výkonnostně, věkem a díky amatérskému tréninku patřím. Do skupiny závodníků, u kterých jde hlavně o to si závod užít a jakkoliv v časovém limitu dojít do cíle.
Dostáváme se do dne D. Bylo před startem vše tak, jak sis představoval?
Noc před závodem jsem šel spát už v osm večer a nemohl usnout. Honily se mi v hlavě myšlenky. Proč? Stojí mi to za to? Duněla mi v hlavě věta mého bývalého spolužáka a běžce: ”To nemůžeš dát! 176 km, 10000 metrů!“ Tušil jsem, že to bude buď velký osobní úspěch nebo velký veřejný průser. 47 let, po operaci přetrženého vazu kolene, šroubovaný kotník. Fyzicky jsem si věřil, kondičku mám, kopce urvu silou, ale bál jsem se vazů a kloubů. Přece jen, mám adekvátně věkem zhuntované tělo, které občas pozlobí. Navíc ten průser s Norskem. Váha 73 kg na 177 cm. Na ideální běžeckou váhu, abych mohl hopsat po kamenech jak srnka, mám asi 13 kg navíc. Stojím na balkoně penzionu v Chamonix a koukám na příkré svahy hor kolem a majestátní Mont Blanc. Chce se mi zvracet, tohle jsem fakt přehnal. Přichází informační sms organizátorů. Je vyhlášena povinná výbava do vysokých teplot, tzn. 2 litry tekutin a čepici s přikrývkou krku.
Většina účastníků na startu mlčela. Soustředěné pohledy do země, nikdo nemá chuť si povídat. Jaký kontrast se startem B7, kde všichni překypují úsměvy a energií. Na každém jde vidět příprava na boj, na boj sama se sebou a s tratí. Start se blíží, napětí houstne. Na povel se propasírujeme startovní branou a vyrážíme dopředu. Tohle bude fakt zajímavé, tohle bude fakt bolet. Cíl je jasný. Nemyslet na cíl! Nesrovnávat se s ostatními, hlídat si časové brány a vytěsnit bolest pravého kotníku! Svině jedna, proč hned teď?!
170 kilometrů v Alpách, 10 000 metrů převýšení. To prostě není jen tak. Jak jsi závod z Tvého pohledu prožíval? Nebudu se ptát, zda jsi měl nějakou krizi, ale spíš, kolik jich bylo a která byla nejhorší? 🙂
Prvních 80 km jsem si užíval. Běželo se opravdu dobře a trošku jsem to přepálil. Strašákem byly časové brány v plní půlce trati. Terén se střídal přes štěrkové cesty, udusané hliněné pěšinky, vysokohorské louky, po obtížný technický kamenitý sešup. Baštil jsem gely plus jídlo, co bylo k dispozici včetně nabízených energetických izotoňáků, které jsem neznal a předem nevyzkoušel. Počasí bylo nádherné, noc jasná, hvězd nepočítaně a já postupovat směle vpřed. Stoupání se táhla, ale nebyla nekonečná. Klesání se dala seběhnout a nebolela. V horských vesnicích jsme hlasitě povzbuzováni tisíci fanoušky, kteří si z fandění udělali celonoční párty. Možná to dám do 38 hodin! Jedu! První vyčerpaní odpadlíci byli zdravotníky balení do alu folií a stahování z trasy. Na 51 km překvapivá kontrola povinného vybavení. Chtějí vidět nabité a připojené mobily, 2 litry vody a termofólii. Následuje totiž 30 km dlouhý úsek vysoko v horách. Byl jsem na trase 12 hodin, překročil francouzsko-italskou hranici a překonal 5 vrcholů, z toho 4 s výškou kolem 2500 mnm. Nadšeně jsem se pustil z kopce na hlavní check point na italské straně. Prudce 1300 výškových metrů dolů. Jde ti to skvěle, hlásí mozek. Tělo nenaříká, co se může stát? Krotím optimismus.
Krize první. 83 km, Courmayeur. Strmý seběh do symbolické půlky trasy na druhé straně Bílé hory mě odvařil a dosavadní popíjení nevyzkoušeného energeťáku si vybralo svou daň. Mám průjem! Kurňa! Support team nedorazil. Uvízli autem v zácpě v tunelu pod Mont Blancem. Depka. Trochu povzbudit bych potřeboval. Měním komplet oblečení za čerstvé, voňavé, ale suché trenky, ponožky a triko mi náladu nezvednou. Po 30 minutové pauze těžce vstávám ze židle a jdu dál. Následuje příkré stoupání v pravé poledne a nepřátelská italská vespa mě bodá do pravého lýtka. První opravdová krize kdy přemýšlím, že to zabalím. Ruce mám slabé, chybí mi vnitřní energie, totální deprese, pravé lýtko natéká a slunce peče, fakt peče. Začínají mě pálit chodidla. Jedu jak stroj. Připomenu si svou motivaci, proč tuhle šílenost dělám a zapojím antikrizovou techniku. Zaháknu se za nejbližšího závodníka a kopíruji jeho krok a tempo v těsném závěsu a nechávám se jím vyvézt až nahoru. Vrtulník sváží v kleci nějakého chudáka, který vyšel nahoru, ale na cestu dál už mu nezbylo sil. Piju v tom vedru vše, co teče.
Následovala nejkrásnější část UTMB, která mě nakopne. Dlouhatánský 13 km traverz s výhledem na jihovýchodní masiv Mont Blancu s několika ledovci. Škoda, že mi výhledy kazí pálení plosek a úporná snaha kontrolovat svěrače. Břicho mám nafouklé jak buben. Na 101 km se na občerstvovačce očima vyhýbám medikům, kteří sondují a stahují z trati vyčerpané kusy. Dávám polívku, z pevné stravy se mi dělá šoufl, bolí mě břicho, láduju se banány a kolou. Na záchodě sedím 15 minut, dávám smectu proti průjmu a po vzoru okolí se pokouším o power nap. Lehnu si na 15 minut, ale neusnu. Vstanu, sklopím hlavu a dřu do dalšího kopce. Mega stoupání ve vedru na nejvyšší místo trati 2537 mnm a zároveň Italsko-Švýcarskou hranici utáhnu rukama. Dojdu vyhublého zvracejícího Nora, nevypadá dobře, kolabuje vedle trasy, volají pro něj vrtulník. Do cíle stále zbývá 70 km. 14 km dolů je nekonečných, myslím jen na záchod, zpropadené nevyzkoušené energeťáky!
116 km, opět neúspěšný pokus o šlofíka u trasy. Začíná druhá noc. Nikdy jsem nešel závod delší než 119 km, takže nevím, jak bude moje tělo dále reagovat. Překonávám další stoupání na 130 km, kde mě konečně čeká support team, komplet rodina. Snažím se vypadat pozitivně, ale moc mi to nejde. Je tma, dusno, nasoukám do sebe těstoviny se solí. Kolem mne odpadávají lidi ze závodu po desítkách. Nejčastěji pro puchýře, otoky chodidel, opruzeniny, bolesti kolen, zažívací obtíže, celkové vyčerpání a dehydrataci. Kanaďan naproti mne má nohy jeden velký puchýř, jeho manželka ho objímá a on se svěšenou hlavou pozoruje, jak mu odepínají startovní číslo s čipem. Celá rodina jde kousek trati se mnou, po kilometru je setřesu a mizím jim z dohledu ve tmě.
Trient, 146 km, do cíle 30km. UTMB jde do finále. Teď se rozhoduje. Teprve teď závod doopravdy začíná. Jde se daleko přes limit. Nápor na tělo a psychiku je extrémní. Podpořit mě teď přišli oba synové. Vyjeveně na mne koukají, asi nevypadám zrovna svěže. Další pokus o chvilkový power nap. Kluci mě zabalují do spacáku a deky. Neusnu a jdu čelit nejprudšímu stoupání celé trasy. Masakr! Doslova si v tom prudkém krpále šlapeme na hlavy, hole se smýkají a nemají se v terénu oč zabodnout. V každé serpentýně někdo odpadne a těžce oddychuje, někdo to otáčí a končí. 155 km. Z předposledního kopce se potácím. Hlava mi hučí, jsem jak opilý. Je 5 hodin ráno, opouštím běžeckou skupinu. Motá se mi hlava, nejsem schopen se soustředit na terén. Bojím se úrazu. Kolem trasy polehávají unavení závodníci, někteří nohama doslova uprostřed stezky. Totálně vyčerpaný lehnu do trávy někde na Švýcarsko-Francouzské hranici. Jen tak sebou plácnu na zem. Budík nastavím na 15 minut.
Probudím se za 45 minut. Svítá, hlava je svěží, ale každý krok mne pro puchýř pod palcem na noze bolí, běžet už nemůžu. Silou vůle se dobelhám po ostrých kamenech z kopce na předposlední check point 20 km před cílem. Pevné jídlo už nejím, jen čaj, 6 kostek cukru, polívka, banán. Beru si analgetika. Tohle už dojdu, tohle už dorvu! Vylézá slunce, nálada se mi zlepšuje, sice jsem nabral ztrátu 3 hodiny, ale mega krizi z nedostatku spánku jsem překonal. Mysl je jasná a šlapací robot ve mě jede na plné obrátky. Doháním skupinku, která mi nad ránem utekla. Asi spali v teple na check pointu. Z trati nakonec odstoupilo 1001 běžců z celkového počtu 2700 závodníků.
Jaké pocity jsi měl v cíli. Obuješ ještě někdy běžecké boty? 🙂 Nebo sis dal nový cíl?
Vidinu cíle jsem si připustil až na vrcholu posledního kopce, až při posledním seběhu. Už jsem si povolil myslet na to, že závod zvládnu. Dával jsem sakra pozor na každý krok a kámen, abych si těsně před cílem něco neudělal. Jak já si těch posledních 9 km užíval! Turisté kolem skandovali a tleskali na každého závodníka a volali bravo! A já odpovídal: I did it! I did! a usmíval se jak jojo. Běžel jsem jak vítr a když se ke mne asi kilometr před cílem v Chamonix přidal nejstarší syn Daniel, se kterým jsem ve dvoji před léty zvládnul B7, zažíval jsem běžeckou a emocionální extázi. To se musí zažít! Všichni, ale opravdu všichni kolemjdoucí a postávající skandují, volají Vaše jméno, tleskají a řinčí alpskými kravskými zvonci.
Cílová rovinka byla splněný sen. Z věže kostela duní údery zvonů, obecenstvo burácí a vítá i mě jako vítěze. Míří na vás kamery a desítky fotoaparátů. Neskutečný pocit hrdiny okamžiku. Cílová brána s logem UTMB nad hlavou. Takhle jsem si to ve snu představoval. Chce se mi křičet štěstím. Já hobík jsem to dokázal! Já to opravdu dal! Chce se mi křičet, ale únava zvítězila a vydýchávám cílový sprint. Ta bolest za to stála. V duchu s pokorou děkuji čemukoliv a komukoliv za to, co mi bylo právě umožněno a že jsem u toho nebyl sám.
Od 83 km na UTMB jsem si přísahal, že s běháním ultramaratonu končím. Že si nehodlám dále ničit zdraví. Dnes, týden poté, už mám jasno. Asi. Ultramaratony pro mou váhovou a výkonnostní kategorii fakt nemají smysl. Zážitek supr, dal jsem to, ale větší smysl mají daleko kratší závody. Pro hobíky s normální váhou bych to viděl kolem max 35-50 km. Běhat delší trasy, to už s běháním moc společného nemá, tam už jde spíše o překonání sama sebe, překonávání psychické a fyzické bolesti, hledání limitů.
Běžecké boty jsem nepověsil na hřebík, dobře se v nich chodí po městě. Ale co po UTMB? Nic víc ultramaratonového už není. Lákají mne běžky a putování drsnou zasněženou severskou krajinou. Láká mne jít na běžkách celou 470 km dlouhou Kungsleden ve Švédsku. 120 km jsem před pár lety projel se svým synem na běžkách se sněžnými sáněmi a stanem, bez signálu, v severské polární zimě a naprosté divočině. Surový zážitek srovnatelný s UTMB, jen bez diváků a té bolesti.
Jsi doktor, jak vnímáš běh v rámci prevence zdraví? Myslíš si, že kdyby každý v Česku běhal, tak by byla společnost jiná?
No, asi nemá smysl spekulovat, jak by česká společnost vypadala, kdyby každý běhal, protože to se nikdy nestane. Daleko důležitější než to, co děláme, je to, co neděláme. Sebelepší běžecký trénink nevymaže následky kouření, bujarého pití alkoholu a přejídání se. Běh rozumné intenzity a délky má sice pozitivní vliv na kardiovaskulární aparát, ale nemá pozitivní vliv na pohybový aparát. Excentrická zátěž a nárazy na klouby, vazy a páteř při běhu a zvláště při seběhu z kopce překračuje fyziologické limity a tělo trpí. Navíc časté běhání na dřeň v anaerobních hodnotách zvyšuje riziko rozvoje vysokého tlaku a úrazů. Poslední dobou se čím dál více ukazuje, že pro délku kvalitního života je důležitější celkový objem svalové hmoty a svalová síla. Vybudované svaly fungují jako zásobárna bílkovin pro imunitní systém a kvalitní svalový aparát zajišťuje prevenci předčasného rozvoje stařecké křehkosti a demence. Tak si to přeberte. Něco bude pravdy na tom, že běh vám nepřidá roky do života, určitě ho ale zkvalitní a dodá pocit štěstí. Takže pokud se vrátím k otázce, tak ano, kdyby každý v Čechách běhal, společnost by byla pohodovější, spokojenější a možná by méně remcala.
Z lékařského hlediska je ideálem rychle chodit alespoň 150 minut týdně, dát k tomu denně pár dřepů, nepřejídat se, nepít, nekouřit a uzeniny jen na narozeniny. Ale mezi námi, když chodit je tak strašně pomalé a uzené je tak dobré, a to české pivo k tomu! Je to nikdy nekončící boj.
Splnil jsem si účastí na UTMB sportovní sen, a když jsem to dokázal já, dokáže to prakticky kdokoliv. No, už raději končím a jdu si zaběhat.
