Jak se běhá v Thajsku? Závody brzo ráno, popularita "exotů z Evropy" a zpestření místní kulturou

Jako Evropana na vás budou koukat trochu jako na exota

Proč by člověk jezdil běhat do Thajska? Rozumný důvod mě nenapadá, ale jako zpestření dovolené proč ne? Rozhodně se jedná o nevšední zážitek, který by si každý nadšený běžec neměl nechat ujít. Budu tu psát hlavně o silničních závodech, protože ty jsem si běhal každý víkend. Přestože Thajsko hostí i terénní ultratraily s body do UTMB.

Závody u nás a závody v Thajsku jsou si v ledasčem podobné, přesto se najde několik rozdílů, které člověka překvapí, zarazí a nebo mu přinejmenším vykouzlí úsměv na rtech. Pokud hledáte nějaký závod, nejlepší je mrknout samozřejmě na net. Většinou po zadání hesla běh – Thajsko vám vyskočí několik běžeckých agentur, co startovné domluví. Problém nastává hned na začátku, většina textu je totiž v thajštině. Strýček Google něco dokáže přeložit, ale i tak je to občas dost sázka do loterie.

Naštěstí pořadatelé závodů většinou komunikují přes Facebook i anglicky, takže není problém se domluvit skoro na všem. Každý víkend se běží několik závodů od 10 km až po maraton. Stačí si jen vybrat. Počítejte s tím, že závody startují v brzkých ranních hodinách, ještě za tmy, dokud jsou teploty v mezích snášenlivosti. Jako Evropana Vás tam budou mít trochu za exota, tedy pokud zrovna neběžíte mezinárodní maraton. Dost tomu taky pomáhalo, že jako kudrnáč jsem vyčníval nad Thajci o hlavu. Na druhou stranu si s Vámi chce spousta lidí povídat, nebo se alespoň fotit. Po samotném závodě dostanete místo vody do ruky kokos a čeká vás pořádná hostina, kde doberete energii. Jen je dobré se vyhnout Kum Yum polévkám, která jsou dost pálivé a na lačný žaludek nedoporučuji – vyzkoušeno.

Prohlédněte si i další fotografie k článku…

Charitativní běh Vichaivachine Minimaraton 2

Tento závod na 10,5 km se nekonal v Bangkoku, ale ve vedlejším městě. Takže jsem až do osudného rána žil v domnění, že doprava na registraci a samotný start bude pohoda. Registraci a uhrazení startovného jsem zvládl ještě doma přes počítač. S organizátory se dalo domluvit, aby mi startovní balíček neposílali kamkoliv po Thajsku, ale raději ať mi ho nechají ráno na registraci. Start je naplánován na 6 ráno, teplota 28 °C. Startovné mě stálo 300kč.

Vstávám před čtvrtou ráno, abych vše stihl. S mototaxi jsem domluvený na půl pátou, že mě bude čekat na ulici. Jaké je překvapení, že tam nikdo nestojí. Ulice je lemována pouze nastartovanými auty a v nich spícími řidiči. Tuktuky se prohánějí ulicí a já využívám jejich služeb. Cena je dohodnuta a místo je určeno. Teda jen do doby, kdy mi prozradí, že můj cíl je mimo Bangkok a že cena bude mnohem vyšší. S tím nesouhlasím, a proto vystupuji. Čas se mi krátí a já přemýšlím, co dál. Absence internetu v telefonu mi teď dost komplikuje život. Nezbývá, než si vzít taxíka. Ten mě veze na místo skoro půl hodiny, a to i po dálnici. Nedokážu si představit, kudy bych se proplétal s tuktukářem.

Zázemí na policejní akademii, sanitka co 500 metrů a neustálé fotky s místními

Na místě je asi tak tisíc běžců a většina z nich jsou v tričkách závodu. Celé zázemí je na policejní akademii. Tím, že se běh koná na podporu nemocnice, tak i ona je tu zastoupena v hojném počtu a má tu spoustu stánků, kde se prezentují jednotlivé obory. Já si šel změřit jen tlak, aby se neřeklo. Trochu si tu připadám nesvůj, když na mně lidi pořád koukají a dokonce se chtělo pár běžců se mnou fotit. Mimo mě tam byl asi už jen jeden Evropan. Všichni Thajci jsou před závodem nadšení a natěšení. Fotí se a někteří mají různé kostýmy. Jsou dvě možnosti. Běh na 10,5km a procházka na 3,5km.

V šest ráno je odstartováno. Já vůbec netuším, jak takový závod rozběhnout. První kilometr si dávám svižnější, to má za následek, že na druhém kilometru ze mě leje jako bych se zabalil do potravinářské folie. Sanitky s potencionální záchranou jsou rozmístěny cca po pět seti metrech. Kolem mě se vyselektovala skupinka, kde jsem vyčníval minimálně o hlavu a těžší jsem byl taky aspoň o 20 kilo. Funím jedinej, teda mi to aspoň přijde. Přichází první voda. Ne na brodění, ale na pití. Na jednu stranu to samozřejmě přijde vhod. Na tu druhou se ve všech turistických průvodcích dočtete, že vodu pijte jedině balenou. Koukám na kelímky s vodou a prostě není co řešit. Drapnu, vypiju a zahodím. Začínám se nějak srovnávat s místním klimatem a utíkám své skupince. Taktika je jasná, nenechat se předběhnout, postupně předbíhat ostatní a na posledním kilometru ještě zrychlit.

Všechno se mi daří, jen někdo zapomněl na poslední 4 kilometry nachystat vodu, takže poslední kilometr jedu spíše na výpary a rozhodně nezrychluju. V cíli jsem první Evropan! Paráda a co dál? Sprchy jsem tam nenašel, za to v zázemí bylo nachystáno asi tak 50 stánků s různým občerstvením. Ochutnal jsem tři různé polévky. Co v nich bylo či plavalo, nedokážu moc říct. Nasekli mi kokos, takže tekutiny taky byly. Pak jsem dostal ještě spoustu různých malých pitíček s kokosovou vodou a sójovým mlékem. Jako zlatý hřeb považuji maso zabalené do novinového papíru. Chvíli jsem zkoušel běžce, jestli mě nehodí do Bangkoku, ale všichni byli místní. Taky pravda, co by přespolní jezdili na charitativní běh do jiného města. Nasedám tedy na místní bus a vracím se do velkoměsta.

Doi Kham půlmaraton, vtězství zkrášlené včelím žihadlem do nártu

Tento půlmaraton na severu země se koná na počest první továrny na potraviny v Thajsku. Přímo u ní se také startuje a končí. Přes Facebook proběhla super komunikace, se vším poradili a pomohli. Do města Fang, které je nejblíže závodu, přijíždím o den dříve. Musím si dojet k továrně vyzvednout startovní číslo a tričko. Do zhruba dvacet kilometrů vzdáleného cíle není zprvu jednoduché se dostat, protože kolo ani motorku si zde nejde půjčit. Naštěstí pak recepční hotelu někam zavolá a pro mě přijede mikrobus, který mě tam zadarmo hodí. Závod má zařízené svozové autobusy na registraci i na samotný závod, to je fajn a mně to dost šetří starosti. Mikrobus mě vyhodí u továrny a hned několik usměvavých lidí mi ukazuje cestu. Jen slečny na registraci trochu ztuhnou v obličeji, když se k nim řítím a mluvím anglicky. Ujme se mě ale slečna, se kterou jsem komunikoval přes Facebook a vše je v pořádku.

Vyzbrojen startovním číslem, kde čísla nemůžu ani přečíst, a tričkem se pomalu vydávám vesnicí dolů k autobusům. Pořadatele připravili po vesnici interaktivní prohlídku jednotlivých produktů, co se v okolí pěstují, chovají a vyrábí. Tak si to pozdní odpoledne užívám a zkoumám všechno možný, dokud mě nedžigne včela do nártu. To je den před závodem docela průšvih. Uplynou zhruba dvě hodiny, než si žihadlo vytahuju na hotelovém pokoji. O půl čtvrté ráno, již s napuchnutou nohou, čekám spolu s dalšími pěti Thajci před hotelem na minibus. Ten nás vyzvedává přímo před ubytováním a po několika dalších zastávkách tam, kde byste dobrovolně vystoupit nechtěli, nás dováží na místo startu. Tady ještě moc lidí není, ale s přibývajícím časem se to tu začíná hemžit běžci víc a víc. Jde poznat, že jsme na severu. Takhle brzo ráno je pouze 16°C. Ideální teplota pro běh.

Závodu předcházelo několik proslovů i rozcvička

Přichází několik proslovů, rozcvička od mladých děvčat v krojích a jdeme se řadit do koridoru. Běžců na půlmaraton není mnoho, tipl bych tak sto. Jsou tu pak ještě dvě tratě, na deset a na čtyři kilometry. Těsně před startem slyším, jak moderátor něco říká o mě, ale v thajštině tomu prd rozumím. Hlavně, že se všichni usmívají, jako ostatně vždycky. Je odstartováno. První půlkilometr vede stále z kopce. Já to trošku napálím a najednou jsem pátý. Chvilku vydržím v nastaveném tempu a předbíhám dalšího. Běžím vedle klučiny, který je o poznání mladší. Moc nechápu, co se děje, ale už od třetího kilometru se mi snaží nastupovat a trhnout mě. Mně se běží v této teplotě skvěle a nenechám se rozhodit. To má za následek, že mladého běžce za chvilku ztrácím někde za sebou. Po chvilce předbíhám i druhého běžce závodu. S tím přichází výhoda, že mám osobního světlonoše na motorce.

Trasa má dva okruhy. Jeden delší a druhý kratší. Krajina je pořád stejná, pro mé oko exotická. Fanoušci na každé občerstvovačce mi vlévají novou sílu do žil. Říkám si, že jako Evropan si to tu štráduju na přední pozici a je to skvělý. Začíná se rozednívat a já jsem někde na druhém okruhu. Už čuju cíl a zároveň se začínám bát o mou pozici, i když soupeře nikde nevidím. Předbíhají mě tři rychlíci z desítky. Já na oplátku předbíhám některé pomalejší z půlky a některé ze čtyřkilometrové tratě, kteří vyráželi později. Hlavou mi bleskne, že pokud skončím, jak skončím, tak možná po mně budou chtít rozhovor. V angličtině! To zaměstná mou hlavu na dalších pár kilometrů, když si připravuji pomyslný rozhovor. Už se pomalu připravuji, jak na posledních 4 kilometrech budu zrychlovat, když vtom vidím už cílovou vesnici. Poslední výběh do kopce a já probíhám cílovou páskou. Jsem z toho dost vykulenej a zmatenej, protože hodinky mi ukazují 18 kilometrů. Hold trochu kratší půlmaraton.

Za první místo přišel rozhovor v angličtině, slavnostní vyhlášení se ale nekonalo

Každopádně všichni se na mě usmívají a já sotva popadám dech. Na krk mi pověsí medaili za účast a kartičku s číslovkou 1. Kategorie 30-39 let vyhraná, plus celkově se cítím na 2. místo.  I když borec přede mnou prý běžel bez registrace. Já jdu prošmejdit stánky. Dostanu mentolovou tyčinku na čichání, mastičku na klouby a přitom se stíhám fotit s nadšenými běžci Thajci. Při protahování mě odchytnou dva kluci ze štábu a přichází můj první rozhovor v angličtině. Podle mého pocitu jsem naštěstí dopadl lépe, než legendární rozhovor Stanislava Řezáče. Prohlédnu si místní továrnu a čínský klášter nad vesnicí. Všude je spousta lidí. Nakonec se nechám dovést za továrnu, kde probíhá místní trachtace.

Přemýšlím, co si dám. Maso s rýží vypadá nevinně, ale v osm ráno je na něj ještě brzo. Polévku se slepičím pařátem odmítám, na tu je zase už dost pozdě. S radostí se pouštím do nudlové polévky. Radost mě opouští s prvním zrníčkem chilly. Na lačný žaludek docela peklo. Sedím u stolu se skupinkou Thajců, kteří se mnou docela baví, když vidí, jak zápasím s polévkou. Společně si i povídáme o běhání, cestování a počasí. Slavnostní ceremoniál se nekoná, to tak bývá, když už se mi podaří jednou za uherský rok dostat na bednu. Odjezd na hotel je opět zařízen pořadatelem. Můj opuchlý nárt dostal dost zabrat, tak pro dnešek už jen odpočinek na pokoji.

Narai Maharaj nemocnice Mini-půlmaraton 3 ve městě opic

Poslední závod mě čeká v Lopburi – městě opic. Tentokráte se jedná o velký závod s několika tisíci běžci. Celý den cestuji, abych se stihl dostavit na registraci do osmi večer. Přes internet se mi podařilo pouze na závod registrovat, ale už ne zaplatit startovné. Organizátoři jsou ale ochotní a dobře komunikovali přes Facebook. Sportovní stadión je od mého bydlení vzdálen cca 4 kilometry, tak se neohroženě pustím do stopování a za chvilku už sedím na motorce, které mě hodí až na stadion. Chvilku tam neví, co si se mnou počít, než si mě odchytne holčina, se kterou jsem si psal. Rázem platím v přepočtu 300kč za závod, dostávám tričko a směřuje mě na místo, kde prý dostanu i večeři.

Závod startuje o půl páté ráno. To pro mě znamená hodně brzké vstávání. V praxi to vypadalo tak, že jsme se s mým spolubydlícím kolem třetí hodiny akorát prostřídali. On přicházel z párty a já se na běžeckou párty začínal chystat. Ke sportovnímu stadionu mě hodila nějaká závodnice autem. Její běžecký boty smrděly víc, než když doběhnu nějakou blátivou stovku. V prostoru stadionu a na čerstvém vzduchu jsem se již cítil mnohem líp. Předstartovní čas plyne strašně rychle, člověk provádí zautomatizované úkony před startem a najednou se řadí do koridoru. Všimnu si, že vodiči začínají s balónky s časem na dvě hodiny. V duchu se uklidňuji, že to tu není asi tak rychlý půlmaraton jako se běhá u nás. Stojím na startu a potím se, prostě Thajsko.

Po startu se neohroženě držím na čele….teda než mě začnou předbíhat ještě neohroženější běžci…

Po odstartování je to docela kvapík. Neohroženě se držím v čelní skupince. Asi tak minutu, než mě začnou předbíhat neohroženější běžci. Raději se vyklidňuji a běžím si svoje, přeci jen 21 kilometrů není úplně na sprint. Neběží se mi vůbec dobře. Je vedro a já přemýšlím, jestli ta včerejší Pad thai se smradlavejma krevetama byla cajk anebo ne. Po pár kilometrech vybíháme z města. Člověk běží do tmy, jen asfaltka je lemována pětimetrovými neonovými sloupy. Když takto člověk vidí neonovou cestu dlouhou více jak dva kilometry, tak je to na jednu stranu okouzlující a na druhou stranu zdrcující pohled. Já se nesl už v tom pozitivnějším duchu. Jen trochu mě trápilo, že mě občas někdo předběhne a já nejsem schopný nikoho dohnat.

Kolem devátého kilometru mě předbíhají dva Thajci a ve mně se probudil vzdor osudu. Nenechal jsem si je utéct a držel se srdnatě za nimi. Nebylo to lehčí než doposud, ale rozhodně to bylo o trochu rychlejší. Najednou jsme občas někoho předběhli. Stydím se, že jsem je nestřídal a nepomohl s tempem, ale já prostě nemohl. Po obkroužení jezera jsme začali potkávat pomalejší běžce v protisměru a to mi trochu pomohlo. Dokonce jsem si už všiml, že probíháme i vojenskou základnou. Patnáctý i dvacátý kilometr stále běžíme spolu. Už je tu kolem nás dav běžců z kratších tratí. My se musíme proplétat, ale rychlost neztrácíme. Šampión si něco nechává do posledního kola. S tímto heslem vyrážím vpřed na posledním kilometru. Dávám do toho vše, ale jeden ze dvou spolubojovníků do toho dává o trochu víc.

V cíli dostávám na krk kartičku s číslem 5. Vyčerpání střídá překvapení a spokojenost. Na hodinkách mi svítí nový osobáček. To docela vykouzlí úsměv na rtech, když si vzpomenu, jak v létě makám, abych se posunul a nic a tady, kde běhám dost na punk se mi to podaří.  Zajdu do hloučku chichotajících se mladých Thajek, které rozdávají medajle, ty mě s ještě větším chichotáním přepošlou do druhého hloučku, kde mají placky pro půlmaraton. Následuje opět občerstvení. Tentokrát si dávám pozor na ostrá jídla. Dlabám ale vše, co mi přijde pod ruku. Polévku, ovoce, zmrzlinu, koktejly. Po závodě nechávám svoje silničky vedle kontejneru. Sešly a zplesnivěly věkem. Díky tomu, že jsem doběhl pátý v kategorii mě čeká vyhlašování. Po hodině a půl veškerých formalit a představování hodnostářů přicházím na řadu já. Thajsky neumím, ale když moderátor nemůže přečíst jméno je mi jasný, že to jsem já. Dostávám pěknou sošku, pěkný kilový suvenýr. Ještě že letím s velkým zavazadlem.