Jak jsem běžel Mount Kinabalu Climbathlon v Malajsii – jeden z nejtěžších horských závodů

Poprvé jsem byl na Kinabalu jako turista, odjížděl jsem s vědomím, že se vrátím jako běžec

Mount Kinabalu (4.091 m.n.m.) je nejvyšší horou Malajsie a zároveň i jihovýchodní Asie a rozkládá se v severovýchodní části ostrova Borneo v regionu Sabah. Když jsem se na tohoto velikána škrábal před lety uchvátil mě pohled na tvrdě trénující borce, kteří běhali po strmých horských cestách a příkrých skalách bez jakýchkoliv zábran. Od našeho malajského průvodce jsem se tehdy dozvěděl, že trénují na „Mount Kinabalu Climbathon“ soutěž, jejímž cílem je vyběhnout na úplný vrchol Mt. Kinabalu a poté opět seběhnout co nejrychleji dolů do cca 1.500 m.n.m. Závod měl 22 km. Tenkrát jsem odjížděl s vědomím a přáním, že se jednou na Kinabalu vrátím a poměřím síly s těmi nejlepšími běžci, kteří se na tuto strastiplnou cestu vydají se mnou.

Sen se mi splnil v říjnu 2017, kdy se mi konečně podařilo nashromáždit dostatek času a odhodlání na to, abych se do takového podniku pustil. Přes Kuala Lumpur jsem se dostal až do Koty Kinabalu odkud už to k hoře nebylo daleko. Ubytování jsem měl domluvené v místním lodgi a to na 16 nocí. Věděl jsem, že na takový závod se musím perfektně připravit jak po fyzické tak také psychické stránce, protože jinak nemám nejmenší šanci jej dokončit. Už jenom samotné pomyšlení na to, že člověk musí překonat převýšení 2.500 metrů směrem nahoru a dalších 2.500 metrů směrem dolů budí respekt.

Těžkosti začínají už pouhým přihlášením se na závod, protože registrace není pro každého. Závodník musí prokázat, že splňuje nejméně jednu ze tří nutných podmínek. Přihlašovat se mohou pouze ti, kteří už někdy Mount Kinabalu Climbathon běželi, ti kteří absolvovali horský závod s podobnými parametry nebo ti, kteří dostanou od národního sportovního svazu potvrzení, že jsem vrcholovými sportovci. Já jako vášnivý sportovec splnil druhou podmínku a tak jsem dostal pozvání se tohoto prestižního podniku účastnit.

Prohlédněte si i další fotografie k článku…

Vytvořil jsem si čtyř fázový tréninkový plán

Můj hostel byl pouhých pár metrů od vstupu do „Kinabalu National Park“ a tak jsem měl výhodu, že jsem nemusel dojíždět nijak daleko na mé ranní tréninky. Musím říci, že majitel hostelu, kterým byl postarší malajský pár, se o mě po celou dobu vzorně staral. Vždycky, když jsem potřeboval, mi vyšli vstříc s časem snídaně i večeře a snažili se do mého pokoje umisťovat co nejméně lidí, tak abych měl maximální soukromí. Vždycky brzy ráno mě jejich vlčák vyprovodil až k bráně parku a potom se poslušně vrátil domů.  Asi dobře věděl, proč se vrací domů a nejde se mnou až na vrchol hory – asi jen blázen nebo totální nadšenec by šel.

Můj tréninkový plán jsem začal plnit hned z rána dalšího dne. Opravdu nebyl žádný čas na zmar. Každý závodník, který měl povolení k tréninku, musel u brány parku ukázat svou identifikaci a zapsat se do seznamu těch, kteří ten den odešli trénovat na Mount Kinabalu. Pro všechny závodníky byl režim stejný, nikdo nemohl jít trénovat odpoledne. Skoro každé odpoledne se podmínky okolo hory prudce zhoršovaly a to už všichni závodníci museli být dole. Ti, kdo se rozhodli jít trénovat, museli proběhnout třemi kontrolními stanovišti. Pokud například někdo nestihl doběhnout ke kontrolnímu stanovišti včas, už nemohl pokračovat dál a musel se vrátit. O bezpečnost bylo v tomto ohledu postaráno opravdu vzorně. Každý také musel zaplatit pojištění, které bylo na den (7 ringgitů) cca 36 Kč.

Každý závodník měl samozřejmě svou vlastní tréninkovou strategii, kterou se během tréninku snažil dodržovat. Ta má se opírala o střídání čtyř tréninkových jednotek, které jsem postupně zdokonaloval a přizpůsoboval svým vlastním potřebám. Každý den jsem na kopci potkával spoustu místních nosičů, kteří vynášeli na chatu Laban Rata (3.400 m.n.m) zásoby a stavební materiál. S mnohými jsme se stali dobrými přáteli a jako projev přátelství jsem jim občas pomohl i s jejich nákladem, který se pohyboval velmi individuálně, ale často to bylo kolem 30 kg, ale byly samozřejmě i výjimky, kdy někteří nesli až 60 kg! Je naprosto nepředstavitelné, že tito domorodci jsou schopni vynášet tak obrovský náklad do výšky 3.300 metrů každý den!

V tréninku jsem se zaměřil na techniku i na rychlost, poslední fáze byla inspirovaná místními nosiči

Můj systém spočíval v tom, že jsem vždy první den z mého čtyřdenního cyklu vyběhl na Mount Kinabalu tak, abych se soustředil na techniku běhu a abych se snažil zapamatovat si různé pasáže z tratě – hlavně ty, které byly technicky náročnější a mohly by mi dělat v závodě problémy. Druhý den jsem si vyčlenil na co nejrychlejší zdolání celé tratě, kdy jsem se opravdu soustředil na co nejrychlejší běh a to jak nahoru tak i dolů. Třetí den jsem se rozhodl napodobit místní nosiče a nabalil si svůj vlastní batoh na cca 27 kg a škrábal se nahoru se závažím na zádech. Poslední den jsem nechal jako odpočinkový – ovšem i poslední den jsem hned z rána podstoupil krátký výklus na asfaltu a pár sprintů do kopce. Po zbytek dne jsem vždycky odpočíval. Byly i dny (hlavně ty kdy jsem šel nahoru s těžkým batohem), kdy jsem prostě nestačil projít posledním stanovištěm a musel jsem se vrátit, ale to mi upřímně nijak nevadilo.

Věřte mi, že to byla náročná rutina, ale probíhat každý den krásným deštným pralesem s nepřeberným množstvím místní fauny a flóry bylo úchvatné. Občas mi to dalo zapomenout na veškerou bolest spojenou s tréninkem – jen se zaposlouchat do rytmu místního pralesa. Věděl jsem, že i proto jsem tady.  Samozřejmě, že běžní turisté, kteří se pokoušeli zdolat horu ve dvou dnech, jen nevěřícně kroutili hlavami, když jsme kolem nich probíhali (asi tak jako já před pár lety, když kolem mě běhali závodníci a já nechápal jak něco takového je vůbec možné). Teď už to chápu a jsem moc rád za to, že jsem takovou příležitost vůbec dostal. Většina turistů nás vždy povzbuzovala a to nám bylo motivací a zároveň uvědoměním, proč něco takového děláme.

Den před závodem byla prezentace a vysvětlení průběhu závodu, kde se už všichni, kteří se zítra měli účastnit, potkali. Největší starostí všech se stal silný a vytrvalý déšť. Pršelo nepřetržitě dva dny a to i v den závodu. I takové podmínky horské závody někdy nabízejí a s tím je potřeba se vypořádat. Večerní přípravy byly intenzivní u všech zúčastněných. Míchání iontových nápojů, výběr správné obuvi a oblečení se staly večerním programem pro všechny. Po večeři jsme brzy všichni usnuli, protože bylo jasné, že zítřejší závod nebude nic jednoduchého, ba naopak.

Počasí bylo špatné a závod velmi náročný, s pochroumaným kotníkem jsem doběhl 18.

Ráno jsme se všichni shromáždili na startu a po krátkém vysvětlení pravidel a bezpečnostních opatření bylo odstartováno. V silném dešti jsem měl za chvíli úplně promočené boty a počáteční běh do strmého kopce po úvodní asfaltové části mi činil neobvyklé problémy. Po vběhnutí do terénu jsem se dostal do své provozní teploty a začal jsem po troškách stahovat ty, kteří se dostali přede mě v úvodní části.

Počasí bylo opravdu špatné (snad nejhorší za dobu co jsem tam byl) velmi silný vítr v kombinaci s deštěm a mlhou byly podstatným důvodem, proč se organizátoři rozhodli udělat otočný bod u chaty Laban Rata. Terén byl neustále kamenitý až skalnatý s místy, kde byly vystavěné velké dřevěné schody nepravidelného tvaru, které dělaly běh mnohem obtížnější. Otočného bodu jsem dosáhl jako sedmý, ale cesta dolů byla tím, co pro mě bylo ještě náročnější než vyběhnout nahoru. Po kamenech a skalách tekla voda a zbytek cesty byl hodně rozbahněný. Uklouznutí by znamenalo možnost zranění a ta představa mě moc nelákala. Nechtěl jsem až tak riskovat a tak jsem uzpůsobil tempo svým možnostem. I přesto se mi několikrát stalo, že jsem špatně došlápl a skoro si vyvrtnul kotník. Nakonec jsem se do cíle dostal na 18 místě v čase 2 hodiny a 46 minut, což pokládám za úspěch, když přihlídnu k podmínkám, které jsme měli.

V cíli už na nás čekalo spoustu fanoušků a také vesničané, kteří hráli na typické hudební nástroje pro tamější oblast. Atmosféra byla fantastická, i přesto, že jsem musel vyhledat lékařskou pomoc, protože ten kotník mě začal bolet tak, že i chůze se pro mě stávala obtížnou. Po vyhlášení výsledků a gratulaci vítězům jsem zašel do svého lodge, dal si poslední oběd, který pro mě byl přichystán, i když jsem nevyhrál, jak si mí domácí představovali. Rozloučili jsme se, neboť můj pobyt tam po 17 dnech končil. Jen stěží jsem se dobelhal k autobusové zastávce, odkud jsem potom ujížděl opět směr Kota Kinabalu. Na Climbathon nikdy nezapomenu, jelikož obrovské odhodlání při tréninku mi dalo možnost uvědomit si, kolik člověk může opravdu dokázat, když to opravdu chce.

Závěrem bych rád poděkoval všem organizátorům hlavně paní Juslie Ghani ze „Sabah tourism“ a taky všem účastníkům, kteří se zasloužili o super závod plný emocí, napínavých momentů a neočekávaných zvratů. Všem těm, které tento článek inspiroval určitě doporučuji, aby neváhali a navštívili oblast Sabah a třeba si i udělali výšlap na Mount Kinabalu, který rozhodně stojí za to. No a ti, kteří by se rádi zúšastnili dalšího ročníku Climbathonu tak ahoj v roce 2019!