Jak se staví závod v orientačním běhu z pohledu stavitele tratí?

Jako modelový příklad budeme uvažovat úroveň celostátního závodu typu Mistrovství ČR nebo Českého poháru. Ono je to na druhé straně jedno, postup práce bývá v principu stejný, jen to s významem akce jaksi roste.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Hlavní osoby a obsazení

Začneme tím, že krátce nahlédneme do struktury pořadatelského týmu. Na závodě v orienťáku jsou nejdůležitější dvě osoby. Jejich funkce se jmenuje Ředitel závodu a Hlavní rozhodčí.

Ředitel má na starosti personální, materiální a logistické zabezpečení závodu. Je to takový předseda vlády a má pod sebou „ministry“, kteří mají na starosti jednotlivé sekce.

Oproti tomu Hlavní rozhodčí, to je člověk, který je pro naše téma článku důležitý. Je to garant, že sportovně-technický koncept (to je – jaký závod, kde a na jakých tratích) bude dávat smysl a bude v pořádku podle pravidel.

Hlavní rozhodčí si „najme“ stavitele tratí. A tohle sehrané duo pekařů upeče ten závod. Stavitel postaví tratě, a hlavní rozhodčí je za ně zodpovědný, přičemž má ve vztahu ke staviteli dvě klíčové role. Jedna je oponent, chcete li zpětná vazba, kdy ho hecuje nebo krotí (nebo obojí). Druhou je kontrolor, kdy hlídá jestli je vše tak, jak má. Ono je toho při takovém větším celostátním závodě víc, než dost.

Jak se staví sen závod

Nyní si projděme proces tvorby závodu, jak ho z velké části vidí hlavní rozhodčí a stavitel tratí.

Krok 1 – Zvolit si druh disciplíny a terén

Vycházíme z faktu, že určitá skupina lidí má vůli něco pořádat. Základní modely jsou v zásadě dva. Buď máme terén a přemýšlíme, jaký závod v něm uspořádat nebo chceme zorganizovat konkrétní akci a přemýšlíme, kde by se dala nejlépe odehrát. Jeden příklad pro představu. Akce jako bylo Juniorské mistrovství světa 2013 v České republice. První byla vůle tento šampionát pořádat, následný krok byl jaká trať a v jakém terénu. Dopadlo to tak, že klasická trať byla u Rtyně v Podkrkonoší, krátká trať v Radvanicích, sprint v Hradci Králové a štafety v Hoděšovicích. Tedy ono to zas tak striktní být samozřejmě nemusí, a také nebylo. Když uvažujete že se pustíte do takovéto akce, tak asi tušíte, že krátká trať by byla nejlepší na té Závoře…

Každopádně ať už se postupuje jedním nebo druhým způsobem, hlavním cílem je odpovídající vztah mezi tratí a terénem, resp. typem tratí nebo ještě lépe disciplínou a terénem. Proč je to důležité? V orienťáku rozlišujeme několik disciplín. Je to tedy klasická trať, krátká trať, sprint a štafety. Podrobnější popis je například v tomto článku o disciplínách orientačního běhu. Pro nás je nyní podstatné, že každá tato disciplína vyžaduje jiný typ terénu. Klasická trať fyzicky náročný s výskytem přirozených překážek jako jsou například členité kopce nebo plochy těžko prostupného lesa. Krátká trať má ráda techničtější terén s množstvím detailů a nejlépe s nízkou viditelností. Čím je takový terén pestřejší, tím lépe. Sprint se běhá ve městech, kde se vyskytuje spousta překážek, které se využívají pro volby postupů. Je také dobré, když je takový prostor nějakým způsobem členitý a pestrý. Štafety oproti tomu kladou na terén nejmírnější podmínky, řekněme například jako jednodušší krátká trať, na druhou stranu mají zase největší nárok na arénu (odehrává se tam start, průběhy, předávka a cíl).

Výstup: Víme jaký závod a kde bychom chtěli.

Krok 2 – Sportovní koncepce závodu

Tím je základní rozvaha o sportovně-technickém a logistickém konceptu. To znamená úvaha, kde je těžiště závodu, kde by mohla být cílová aréna a jestli je takový koncept realizovatelný (například jestli je reálné získat potřebná povolení, aby se závod vůbec mohl uskutečnit). Zase, tyto myšlenky se jistě vkrádají do mysli již u kroku předcházejícího.

Jinak tento krok nemusí znamenat úplně jednoduchou věc. Tak například aréna neboli centrum závodu. Prostor, do kterého účastníci závodu přijdou a tráví tam čas před ním a po něm. U větších akcí je v ní vždy cíl, u štafet a někdy i u sprintu také start. Do arény se musí vměstnat určitý počet lidí (u většího závodu v řádu kolem 1500), tito lidé tam musí nějak přijet a zaparkovat, musí se do ní dostat potřebná infrastruktura a vybavení (často je taková aréna na zelené louce), občerstvení, atd…

Můžeme mít například výborný terén, ale špatné podmínky pro arénu. V tom případě se zvažuje, jestli budeme hledat jiné místo pro cíl, nebo je koncept závodu natolik silný, že stojí za to nějaká ta organizační komplikace okolo arény.

Výstup: Máme terén, máme arénu a všechny důležité podmínky pro uspořádání závodu.

Krok 3 – Prohlídka terénu

Jedna z klíčových věcí pro každý závod je mapa. V případě většího celostátního závodu se vždy dělá nová. Vytváří ji mapař, noblesněji kartograf. Tvorba mapy je specifický, náročný a relativně dlouhodobý úkol, takže mapař je jedna z prvních osob, která na přípravě závodu pracuje. Častěji je to skupina mapařů, a za výsledkem potom stojí hlavní kartograf.

V této fázi stavitel již jenom nepřemýšlí, ale také začíná konat. Novou mapu sice ještě nemá (většinou), ale pokud byl prostor uvažovaného závodu již v minulosti zmapován (většinou), tak má aspoň starou a na ní se takový koncept tratí upéct dá (většinou). Potom se s takovým hrubým konceptem vydává do lesa, který se již cíleně proběhne. To je pochopitelně kvalitativně něco jiného, než se jen tak potulovat lesem. Některá místa pro postupy nebo kontroly potvrdí, že splňují představy, které vzešly z úvah nad papírem. Jinde zase naopak představa může být mnohem lákavější, než je skutečnost. Výsledkem potom bývá větší či menší úprava, celkem výjimečně se může ale také stát, že z takové prohlídky stavitel usoudí, že závod zde není vhodný.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Krok 4 – Základní koncepce tratí

Nyní stavitel musí vytvořit koncept. To znamená, že umístí start, určí přibližnou cestu na něj, a postaví několik základních, ale délkově a charakterově odlišných tratí, jako je výkonnostní trať pro dospělé, juniory a dorost, potom tratě pro malé děti a tratě pro veteránské kategorie. To je velmi důležité. Stejně jako každá disciplína vyžaduje svůj terén, tak závodníci různých věkových kategorií mají různé nároky na tratě a naopak tratě by měly klást různé nároky na závodníky různých věkových kategorií. A opět platí, že trochu myslet na tuto situaci je potřeba již dříve.

Stavitel si tím ověřuje, že koncept celého závodu je smysluplný a životaschopný. A když už má, řekněme, takovouto jistotu, tak s tímto konceptem již může ven. Čímž je míněna konzultace s hlavním rozhodčím, může to být oponent, prostě nějaký druh zpětné vazby. Následují diskuze, z kterých cosi vzejde. Řekněme, že potvrzení správnosti konceptu 😉

Krok 5 – Stavba všech tratí

Pokud je stavitel kreativec, tak mu skončila nejzajímavější práce a nastupuje stavitelská dřevařina a to postavit tratě všechny. V konceptu jich měl řádově nějakých pět až deset, nyní je na řadě dalších třicet, čtyřicet, záleží podle druhu závodu a počtu kategorií, každopádně s blížícími se posledními tratěmi již často neví jakou variantu té které trati určit.

Opět je na řadě diskuze nad dílem, z něhož dříve či později vzejde schválení.

Krok 6 – Úředničina

Ještě méně kreativní činnost – stavitelská úředničina, což je sled činností, které připraví tratě pro závod.

V okamžiku dokončení následuje oblíbená chvilka stavitele – kreativce a to pomyslné předání Hlavnímu rozhodčímu, který vše zkontroluje a v momentě, kdy to shledá v pořádku, většina přípravné fáze stavitelovy práce končí.

Krok 7 – Příprava míst pro kontroly

Přiblížili jsme se na nějaký měsíc před konáním závodu. Mohlo by se zdát, že pokud jsou postavené tratě, tak je stavitel bez práce. Není tomu tak. Především je potřeba jít opět do lesa (samozřejmě není to tak, že by to byla teprve druhá návštěva). Projít si znovu celý prostor, sledovat případné změny (nová oplocenka, paseka apod.), a hlavně označit v terénu místa pro kontroly (takzvané štítkování). Je dobré, když jde stavitel s hlavním rozhodčím, a rovnou na místě můžou řešit případné nejasnosti. Také může dojít k několika kosmetickým úpravám.

Krok 8 – Rozmístění kontrol

A jsme těsně před závodem. Protože je stavitel člověk, který momentálně o závodu ví nejvíc, obvykle se využívá jako takzvaný vedoucí roznosu kontrol. Dostane řádově desetičlennou skupinu takzvaných roznašečů a ti mají za úkol rozmístit kontroly (to znamená stojany, lampiony a elektronické ražení) na svoje místo.

Krok 9 – Závěrečné hodnocení a diskuse

No a pak přijedou závodníci a rozběhne se nevratný proces 😉

V centru závodu stavitele poznáte tak, že to je taková ta samolibá osoba, která chodí pomalou chůzí od jednoho k druhému a loudí informace, jak se závod líbil. Že by se závod nelíbil slyšet rozhodně nechce. Na tuto situaci v této chvíli rozhodně psychicky připraven není. Oblíbenou destinací po závodě jsou potom názory a diskuze na internetu, kde bývá obvykle první a podle jednotlivých příspěvků se střídavě vznáší a hroutí.

Tak. Jak moc se podařilo proplout stavbou tratí stručně posuďte sami, nicméně jsme sledovali postup, který by se v různé míře dal uplatnit na každém závodě. Čím větší závod tím větší a specifičtější nároky. To se týká například situace, pokud se vysílá jako přímý přenos do televize. To sebou přináší nové podmínky, které vstupují již do úvodních úvah a dávají tomu procesu ty správné grády. Plaché introvertnější povahy se zároveň děsí situace, kdy by měly poskytnout v přímém přenosu rozhovor nějakému tomu nesmírnému to redaktorovi České televize 😉

Příklad: Městský sprint v Hradci Králové

A nyní jeden příklad konkrétní stavby tratí. Jedná se o městský sprint v Hradci Králové v roce 2013. Stavitel dostal za úkol postavit trať v prostoru historického centra a okolí s určitou představou předpokládaného vymezení.

V počáteční fázi bylo potřeba zvolit koncepci, tj. kde by mohl být cíl, start, kudy by mohly vést tratě, jak by mohly být dlouhé a jaké jsou možnosti závodní prostory pro volby postupů. To je vidět na prvním obrázku.

Následně se prověřovalo, jestli je takový koncept realizovatelný. A vida. Nebyl. Pro tento závod nebylo povoleno využít prostor Jiráskových sadů v zamýšleném úvodu trati a také se jevilo nereálně uzavřít ulice pod hradbami historického centra. Výsledek byl takový, že uvažovaný prostor závodu se radikálně zmenšil a otázkou bylo, jestli se do něj tento patnáctiminutový sprint vůbec vměstná.

A ukázalo se, že to, co vypadalo jako téměř katastrofa, naopak závodu velmi prospěje. Do tohoto zmenšeného prostoru se tratě jednak pohodlně vešly a také se „najednou“ zjistilo, jaké výborné podmínky pro zajímavý závod poskytuje.

Na dalších obrázcích je vidět, jak se proměňovala například elitní mužská trať. Na prvním obrázku je jedna z verzí zároveň zasazená do speciálního počítačového programu pro stavbu tratí. Na druhém potom již výsledná trať včetně mezičasů prezentovaná po závodě na blogu jednoho závodníka.

A na úplný závěr je zde několik momentek z příprav a pořádání. Konkrétně se jedná o Juniorské Mistrovství světa 2013 v České republice.