Ve dnech 3. – 4. listopadu se v Beskydech konal nádherný zážitkový horský noční závod Na Plný Boty, jehož cílem je co nejrychleji zdolat 3 vrcholy, jejichž názvy se závodníci dozví těsně před startem. Totoho závodu se zúčastnil i náš redaktor Míra Jančík a jak se mu dařilo, to se dozvíte v následujícím článku.
Závod, který rozhodně stojí za to vyzkoušet
Desátý ročník tohoto závodu značí, že to není nějaká rychlokvaška, která se zrodila na poslední běžecké vlně. Má už jistou tradici, kvalitu, oblibu u starých běžců, výzvu u nových běžců a hlavně stále zapálené skautské organizátory. Už dávno odzvonilo době, kdy stačilo občas trochu popoběhnout a bedna byla jistá. Bavíme se tu o závodě Na Plný Boty. O závodě, kde se hodinu před startem dozvíte tři vrcholy, které je potřeba oběhnout ve volném pořadí a opět se vrátit zpět na základnu. Buď jako jednotlivec, nebo pro ty, co se bojí sami v lese, tak je možnost utvoření dvojic. Já už jsem si vyzkoušel všechny pro mě dostupné varianty a každá má něco do sebe. Rozhodně ale stojí za to si závod vyzkoušet.
Podívejte se na další fotografie k článku…
Letos jsem si zvolil do dvojice Jirku. Pro nás oba je tento závod srdcovka. Navíc jsme se tu před čtyřmi roky poznali. Tenkrát byl ztracenej, jak lesní včela, a držel se mě celý závod jako ocásek. Teď už jsme rovnocenní parťáci a hlavně dobří kamarádi.
| Jedná se o amatérský outdoorový závod přes noční hory v Beskydech. Více informací o závodu Na Plný Boty najdete v termínovce. |
Na startu se objevují i známá běžecká jména
Do Horní Bečvy přijíždíme kolem osmé hodiny. Zázemí závodu je v místní škole v tělocvičně. Hned ve dveřích si tiskneme ruce s organizátory a při registraci dostáváme trička a obloženou bagetu.Tělocvična je vyzdobena velkoformátovými fotkami z Mongolska a tak tu máme i trochu toho umění. Postupně přijíždí další závodníci, nové tváře i staří známí. Objevují se tu i známější běžci jako Vít Otevřel, nebo multitalent Tomáš Petreček.
Konečně se dozvídáme názvy vrcholů
Ještě před zveřejněním vrcholů se losuje tombola o piva Koníček. Po šťastných výhercích se už dozvídáme ony vrcholy: Kladnatá, Miloňová, Hluboká. V prvé chvíli máme s Jirkou problém vrcholy vůbec najít. Naštěstí organizátoři jsou prozřetelní a vrcholy nám ukáží. Zároveň zjišťujeme naše štěstí, že aspoň na jedné mapě ze tří se nachází všechny naše cíle. Chvilku před startem řeší Jirka přetlak na záchodech tím, že si jde odskočit do hospody. Já zatím koukám, kudy se to běží kolem kostela.
Všichni vybíhají, avšak skoro všichni jiným směrem než my
V deset večer je odstartováno. Všichni vybíhají, avšak skoro všichni jiným směrem než my. Nenecháme se zvyklat a říkáme si, že aspoň chvilku jsme ve vedení. To se rychle mění, jakmile oběhneme kostel a napojíme se na zkratku, kde potkáváme chvost závodníků mířící naší trasou. Běžíme do kopce, co to dá, až k odbočce, kde se skupinky dělí a my si vybíráme cestu téměř přímo vzhůru. To už neběžíme, ale přemlouváme lýtka, ať vydrží.
Na vrchol Hluboká dorážíme jako třetí dvojice a na dohled před sebou máme konkurenci. Jak si tak běžíme po hřebeni, narážíme na zbloudilého kamaráda Martina, který stále hledá první vrchol. Tož ho nasměřujeme a pokračujeme dál. Po nějaké době se nám daří doběhnout dvojici před náma – Pivovar Koníček. Na Miloňovou dobíháme společně, avšak následný postup je rozdílný. Nechce se nám přes Vysokou, což byla trasa asi většiny závodníků. Místo toho sbíháme na modrou značku a po silnici si to obíháme. Nejen v duchu si říkáme, že jsme si touto „zkratkou“ nejspíše závod provařili. Mysleli jsme si, že to sice bude dál, ale lepší cestou, což nakonec nebyla úplně pravda.
Cítíme, že se bude lámat chleba
Na hlavní cestě se naštěstí opět potkáváme s Koníčkama a můžeme se těšit na společnou cestu po červené vzhůru na Kladnatou. My i oni cítíme, že tu se bude lámat chleba. Koníčci zaveleli k útoku a v jednom stoupání šlapou na max. Seřadili jsme se do špalíru, ve kterém byl první koníček, pak já s Jirkou a poslední byl druhý koníček. Jelo se na max, kdy každý doufal, že někdo tempo nevydrží. Pro nás to naštěstí skončilo dobře a na vrcholu jsme byli o pár desítek vteřin první. Pak už následoval jen úprk dolů do Horní Bečvy.
Plánovaná žlutá trasa vzala za své, když jsme běželi podél potoka v močálu mimo jakékoliv značení. Nakonec jsme narazili na červenou, která nás dovedla až na hlavní silnici. Měsíc v úplňku zářil na lesy, že jsme si i vypnuli čelovky a běželi „po tmě“. Parádní pocit. A ještě parádnější, když jsme doběhli docíle. A to jsme se celou dobu ještě báli, že se na nás někde z boku vyřítí Koníčci.
Tohle je prostě parádní závod. Jsem moc rád, že jsem si ho letos nenechal ujít. Pro mě srdcovka a rozhodně nejsem jediný, kdo tento závod vyhlíží už napřesrok.
