Zpravidla to tak bývá, že s přibývajícím věkem se běžci soustřeďují více na delší běhy. Odborníci by řekli, že zatímco rychlá svalová vlákna s věkem ubývají, pomalá, lépe však zní vytrvalostní, zůstávají.
První půlmaraton
Já tedy ale i ve svých 45 letech zatím upřednostňuju mílářské závody. Ne že bych v nich nějak vynikal, ale baví mě v posledních tři sta metrech to napálit a daří se mi i sem tam někoho přesprintovat a občas se ukážu i na bedně. Přesto po loňském 24 hodinovém vyšlapání (vyběhnutí), sešlapání (seběhnutí) Jedlové jsem v poslední době cítil, že je načase si dát další vytrvalostní výzvu a tou byl můj první půlmaraton v životě. Vybral jsem si ten v Brništi (obec v Libereckém kraji) i z toho důvodu, že to je rodné místo mojí maminky a táta zde na nádraží pracoval padesát let jako výpravčí. Zkrátka jsem do toho chtěl zakomponovat i emoce.
Předstartovní příprava
Lehce jsem tomu přizpůsobil i přípravu, čtyři dny před závodem jsem si nedal obvyklých šest kilometrů, ale hned patnáct. Trénink jsem absolvoval v poklidu, čas tomu i odpovídal, více mě však zarazilo, že mě to na devátém kilometru přestalo bavit… Což mě možná trošku mělo i varovat…
Ale přesuňme se k samotné výzvě. Závod v Brništi patří v rámci Okresní běžecké ligy na Českolipsku k těm největším, co se týká počtu závodníků, ale i velikosti zázemí. I proto jsem si říkal: Hodně lidí, určitě tak nebudu poslední.
Můžu na malou?
Řešil jsem však jinou záležitost. Poprvé v mém běžeckém životě se mi před závodem vkradla do hlavy myšlenka: jde to vydržet dvě hodiny nejít na malou? Nikdy jsem to neřešil při svých dosavadních pěti, maximálně deseti kilometrových závodech. (Jedlovou nepočítám, tam jsem si po výšlapu vždy mohl případně odskočit do restaurace či po cestě někde v lese, tam o minuty nešlo) V Brništi jsem si došel hodinu před závodem a pak už jsem radši moc nepil, jen lehce ovlažoval rty. Přesto těsně před startem jsem měl pocit, že si potřebuju odskočit, zároveň jsem věděl, že je to „falešný“ pocit, to jen tělo a duše si občas se mnou (škodolibě) dělají, co chtějí a zatím jsem nepřišel na to, jak jim vzdorovat. Jsou holt v přesile… Navzdory tomu jsem měl dobrou náladu a snažil se si to ničím (a nikým) nezkazit.
Kilometr po kilometru
První kilometr – Žádný spěch, v klidu si užívám krásné počásí, lehce pokecám s kamarádem. Při proběhnutí kolem hřbitova si vzpomenu na babičku, kterou jsem zažil ale jen krátce. Měla prý velké srdce. Mít srdce však neznamená mít lehký život, spíše naopak…
Druhý kilometr – Do Brniště jsem přijel s kamarádkou Markétou, kterou jsem si nechal na startu lehce utéct, ale teď už si jí držím v dohledu plus mínus sta metrů. Má na sobě svítivě modré tričko, v té záplavě žlutého (krásně svítí slunce) a zeleného (vše už krásně kvete) se mi nemůže ztratit. Naopak bohužel spoustu ztracených, promarněných let už nedoženu…
Třetí kilometr – Probíháme kolem vlakového nádraží, kam jsem v dětství jezdíval za tátou a v dospělosti jsem tu byl na praxi, když jsem se sám pokoušel stát se výpravčím. Nepovedlo se stejně jako spousta dalších věcí…tím si ale nechci kazit dnešní běh, který si nadále užívám.
Čtvrtý kilometr – První nepříjemnější stoupáníčko, zezadu mě žene „řidič“ Vaska, co nás s Markétou dovezl do Brníště. Na něm je vždy vidět, jak si ty závody užívá, nejde mu tolik o pořadí, prostě hlavně se setkávát s kamarády, ale i tak je skvělej běžec. To já mám pocit, že běhám hlavně proto, abych měl o čem psát…
Pátý kilometr – Probíháme kolem občerstvovacího stanoviště, ale nenapiju se, bojím se, že bych potřeboval na malou, nechám to až na polovinu závodu. Spíše myslím na to, jak jsem těsně před občerstvovačkou zakopl o kořen a sice jsem nespadl, ale i tak to moje plápolání musela být pro běžce za mnou dobrá kulturní vložka.
Šestý kilometr – Probíháme vesničkou Velký Grunov, Markétku mám pořád periferně v dohledu, spíše se ale kochám krásně udržovanými zahrádkami a baráčky. Vždy byl můj sen žít buď na vesnici či v Praze, což je sakra rozdíl. Zatím ani jedno se mi definitivně nepovedlo. Co se mi v životě vlastně povedlo…?
Sedmý kilometr – Velký Grunov je s Brništěm v podstatě propojen, tak i zde sleduju sobotní pohodu místních lidí na jejich zahradách. Vnímají nás (asi) jakou takovou raritu, která jim zpestří jejich víkend. Ale myslím, že i bez té nevšední podívané na „šílence běžící v horku“ by se zabavili jinak. Jak? Třeba to jednou zjistím, až budu žít na vesnici. Anebo chci jít přece jenom radši do Prahy?
Osmý kilometr – I další občerstvovačku minu. Trochu toho za chvilku lituju, je fakt asi dosavadní nejteplejší den tohoto roku. Daří se mi však postupně předbíhávat závodníky, můj modrý majáček je stále přede mnou, takže není důvod zpětně vynechání občerstvovačky litovat.
Devátý kilometr – Dívám se zezdola na dům, v kterém maminka vyrůstala. Hledím na barák, do kterého jsem v dětství jezdíval, překvapivě však necítím žádné emoce, ani když ho obíháme seshora. Přitom támhle v trávě jsem ztratil svého oblíbeného plastového indiána, támhle jsem psal první básničku pro spolužačku a támhle jsme sedávali se sestřenicemi a hráli karty, pexeso a dostihy. Ne, nic necítím. Jsem naprosto prázdnej všech emocí.
Desátý kilometr – Dobíhám svůj krásný modrý majáček, Markétka se mi však po vběhnutí do druhého kola zase vzdaluje, šikovně pije i za běhu, to já se zastavuju, však jí doženu. To čas dětství už nedoženu, už nemám šanci ho ani na chvilinku zahlédnout…
Jedenáctý kilometr – Příjemně osvěžen iontovým nápojem vstupuju do druhého okruhu. Předbíhám pár lidí, cítím se silný. I v životě už vbíhám do své druhé půlky, ještě pořád mám čas napravit tu první…
Dvanáctý kilometr – Navzdory tomu, že mě nic nebolí a dobře se mi dýchá, dostavuje se mi do hlavy nečekaná myšlenka – nějak mě to nebaví, stejně jako při úterním tréninku. Že bych přece jenom neměl tu správnou lásku k běhu, a dělám to jen proto, abych měl o čem psát? A celé to měl jako skvělou praxi před dokončením románu, na kterém už dělám patnáct let?
Třináctý kilometr – Začíná mě píchat v boku. Vzpomenu si na svého trenéra v jednom z minulých dílů Jak si zlepšit výkonnost po čtyřicítce Jaroslava Hochmuta a snažím se změnit styl dechu. Pro mě klasický jeden dlouhý nádech a dva krátké výdechy měním na velmi dlouhý nádech a dlouhý výdech. A ono to po třista metrech zabralo a opět se mi skvěle dýchá a opět se blížím k mému krásnému modrému majáku.
Čtrnáctý kilometr – Následuje to už zmiňované ne příliš prudké, ale zato táhlé stoupáníčko a já se poprvé (když nepočítám občerstvovačku v polovině závodu) zastavuju. V tu chvíli je i jasné, že jak se jednou zastavím, tak pak to udělám i podruhé, potřetí, počtvrté. Kéž by jenom tolikrát, ale bohužel se tak stalo snad patnáctkrát… Markétka mi defenitivně utíká.
Patnáctý kilometr – Jediné „legální“ zastavení se u občersvovačky. Beru si dva kelímky najednou. Jedním chci utopit duši, která mi určitě leží v žaludku (zprudka se napiju), druhým chci spláchnout tělo, které mě celoživotně škrtí (polévám si zprudka krk). Na chvilku to pomáhá, ale oba mí nepřátelé (jak frustrující) mají miliony životů (a pořád ty samé…)
Šestnáctý kilometr – Když mě někdo předběhne, vždy se ho snažím chytit, ale vydrží mi to jen na sto metrů, pak se zastavuju. Poté znovu. A znovu. Ani krásný zadek jedné běžkyně mě nedonutí se jí držet, až takhle špatné to se mnou je…
Sedmnáctý kilometr – Kdykoliv jsem se zastavil, potřeboval jsem na malou, ale něchtělo se mi odskakovat. Ale možná jsem to měl udělat. Dostat ze sebe to špatné, co jsem během závodu (během života) do sebe dostal. Co bylo do mě infikováno přes mou slabou vůli.
Osmnáctý kilometr – Totální rezignace. Už žádné kochání se zahradami Grunova. Vzpomněl jsem si na 15 kilometrový trénink, kdy mě to na devátém kilometru přestalo bavit. Ale věřil jsem, že to je způsobeno tím, že jsem běžel sám a ve známém prostředí. Teď běžím v cizím (jako bych sem jezdil v minulém životě…) prostředí a kolem je spousta lidí, co mě zlehka předbíhají, takže tím to nebude…
Devatenáctý kilometr – Poslední občerstvovačka. Už v podstatě jen jdu a závidím támhletomu chlápkovi, co seká dříví. Hned bych si to vyměnil s támhletím dědou, co shrabává trávu. A klidně bych prostě dělal cokoliv jiného než se zlehka šourat směrem k cíli, který mě stejně nijak těšit nebude.
Dvacátý kilometr – Poslední nepříjemné stoupání. Dávám do toho všechno, ohlížím se za sebe, nikdo za mnou. Setřásl jsem duši a tělo jsem svázal do své touhy doběhnout tento závod. Doběhnout ho jako vždy ve stejném stylu – v plné rychlosti, což se mi při klesání do cíle daří.
Dvacátý první kilometr – Nakonec čas 2:05:13 mě příjemně překvapuje. Jen pět minut za svým modrým majáčkem. Na tu bídu je to slušný čas.
Pochopil jsem, že když člověk nedokáže bojovat v životě, a nenachází v sobě sílu některé věci změnit, tak těžko může čekat, že tu sílu najde v tak těžkém běhu, jakým je půlmaratón. Půlmaraton ukáže, co v člověku doopravdy je a jaký je.
Za další tři dny už vzpomínám jen na prvních 12 skvělých kilometrů, ten zbytek jako bych nezažil. Je dobré zapomínat na to špatné, ale stejně je škoda, že jsem zapomněl i na to hezké z dětství. Asi jsem to hezké vytěsnil zároveň s tím ošklivým…
