Uběhnout během 12 hodin maraton se mi zdálo jako velmi jednoduchá věc. Když jsem zvládl půlmaraton v klasickém závodě za 2:05 hodin, tak s přestávkami uběhnout dvojnásobnou vzdálenost a mít na to 6x více času musí být brnkačka. No, zas taková pohoda to nebyla…
0 – 5 km: Ještě s několika dalšími běžci, zkušenými ultramaratonci, vybíhám přesně v 10:00 do prvního okruhu Městského stadionu v České Lípě. Na speciálním kole nás doprovází Matýsek Brandejský, kvůli kterému jsme se zde sešli. Dvanáctiletý klučina trpí odmala vzácným svalovým onemocněním, které mu způsobuje únavu a svalovou slabost. Má též oslabené svaly v obličeji a na jazyku. Lékaři mu nedávno zjistili Aspergerův syndrom a navíc má oslabenou imunitu. Zkrátka je toho na malého člověka dost. Zároveň, jak jsem mohl během několika setkání s Matýskem poznat, je to velký bojovník a to i celá jeho rodina v čele s maminkou Markétou Novotnou. „Největší problém je svalová slabost, konkrétně chůze. Vydrží jít jen pár desítek metrů. Někdy je tak zesláblý, že neunese ve svých letech velkou matonku. Špatně se zvedá ze židle, musí se mu pomáhat do schodů,“ začíná vypočítávat Markéta Novotná zdravotní problémy svého synka a pokračuje: „Teď po covidu ho dáváme do vany, už to sám nezvládne. Má bolesti v kloubech, proto si musí udržovat štíhlou postavu. Vloni byl trochu tlustší, tak musel hubnout. Má malou pusinku, nevejdou se mu tam všechny zuby. Musí nosit rovnátka, má tak i vadu řeči.“
Prvních pět kilometrů, což je 12 a půl koleček, běžím až na jednu malou přestávku v kuse. A zatím jsem velmi svěží.
6 – 10 km: Počáteční rozpaky z malého počtu lidí brzy zmizí příchodem desítky podporovatelů Matýska, kteří si zaběhnou pár koleček či jen tak přispějí do kasičky nějakou tou bankovkou nebo si zakoupí tričko s nápisem Hejbák. I já si jeden originál kupuju, modré ještě nemám. Měl jsem aspoň důvod zastavit, co kdyby ta modrá trika vykoupili?! No, hlavním důvodem byla ta skutečnost, že nohy už začínají trochu protestovat, není divu, když jsem toho od září až do Hejbáku, jak se jmenuje tato akce, mnoho nenaběhal… Ale o to je to větší výzva překonat případnou bolest, vždyť je to nic proti tomu, co musí zažívat Matýsek. A také, co museli zažívat Matýskovi rodiče ze začátku… „Matýsek se nedokázal zvednout z dřepu, tak jsem se hned ptala lékařů, jestli nemá nějaké svalové onemocnění, ale ignorovali to,“ kroutí Matýskova maminka nechápavě hlavou. „Googlila jsme si ty příznaky, tušili jsme, že má nějaký problém, ale nikdo nám nedokázal pořádně pomoci. Někdy jsem si připadala, že z něj snad dělám nemocného. Pak jsme ale přišli k paní doktorce Haberlové, otevřeme dveře a ona hned říká: koukám, že má Matěj kratší nohu. V tu chvíli jsem si oddychla, že jsme našli spřízněnou duši.“
To moje duše je zatím z dnešního dne nadšená, hlavně z těch lidí, co dále přicházejí.
11 – 15 km: Pořád mám v tuto chvíli v hlavě představu, že bych mohl zaběhnout klidně i 50 km. „A proč ne šedesát,“ říká optimisticky Jan Vaníček, který je duší každého Hejbáku (toto je čtvrtý ročník) a to nejen jako spoluorganizátor, ale především jako hlavní „hvězda“ akce. Honza se rozhodl za každé odběhnuté kolečko vhodit do kasičky pětikorunu (stejně jako autor tohoto článku), a proto chtěl toho co nejvíce naběhat. „Jsem velice spokojený se svým výkonem, jelikož mám špatná kolena a nevěděl jsem, kdy mi dají náznak, že nemohu běhat,“ řekl poté po akci.
Ale zároveň se Honza snažil věnovat příchozím lidem a prohodit s nimi pár slov. „Byl jsem rád, že přišlo mnoho známých lidí a i neznámých.“
Plus, mínus (tedy spíše plus) třetina maratonu je za mnou a já se vydávám domů na rybu s rýží, kterou jsem si zvolil jako ideální jídlo pro dnešní náročný den. Doma si dám nohy nahoru a přemýšlím o tom, zda budu schopen někdy běžet opravdický maraton. V kuse, alespoň za 5 hodin. Svého otce už v počtu maratonu nedoženu (ve 45 letech už jich měl na svém kontě alespoň padesát), ale mohl bych ho „předehnat“ v počtu ultraběhů. Chystám se totiž na lednovou 24hodinovku na Ještěd.
16 – 20 km: Zatímco dech mi za tu pauzu děkuje, nohy jsou totalně naštvané, protože se nemohou po pauze rozběhnout. Snažím se je ignorovat povídáním si se známými, co též přišli podpořit Matýska. A pomáhá to, jsem schopen běžet v kuse deset koleček a pomalu se tak blížím k polovině mého dnešního…proč to neříct strádání.
Snažím se myšlenky zaměstnat i tím, že rekapituluju letošní rok (Hejbák se konal 28. prosince). V první polovině roku 2022 jsem se zúčastnil přibližně desítky závodů s bilancí jednoho druhého místa a pár čtvrtých a pátých míst. I ve druhé půlce se mi povedlo dostat na podium – třetí příčka v mých oblíbených Doksech u Máchova jezera jednoznačně potěšila.
I Matýsek by si zasloužil stanout na pomyslném stupínku za to, jak nás dnes inspiruje ustavičným ježděním na okruhu (občas ho vystřídá stejně starý kamarád). Zasloužil by si medaili za to, jak se snaží svůj nelehký životní úděl zvládat. „On je smíšek, je komediant. Když se mu někdo směje, že jezdí na koloběžce se sedačkou, nic si z toho nedělá,“ usmívá se Markéta, ale za chvíli se rozpláče, protože jsou chvíle, kdy by ráda synovi pomohla, ale více nemůže. „Když ho chytnou chronické bolesti, tak to se i já zavírám do koupelny… Někdy ho chytnou i takové bolesti kolen, že nemůže vstát z postele. Tak prostě sedí a čekáme, až zabere prášek.“
Vzpomenu si na tato slova a trochu se zastydím, že se bojím bolesti, která mě bude provázet maximálně den, dva, narozdíl od Matýska…
21 – 25 km: Kolo, na kterém kolem mne Matýsek prosviští, bude ještě tento rok, maximálně ten příští, dělat radost jinému dítěti, které též nemělo v životě štěstí na dokonalé zdraví. Naopak za vybrané peníze z Hejbáku pořídí rodiče Matýskovi nové kolo. Holt, roste…
Pro Matýska je kolo moc důležité, aby se mohl přepravovat jednodušeji z „bodu A do bodu B“, Matýsek totiž asi nikdy nebude běhat jako my, co máme v tomto směru více štěstí. Dá se říci, že v tuto chvíli neexistuje lék, který by definitivně zbavil Matýska problémů. „Jedině cvičení, nic jiného dělat zatím nemůžeme. Případně plavání, to má např. v USA velké úspěchy. Chodíme k fyzioterapeutce do nemocnice, teď jsme měli pauzu, protože Matýsek marodil. Tam mu ukážou cviky, které pak cvičí denně. Má doma i rotoped, balón, balanční desku a ortézy na noc. Navíc jezdíme do Jánských lázní. Letos poprvé jel sám, už nás tam vloni skoro nepotřeboval. Měl jet původně v únoru, ale po tom covidu se necítil dobře. Ani nešel pořádně kolem paneláku…,“ vzpomíná Markéta smutně na covidovou dobu.
Slunce pomalu zapadá a bere si s sebou i všechnu sílu z mých nohou. Pousměju se svým dřívejším myšlenkám, že jsem se chtěl zúčastnit 24 hodinovky na Ještěd (13. – 14. ledna).
26 – 30 km: Matýsek má velkou podporu i mezi spolužáky a především u paní učitelky, která též přišla na dnešní akci. „Má úžasnou paní učitelku. Ráno ho přivezeme do školy, paní učitelka ví, že máme malé dítě, tak ho sama odvede do třídy. Někdy mu píše i zápisky, pokud ho bolí ruce,“ říká Markéta a nezapomene vychválit i svou dceru. „Je úžasná, je to moje opora, nebýt Kristýnky, tak jsem ztracená. Když jsem ještě jezdila do fabriky, věděla jsem, že ráno se o Matěje postará, vezme mu batoh do školy. Když bude mít bolesti, tak mu dá prášek či mu namaže kolena,“ pěje chválu paní Novotná na své prvorozené dítě. Se současným manželem ještě mají dvouletého Petříčka.
Odcházím domů na další dvouhodinovou pauzu a už vím jistě, že budu rád, když zvládnu těch 105 koleček (42 kilometrů).
31 – 35 km: Vracím se na stadion, který už musí být rozsvícen, protože je úplná tma. Bez meškání se pouštím do dalších koleček a pozoruju stíny na zemi, které vytvořily vybouleniny nerovného povrchu tartanu. Pokud nedojde v nejbližších dvou letech k rekonstrukci dráhy, už to bude brzy o zdraví.
Už běháme jen čtyři, kromě Honzy Vaníčka ještě Alena Bouchnerová a Adam Galdia. Posledně jmenovaný toho nakonec naběhal nejvíce – 70 km!
Matýsek s rodinou už odešli, ale povzbuzují nás esemeskami na dálku. A i díky tomu vím, že těch 105 koleček, ten ikonický maraton, zvládnu.
36 – 42 km: I když… Kdo ví, zda bych to zvládl, kdyby mě v posledních dvou hodinách nedoprovázela Alenka Bouchnerová, která shodou okolností se mnou rozjížděla můj ještě těžší charitativně-běžecký závod na Jedlové, kde jsem během 24 hodin naběhal (no spíše nachodil) 74 kilometrů.
Dám s ní ale vždy maximálně dvě kolečka (spíše ale jedno) v kuse a pak odpočívám, i když nohy už to jako odpočinek ani nevnímají.
V čase 21:48 dobíhám poslední kolo, vsunu do kasičky slíbenou částku a nakonec si ještě dám jednu čtyřstovku, protože mít kolečko navíc nikdy neuškodí. A poté už ale se vydávám na cestu k domovu. Myslím, že noční Česká Lípa v tu chvíli nemá obyvatele s bolavějšími nohy, který je zároveň ale díky tomu šťasten.
Do dnešního dne se na Matýska vybralo přes 15 tisíc korun. Kdo by chtěl přispět, může použít tento transparentní účet – 2601877173/2010
