Jak se běhá Adventure Race, aneb osobní zážitky z extrémního závodu týmů v přírodním víceboji

Adventure race je závod smíšených týmů v přírodním víceboji

Letmo úvodem, co to vlastně Adventure race je. Je to závod čtyřčlenných smíšených družstev v přírodním víceboji, kde se tým společně pohybuje po povinných kontrolách, ale cestu samotnou si určuje sám. V praxi to vypadá tak, že společně tým absolvuje například cyklistickou etapu, kde si mapují pro sebe co nejjednodušší postup avšak tak, aby prošli všechny kontroly dané etapy. Pak volně přechází na další disciplínu a další a další. Času na spánek moc není. Limit je zhruba 75 hodin a trasa má odhadem 450 km.

Já se na tento závod přihlásil již po třetí. V loni jsme byli nuceni vzdát, proto jsme měli s tímto závodem nevyřešené účty. Tým jsme obměnili pouze z jedné čtvrtiny – chlapy zůstávají, ženy se mění :-). Náš tým EPO Běhal v dešti měl vysoké ambice. Dostat se v limitu do konce a neskončit poslední. Může se to zdát jako banalita, ale zkuste si něco podcenit na třídenním závodě. Ještě před závodem zažíváme krušné chvilky při shánění kolejdy. Což je jakýsi pseudovozík na kanoe, pokud je chcete tahat po souši. Málokdo to zná a ještě méně lidí je vlastní.

Prohlédněte si i další fotografie k článku…

Adventure race se první den nevyhrává, hlavní je nepřepálit začátek

Zbytek výbavy jako kola, pádla, inliny a sedáky už jsou bez problémů. V úterý navečer se společně setkáváme v kempu Adršpach. Náš tým ve složení Martin, Víťa, Majda a já je připraven na vše. Teda krom té strašné zimy, která tu v údolí právě panuje. Potkáváme kamarády i známé a všichni se těšíme. Určitě to bude super závod, jen škoda, že je tu pouze 9 týmů. Takový obří závod by si zasloužil aspoň dvojnásobnou účast. Chystáme si věci do noci a pak si jdeme užít na dlouhou dobu poslední pořádný spánek.

Vstáváme před sedmou ráno. Na všech je znát nervozita. Už aby to začalo. Mně se už v noci zdálo, že závodím a nejraději bych se už viděl v cíli. Pár slov do kamery, předzávodní týmové foto, popřát soupeřům hodně zdaru a jde se na to. V osm ráno je odstartováno. První etapa je běžecká a vede nás do Adšpašských skal. Běží se podle toho, jak je tým namotivovaný. Náš tým běží jen do prvního stoupání. Musíme běžet chytře a zbytečně se neunavit. Respektive první den se tento závod nevyhrává. První kontrolu na vyhlídce cvakáme stejně v zástupu ostatních týmů. Pak už se to začíná trhat a krom Jonášova týmu už nikoho moc nepotkáváme. Začínáme si uvědomovat, že to bude hodně nahoru a hodně dolů. Spousty vyhlídek, schodů, strmých stoupání a neběhatelných klesání. První etapu máme za tři hodinky hotovou a jsme rádi, že jsme trochu před naším plánem.

Člověk by se i zaradoval, že už pouze 72 hodin do cíle. Depo máme trochu pomalejší, protože Majda, náš nováček, potřebuje chvilku, aby se srovnala. Aspoň máme víc času na lelkování. Následuje zbytek dne na kolech, kde zvládáme defekt i zastávku v hospodě na Kofole. Hlavně nepřepálit start. Pořád se potkáváme s Jonášovým týmem, což přispívá pouze k lepší náladě v týmu. Navečer v depu opět necháváme kola a vydáváme se na celonoční trek. Všichni víme, že to bude doopravdy dlouhá etapa. Rozhodně to bude více připomínat pochodové cvičení než běh v našem podání.

Západ slunce si užíváme kde jinde než na vyhlídce a s kým jiným než s Jonášovým týmem. Naštěstí pak dělají orientační chybu a my jim pomyslně unikáme. V noci v kopcích naštěstí taková zima není a i hvězdy jdou krásně vidět, takže se pochoduje v rámci možností dobře. Chvílemi se chce spát hodně a chvílemi ještě víc. Na to jsou tam ale parťáci, aby rozproudili „zábavu“. Povídáme si vtipy, pijeme extra dobrou železitou vodu z pramene a šlapeme, co to jen jde. Etapa se nám tak líbila, že na ní strávíme dokonce o pár hodin více, než jsme původně chtěli.

Rozjezd cyklistické etapy je krušný, nakonec si ho ale zpestříme i o knedlo zelo vepřo

Další depo se nám protáhne na více jak hodinu. Je potřeba se postarat o nohy a žaludek, přebalit si věci a nachystat kola. Kluci stíhají půlhodinový spánek. Potkáváme se opět s Jonášovým týmem a už letíme na kolech vstříc další etapě. Ze začátku se docela trápíme. Mě osobně bolí zadek a nohy se nějak nechtějí rozjet. Ostatní jsou na tom dost podobně. Je to tryzna, která nás naštěstí po pár kontrolách opouští a nám to najednou jde nějak lehce. Na oběd se dokonce stavíme v oblíbené hospůdce na knedlo zelo vepřo.

Náladu mi ani nezkazí prodřená záda od batohu, protože jsem s tím nějak od začátku počítal. Rádi bychom stihli následující orienťák ještě za světla, to se nám daří dost na hraně. Opět se tam potkáváme s Jonášovým týmem. Naštěstí se nebojíme to napálit polem nepolem, kopcem i roklí a tak získáváme opět drobný náskok. Bolskros, překážkový běh, se mi dost líbil, i když jsem rád, že jsem neviděl, v čem jsme plavali. Jinak to byla sranda, pořád nahoru a dolů, seskočit vyskočit. Rozhodně větší sranda než potom v mokrém oblečení běžet ty kilometry do depa. Na kánoi začíná naše první souhra s Majdou. Vypadá to, že to půjde a tak se plavíme zatím pouze kousek proti proudu na jumarování a následné slanění.

Jako jediný tým máme specialitku v podobě jednoho minijumaru pouze na nohu. To má za následek, že pouze nám se stávalo, že nám minijumar vycvakl. Před už seriózní etapou na vodě dáváme Jonášovu týmu náskok. Já z této etapy mám největší bobky vzhledem k tomu, že vím, jaký jsem vodák. Majdě to raději moc nepřiznávám, ale potom, co jsem s ní vymetl asi všechno křoví na řece, na to asi přišla sama. Hned u druhého jezu na nás rozlícený a zlý pán volá policii, protože nedokáže pochopit, že existují vodáci, co splouvají řeku i ve tři ráno.

Přibývá adrenalin a nám tečou nervy a voda do lodi

Chvilku po třetí už Martin vytahuje občanku před strážníky. Ti nám spočítají jezy, co nás ještě čekají a popřejí hodně štěstí. V noci nám to ale moc nejelo a byl to boj. Proto jsme chvilku před ránem zaveleli k pauze. Hodinový spánek na břehu za autem byl sladký, ale zároveň dost studený. Museli jsme se chvilku pak procházet po břehu, aby se nám rozproudila krev. Po chvilce pádlování už to bylo cajk. Dokonce nám vznikla taková komická situace, kdy já jsem jel v tričku a Majda zababušená v bundě a pláštěnce.

Martin s Víťou nám razili cestu a my to měli o to trochu lehčí. I tak mi ale řeka přišla dost nekonečná. Samý meandr, spadený strom anebo něco, co narušovalo můj spánek v kánoi. Nehledě na to, že nám tam furt teklo. Poslední úsek, kde přehrada Rozkoš vypouští část sebe, je o dost rychlejší a tím náročnější. Adrenalinu přibývá a nervy tečou. Naštěstí je to jen krátký úsek, i když dost zběsilý. Končí voda a začíná projekt zvaný Kolejdy. Instalujeme naše podvozky na kánoe.

Když ale obhlídneme stav asfaltky, tak naše naděje, že na inlinech potáhneme lodě, berou rychle za své. Docela se vyčasí a my pod rozpáleným sluncem táhneme naše lodě na vachrlatých kolečkách nekonečných devět kilometrů až na přehradu Rozkoš. Tam v dáli na přehradě zpozorujeme dvě kánoe a nám je jasný, kdo v nich je. Nasazujeme tempo, i když na přehradě je těžké držet směr. Sinice jsou všude kolem nás a kostry ryb na břehu mluví za vše. Co nejrychleji chceme z přehrady vypadnout i za cenu, že na břehu dojíždíme Jonášův tým. Nasazujeme opět naše super kolejdy a zatímco Jonášův tým si vybírá slabší chvilku, my jsme na vlně.

Závěrečný finish v zombie stavu protkaný mikrospánkem a vytoužené finálové depo

Nasazujeme k trháku, k asi osmikilometrovému tahání kánoí po souši. I naše kolejdy stávkují, ale my to zvládnem. Zvládáme to dokonce tak bravurně, že i depem prosvištíme a nastřelení se pouštíme na poslední kola poslední noc. Nastřelení mi vydrží přesně ještě asi tak patnáct minut a pak mě přepadne spánek. V týmu je to tak padesát na padesát. S Víťou si to docela šněrujeme po silnici, zatímco Marťas s Majdou vypadají docela svěže. Absolvujeme příjemné zastavení v hospůdce, kde si dáváme utopence.

Hostinský je tak srdečný, že nám dokonce přinese i Kofolu a Studentskou pečeť na účet podniku. To náš spánek opět trochu oddálí. Když stoupáme na kolech, tak to jde. Ale na delší sjezd si netroufáme. Přeci jen by někdo z nás mohl projet nějakou zatáčku rovně. Dáváme si proto tolik vytouženou půlhodinku spánku. Po půlhodince mě někdo probouzí a já vůbec netuším, kde to jsem a kdo je tu se mnou. Po chvilce se dostávám zpět do tvrdé reality a pokračujeme dál.

Na závěr etapy si dáváme ještě pořádný kopec s asi milionem serpentin. Jak ale už všichni cítí depo, tak to překvapivě odsýpá. Už nás čeká jen poslední orienťák a bude konec. Já si hned ze začátku vyberu tři mikrospánky a zombie stav, pak už se dostávám trochu do normálu, jak to jen třetí den závodu jde. Dokonce potkáváme opět i Jonášův tým. Ten má ale velkou ztrátu proti nám a všem je jasné, že tu je už rozhodnuto. Společnými silami to doklepeme do cíle a je hotovo. Nikde nikdo, až po chvilce se rozezní znělka Stand up for the champions a přichází orgové. Boucháme šampáňo a jsme rádi, že jsme v cíli. Je to báječný pocit.

Teď přichází na řadu sprcha, pořádné jídlo a spánek. Během toho končí další týmy i z mini kategorie. Vyhlášení je pak příjemným překvapením, protože se dostáváme v kategorii akademiků na třetí místo. Jinak top five z devíti týmů 😀 Jsem moc rád, že jsem se tohoto závodu účastnil a doufám, že příští rok se tu opět objevím a s více týmy budu moci poměřit síly.