Innsbruck Alpine Trailrunning Festival – osobní zkušenosti z festivalu trailu uprostřed Alp

A zas ta protivná viróza!

Uběhlo jen pár týdnů od registrace a Innsbruck Alpine Trail Festival je tady. Dlouho jsem vybírala mezi trasami na 16, 25, 42, 65 a 85 km a nakonec si pro začátek sezóny vybrala 25 km s převýšením něco přes 1000 metrů.

Dva dny před závodem mě naneštěstí chytnul jakýsi virus. Následující propocené noci tak moc nespím a přes den se pěchuju česnekem, zázvorem a čajem a modlím se, aby to zabralo a moje tělo se rychle zotavilo. V duchu si říkám „ještěže neběžím tu 40, jak jsem chtěla, protože ta by se s virózou běžela mnohem hůř“ a chlácholím se, že dvacetpětku holt nějak vždycky doplazím. Pro jistotu do batohu přihodím extra balíček kapesníčků.

V den závodu v 7:30 už se náměstí hemží běžci, pořád chraptím a kašlu, ale jsem tu! Startujeme spolu s šedesátpětkou. Toužebně vzhlížím k borcům a borkyním z ultra tras, na které si v budoucnu brousím zuby. Řadíme se do koridoru a odpočítáváme start – drei, zwei, eins, go! Za zvuku kravských zvonců vybíháme v pestrobarevném hloučku rozjařených běžců městem ve svižném tempu kolem 4:30 min/km, teda do doby, než se dostane na první stoupání a první úzké cestičky, kde se štosujeme.

Prohlédněte si i další fotografie k článku….

Selfíčka s horskou kolonou i se zbytky lavin

Dojde to tak daleko, že je cesta úplně ucpaná. Špunt. Běžci naštěstí ukázněně stojí frontu po dvojicích v pořadí, v jakém přiběhli a se značným ironickým humorem se kolem mě linou několikajazyčné vtipné poznámky. Registruju němčinu, angličtinu, španělštinu, češtinu a polštinu. Všímám si i selfíček s „horskou kolonou“. Neubráním se a nakonec si čekání taky krátím pořizováním humorné fotky. Konečně se dostanu na řadu, vyběhnu úžinkou a klušu dál.

Kvůli virózce sice postrádám svojí obvyklou sílu v lýtkách, díky které obvykle dokážu do kopců víc zabírat, ale alespoň se držím s davem. Ani při sebězích neoplývám tou správnou rychlostí, i tak je ale v druhé polovině startovního pole mnoho lidí, kteří mě při cestě dolů brzdí, a musím opatrně vyhlížet místa, kde bych na úzkých trailech mohla předběhnout.

Brzy se dostaneme k místu, kde stále leží neroztálá velká lavina a ležérně se rozvaluje přes cestu. Další skvělá příležitost pro humorné fotky – závodníci pořizují selfíčka nebo prosí o fotku dobrovolníka, který kontroluje bezpečnost. Z dálky vidím jen kus a jsem zvědavá, jak jí běžci překonávají. Ještě minulou sobotu jsem jí i její kamarádky při tréninku přelézala s mačkama o kus výš na masivu. Organizátoři jí ale nesmlouvavě přesekli v půlce, aby cesta byla bezpečnější, a my jsme tak přišli o „sněhové zpestření“ a jen se protahujeme utvořeným tunýlkem a přeskakujeme potůček, který se tvoří pod ní.

Ztěžka oddechuju a úzkostně pozoruju pohledy ostatních závodníků s výrazem hrůzy jakoby se je zrovna chystal převálcovat parní válec

Na následujícím seběhu a rovince přes vesnici se snažím držet solidní tempo i když cítím, že to není ono. V důsledku toho mi na dalším kopci došla šťáva a já trochu lituju, že jsem ty hole nechala doma. Nadávání si do šneků se mísí s myšlenkami, že bych měla být sakra ráda, že se mi za dva dny udělalo dostatečně líp na to, abych se alespoň mohla zúčastnit. Kamarád, který měl běžet se mnou, už to štěstí neměl, a zatímco oba jsme se potýkali s teplotou, rýmou a bolestí krku, u mě teplota ustoupila, zato on skončil na antibiotikách a musel vynechat jak 25 tak 16 km distance, na který byl přihlášený, aby podpořil našeho dalšího kamaráda na jeho prvním závodu.

Snaha běžet rychlejš se střídá s konejšivým a uvolněným „přece jsi tu hlavně proto, aby sis to užila“.  Stejně mi to ale nedá a jako vždycky se snažím dát do toho co můžu. Celý (dost mírný) kopec stejně nevyběhnu, alespoň vyklusávám s pauzami a snažím se dál prokousávat mezi unavenějšími závodníky dopředu.

Díky rýmičce a pylu všude kolem se mi dost obtížně dýchá a tak nejspíš zním jako parní lokomotiva. Pár otázek od ostatních účastníků, jestli jsem v pohodě to celkem dokládá, anebo si možná jen mysleli, že se je právě chystá převálcovat parní válec.

Domů rajději po svých…

Hecuju poslední kilometry a vyhlížím cíl. Místní terén mám proběhaný a věděla jsem, co za miniaturní, ale zákeřný kopec mě čeká před proběhnutím cílovou čarou. Na podzim jsem tu pronášela kolo tenoučkými traily do kopce, když jsem si chtěla jet zaplavat do Natterer See, kde závod končí. Plazím se s posledními zbytky sil a bojuju alespoň o neslavný čas 3:25. Potlesk několika fanoušků kolem mě vybičuje k poslednímu výběhu a cílová páska už je nadosah. Čas mám nakonec stejně 3:26. Vítězka, Norka Yngvild Kaspersen, doběhla za pro mě neuvěřitelné 2 hodiny a 7 minut.

Po krátké sprše a fandění dalším závodníkům z tras 25 a 65 km a startu 42 km se pomalu šourám k autobusům, které vozí závodníky zpět do Innsbrucku. Po půlhodině čekání na slunci v obří frontě jen proto, abych se následně mohla nacpat do přecpanýho, zapáchajícího a přehřátýho autobusu jsem začala být otrávená.  Hmm, a neboo…jak daleko že to mám domů? Zkratkou to musí být kousek, ne? Krátký pohled do mapy a zjišťuju, že od domova mě dělí 4 km pěkných trailů lesíkem, navíc z kopce. Nemůžu se ubránit „reevaluaci“ svých preferencí….pekelná cesta autobusem versus dalších 25 minut příjemnýho výletu? Volba je poměrně snadná a tak to razantně otáčím a klušu i s dalším báglem navrch domů proti překvapenému proudu zbývajících závodníků.

Den ještě nekončí, čeká mě rychlá sprcha (už druhá protože jsem se samozřejmě znovu zpotila), snažím se vyvarovat do krve rozedřeným místům od sportovní podprsenky (kruci, ani tahle nová nepomohla), rychle do sebe hážu jídlo a razím zpátky do Innsbrucku, kde za chvíli startuje na 16 km trase kamarád, kterého jsem do závodu uvrtala. Vzhledem k tomu, že sice dělá všemožný sporty v horách, ale moc neběhá, mu narychlo před startem půjčuju batoh, hydrapack a další části povinný výbavy. Ve startovním koridoru vypadá, že by mě nejradši za tenhle geniální nápad přetrhnul a my si mezitím s jeho pobavenou manželkou rozdělujeme místa na fandění.

Neflákej se! Chceš snad zastavit? Ne, za mnou běží holka…No, před tebou taky!

Vyvezu se zubačkou kus nahoru a rychlochůzí se dostanu k trase závodu. Chvíli čekání využívám k povzbuzování dalších závodníků a navzájem si děláme radost rozjařenými úsměvy. 🙂 Kalkuju čas, kdy by se kamarád měl objevit. Cítím se provinile, že běží sám místo plánovaného doprovodu 2 dalších kámošů a tak se nakonec po krátké konzultaci s mýma nohama rozhodnu běžet do cíle s ním. Přibíhá lehce dřív, než jsem čekala a tak se nahonem sbírám ze země a přidávám se na poslední 4 km k němu jako fandící doprovod. Snažím se nutit ho k trochu rychlejšímu tempu všemožným fanděním a popichováním i sliby, že studený pivo už je nadosah. Marně se pokouším určit, jestli ho víc doopravdy motivuju nebo jsem jen tak otravná, že běží rychlejš, aby to už nemusel poslouchat. 🙂 Tak jako tak se zdá, že to funguje a vidím, že se snaží sbírat poslední zbytky sil a na závěrečném seběhu předbíháme.

Dokončuje za 2 hodiny s průměrným rychlejším tempem než je to moje z dvacetpětky, čímž mě samozřejmě pěkně vytočí i udělá radost zároveň. 🙂 Jeho manželka už s gratulací přináší pivo. Součástí naší kamarádský výzvy, ze který jsme nakonec kvůli virózám zbyli jen my dva, totiž byla i povinnost vypít hned po závodu pivo. Za doprovodu zbytku „naší bandy“ se přidáváme ke knödel párty s živou kapelou a vyhlašování pro pokračování večerní zábavy než se většina z nás s příjemnou únavou odporoučí do postele.