VÝZVA: Výběh na Sněžku

Sněžka se pro mě stala výzvou v mládí a zůstala jí dodnes

Před 50 lety jsem si v tehdejším časopise Lehká atletika všiml kratičkého článku v oddíle Kuriozity. V jediném odstavci se tam psalo o hoře jménem Mt. Marathon, která se zvedá hned od moře kdesi na Aljašce a kde se pořádá každoroční brutální závod o to, kdo dřív vyběhne nahoru a zase zpátky. A že tam před pár lety přijel švédský voják Bohlin (jméno si nevím proč pamatuji dodnes) a dosáhl na trati tak famózního času, až vznikly pochybnosti, zda se na vrchol skrytý v mracích vůbec dostal.

Tahle zpráva na mne, středoškolského studenta, silně zapůsobila svou exotičností a tím, čemu se dnes říká výzva či přímo challenge. O pár týdnů později jsem již cestoval vlakem z rodného Náchoda do Svobody nad Úpou. Vyběhnu na Sněžku! Proč o tom píšu, když dnes jezdíme běhat do Alp, do velšské Snowdonie nebo třeba na Velkou čínskou zeď? Protože hledám pokračovatele, zrovna takového individualistu, kterého tato trasa prostě zaujme. Do ciziny jsme za minulého režimu prakticky nemohli a tehdy, v roce 1965 a po mnoho dalších let, nebyla v Čechách brutálnější a přitom dostatečně známá trasa… A nebyly ani běhy do vrchu, ty první klasické (na Ještěd a na Černou horu) jsme založili až v polovině 80. let. Takže to berte jako malou výzvu…

Stanovil jsem si start, cíl byl jasný!

V Peci jsem došel až k můstku přes Úpu u dolní stanice lanovky. Tam jsem si zhruba ve výšce 850 m n. m. určil start. Cesta, zpočátku zpevněná a s rovným povrchem, vede přívětivým údolím kolem Boudy pod Sněžkou, za kapličkou se začne zvedat lesem až k bývalé Kovárně. To je důležitý bod (1040 m n. m.), protože tady už musíte mít optimální tempo běhu a hlavně dechu. Mně se během těch let stalo jen jednou, že jsem začátek přepálil a jak víte, ono se to později vymstí.

Styl a technika jsou důležité stejně jako pravidelné dýchání

Od ostré zatáčky u Kovárny pak cesta stoupá docela strmě a přibývají záludnosti v nerovném povrchu. Postupně absolvujete stovky železných a kamenných stupňů různé výšky, nahromaděné kameny a všelijaké pasti na kotníky a kolena. Cestou k vodárně na Rudném potoce a dále do Obřího sedla si užijete nejrůznější technické běžecké lahůdky (kdy zadrobit, kdy jít plným švihem, kdy se opřít o stehno, kdy ukročit k lepšímu odrazu). Je jasné, že základem výkonu je a) rytmicky dýchat a nezahltit se, b) stále běžet, nepřecházet do chůze, c) pracovat pažemi.

Já měl již v polovině stoupání hlavu jak letadlovou loď, vidění se zužovalo a mysl byla neklidná, avšak turisté většinou uznale uhýbali z cesty. Pěkná je pasáž po překonání serpentin nad Rudným potokem, protože tam už je jasné, že se běží na Obří sedlo a že se blíží finále. Před Obřím sedlem jsem se v prvních letech svých výběhů dotýkal Obří boudy, abych měl jasný kontrolní bod a nezkracoval si cestu přímo k vrcholu. Později však chata vyhořela a tak aspoň probíhám kolem místa, kde stála (vlevo od turistické cesty, před Slezským domem).

Závěrečný výšvih a jste doma

Zde, cca v 1400 metrech nad mořem a po 300 celkem rovinatých metrech polské horské silnice, začíná poslední úsek – slavné serpentiny Sněžky. Kamenné kvádry, kameny, balvany. Úzká cesta je jištěna řetězovým zábradlím. Hlavně dýchat. Už tušíte, že se vám to povede, že to dokážete. Cítíte, jak vaše tělo pracuje v dokonalé harmonii. Teď to je ono – a ještě posledních deset minut. Euforie už nastupuje. (Promiňte tuto „poetickou odbočku“, ale chci, aby bylo jasné, že vás na Sněžce mimořádně silný prožitek nemine.)

Co je na finálovém úseku vždycky obtížné, to jsou houfy turistů, kteří lezou kamenitými serpentinami nahoru i dolů a většinou jsou tak utahaní, že nekoukají, co se děje. Někteří uhnou z cesty včas, ale jiní se nechápavě zastaví a čučí. Extra špatné to bývalo v minulém režimu. Při pěkném počasí se spousta návštěvníků nechala vyvézt lanovkou nahoru a pak šla dolů v domnění, že to je snadné. Hlavně východní Němky, často nazuté do lodiček (!), klopýtaly kamenitou stezkou dolů a v očích měly zuřivost. A já vlastně taky. Pořád jsem musel křičet Achtung – Uwaga – Pozor, a to mne docela vyčerpávalo. Zkoušel jsem jen tlesknout, ale to tam na lidi nepůsobí vůbec. Kdo jde nahoru, natočí se s vysunutým zadkem, a kdo jde dolů, tak myslí, že má povzbuzovat. Je proto dobré volit termíny, kdy je sice stabilní pěkné počasí, avšak málo lidí na cestách (například všední dny v červnu a září).

10 českých tisícovek za 10 dnů?

Také cesta dolů vyžaduje plné soustředění, ačkoliv tu už na čas neběhám. Když jsem poprvé běžel dolů, hlavou mi táhl nápad, zkusit tak 10 českých tisícovek za 10 dnů! Možná to ještě nikdo neuskutečnil, já tedy ne. V mládí nebylo auto, později zas přišly jiné důvody a cíle…

Hlavně pro radost a pro sebe

Celou trasu jsem za těch 50 let běžel mnohokrát. Vždycky jen tak pro sebe, pro radost z výkonu a z hezkého prostředí. Časy z mládí se nedochovaly, ale ještě ve 49 letech jsem trať zdolal za 53:50 minut. Mám i mezičasy: Bouda pod Sněžkou za 11:40, Kovárna za 19, bývalá Obří bouda za 41 minut. Cíl je u vrcholového hraničního kamene ve výšce 1603 m n. m. Od té doby jsou časy horší a minulý týden, v 67 letech jsem se už pod hodinu vůbec nedostal.

Kdo se dostane pod 50 minut?

Nikdy jsem tento, dnes už celoživotní, příběh nezveřejnil, píšu o tom až dnes. Možná dokonce někdo z vás tuto trasu taky běhá, jen o tom zatím nenapsal. Tak ať napíše! Já nejsem dobrý běžec, dosažené časy je rozhodně snadné překonat. Kdo z vás se dostane pod 50 minut, mohl by to tady dát vědět (a zvlášť taky mně na [email protected]).

Takže nyní předávám štafetu někomu mladšímu, pokud možno na dalších 50 let. A pořádně dýchejte!