Funkcionář, pořadatel, mapař, závodník,… a táta bafuňář. To vše zvládá Honza Picek, nový předseda Českého svazu orientačních sportů. S Honzou jsme si povídali nejen o jeho nové funkci a vizi, kam by chtěl český orienťák dovést, ale i o tom, jaké to je ve třiceti letech stát v čele pořadatelského týmu mistrovství světa a co to obnáší. A také nám prozradil, kdy uspořádal svůj první závod a co ho vždy táhlo spíš na tu pořadatelskou stranu.
Honzo, na konci loňského roku ses stal předsedou Českého svazu orientačních sportů. Jaké jsou první měsíce ve funkci? Překvapilo tě něco – ať již příjemně, nebo méně příjemně?
Je to možná o trochu náročnější, než jsem čekal (smích – pozn. red). V prvních týdnech a měsících se soustředím na nastavení systému zejména uvnitř organizace a také strategie pro další roky. Orienťáci jsou skvělí a vzdělaní lidé, mají velký zápal, nadšení a řadu věcí dělají na dobrovolné bázi. Některé činnosti se však řešily jen ad hoc (kdy zrovna měl ten či onen na to prostor a čas) a to v dlouhodobém horizontu není úplně efektivní. Proto rozdělení kompetencí mezi více lidí, domluva se zaměstnanci, pravidelná kontrola úkolů a podpora dalších zajímavých lidí, kteří dostanou malé portfolio, za něž jsou zodpovědní.
Příjemně mě překvapilo, kolik lidí se nějakým způsobem chce zapojit. Různé malé nepříjemnosti se občas objeví, ale to zkrátka k roli předsedy patří.
Co Tě vlastně přimělo k tomu, abys na post předsedy kandidoval? Původně ses věnoval spíš pořádání závodů na světové i domácí úrovni a vedení českého orientačního běhu je trochu jiná práce.
I když to na první pohled nevypadá, řada věcí je hodně svázaných s pořádáním velkých (mezinárodních) závodů a třeba na Mistrovství světa v orienťáku 2021, které jsem měl tu čest vést, jsem si uvědomil, jak je důležité přistupovat k některým činnostem. Jak se prezentovat v médiích, jak komunikovat s partnery, jak oslovovat nováčky nebo i třeba jak jednat s politiky.
V rámci vedení Českého svazu orientačních sportů nejsem nováček, působím v něm již 8 let. Nejprve 4 roky na pozici řadového člena Výkonného výboru, v posledních 4 letech jsem byl místopředsedou.
A proč jsem se do toho pustil? Mé blízké okolí mě přesvědčilo, abych kandidoval, a současně jsem chtěl naplnit vize, které cítím, že by orienťák mohl posunout. Byl bych opravdu upřímně spokojený, kdyby je kdokoliv naplňoval a já mu jen tleskal, případně pomáhal. Takhle ale život nefunguje. Samo se to neudělá. Šel jsem do toho, protože si myslím, že člověk by měl vyjít ze své komfortní zóny, pokud jde za cílem, kterému maximálně věří.
Jakou máš tedy vizi, kam bys chtěl český orienťák vést?
Ta moje základní myšlenka je vysoce ambiciózní a řada lidí si bude ťukat na čelo, zda-li jsem normální. Jsem přesvědčen, že orienťák může měnit svět. Díky orienťáku totiž člověk rozvíjí navigační schopnosti (které podle vědců nejsou vrozené), je schopen rychle analyzovat a vyhodnocovat různé souvislosti, nacházet správnou cestu, být zároveň dostatečně flexibilní a trávit hodně času s rodinou. Orienťák dělají muži i ženy v podstatě ve stejném poměru a každý pozná nová a často netradiční místa v Česku i ve světě. V neposlední řadě jste díky orienťáku zdravější a veselejší. V mé rodině ho dělají 4 generace současně. To jsou všechno atributy, které dnešní společnost potřebuje, a složitě se vymýšlejí programy na well-being, genderovou či rodinnou politiku, zdravější společnost nebo dlouhověkost. Vznikají různé firmy, aby nám řekly, jak se orientovat v přesyceném světě nejrůznějších informací. A to je úplně zbytečné – stačí pouze začít dělat orienťák, který veškeré tyto atributy propojuje. Orienťák má fantastický rozměr i v celospolečenském ohledu.
Ano, máš pravdu, orienťák toto vše splňuje a je to krásný sport pro celé rodiny. Máte naplánované nějaké konkrétní cíle, které se třeba týkají řešení aktuálních problémů v tomto sportu?
V rámci vedení svazu jsme si pak stanovili pět základní strategických směrů – potřebujeme mít kde provozovat náš sport (omezení ze strany vlastníků lesů nebo CHKO jsou čím dál tím častější), chceme růst ve slabších regionech, mít formy orienťáku pro hobíky, reprezentanty, i pro kohokoli dalšího a chceme se dostat mezi TOP30 nejúspěšnějších sportů dle hodnocení Národní sportovní agentury. Nyní se také dost zabýváme novou vizuální identitu a komunikací.
Na sítích se prezentuješ jako „Táta Bafuňář“. Proč toto označení používáš?
Od roku 2019 přemýšlím, jak nenásilně uchopit to, že někdo je sportovní funkcionář. Slovo bafuňář má většinou negativní konotace – v souvislosti s nějakými korupčními skandály. Jako společnost potřebujeme organizovat sport, abychom byli zdravější, krásnější, radostnější a třeba naplňovali vize, které jsem zmínil před chvílí. A tedy potřebujeme trenéry, pořadatele závodů nebo šéfy klubů atd. Proto jsem toto téma chtěl nějak uchopit. Když se nám narodil syn Jonáš, získal jsem novou roli. Roli otce. Proto jsem tyto dvě mé hlavní činnosti zkombinoval a vznikl Táta Bafuňář. Snažím se tam publikovat skoro dennodenně činnosti, které dělám, a mám na to dobré ohlasy – lidé například pochopí, že pořádat závody není jen tak, že to vyžaduje několikaměsíční přípravu.
Ale nejsi „jen“ bafuňář. Jsi také aktivním členem a závodníkem oddílu orientačního běhu. Kdy jsi s orienťákem začínal a jakého sportovního úspěchu si nejvíc ceníš?
S orienťákem jsem začal v roce 2001, když mi bylo deset letech. Předtím jsem dělal dva roky florbal a hledali jsme s rodiči nějaký jiný sport. Rozhodoval jsem se mezi atletikou a orienťákem. A jsem rád, že orienťák zvítězil. Nikdy jsem nebyl v reprezentaci, ale vždycky jsem byl hrozně rád, když jsem nějakého reprezentanta porazil. Na důležitých závodech jsem byl často nervózní a neprodal naběhané kilometry, a tak největší úspěchy mám na různých letních vícedenních závodech, ať už v Česku nebo v zahraničí.
Kdy sis uvědomil, že Tě víc baví organizování závodů než samotné závodění a začal ses v tomto směru víc zapojovat?
Asi vlastně hned (smích – pozn. red.). Baví mě ale obojí – jak závodit a poznávat díky orienťáku krásná místa, tak pomáhat vytvářet endorfiny ostatním. Vždycky jsem rád zjišťoval – ať už to bylo v jakémkoliv oboru – „jak se věci dělají”. Svůj první „závod“ jsem uspořádal pro pár spolužáků asi tři týdny poté, co jsem orienťák začal dělat. V patnácti letech jsem řídil svůj první závod regionálního charakteru (oblastní žebříček), v necelých pětadvaceti jsem postavil tratě pro mistrovství Evropy a pár dní před oslavou třicetin jsem kormidoval mistrovství světa v Česku.
U toho mistrovství světa v orienťáku bych se chtěla zastavit. Neměl jsi tehdy obavy pouštět se do organizace světové akce, když to bylo úplně poprvé, byl jsi ještě docela mladý a zkušenosti jsi sbíral?
Byla to obrovská výzva. Už jsem měl nějaké zkušenosti z pořádání světového poháru v roce 2018, kde jsem byl technickým ředitelem, takže úplně do neznáma jsem nešel. Začal jsem se setkávat s hejtmany, ministry, řediteli velkých firem a mým cílem bylo ukázat, jak je orienťák skvělým sportem. Měl jsem podporu kolegů a začal jsem budovat relativně mladý tým, který následně pořádal i další akce. To je klíčové nejen v rámci pořádání – mít kolem sebe skvělé lidi, kteří kopou za stejnou věc, mají zajímavé nápady a obětují spoustu svého času pro dobro myšlenky.
Co tě pořádání světových akcí naučilo?
Možná by to řekl každý v mé pozici, ale je to úplně pravda: mě to zcela zásadně zformovalo do života. Naučil jsem se jak vést tým, vyjednávat, dlouhodobě plánovat nebo organizovat svůj pracovní i osobní život. Naučil jsem se jakž takž anglicky, abych dneska uměl v angličtině prezentovat a diskutovat s ostatními.
Máš v této oblasti nějaký vzor, někoho, kým se inspiruješ?
Nemám asi přímo žádný vzor. Inspiruji se ale všemi pořadateli okolo mě. Rád jezdím na nejrůznější závody a zapisuji si plno poznámek a přístupů. O víkendu jsem byl na Jizerské 50, čtyřikrát jsem už pomáhal v rámci Třeboňského maratonu, byl jsem na světovém poháru v klasickém lyžování nebo MS ve florbalu. Z každé akce jsem si odvezl plno poznámek. Mám hrozně rád lidi, pro které je organizace závodů srdeční záležitost, protože je to pak dost vidět, i když třeba ne všechno se v den D povede.
Po prvním šampionátu jsi začal pořádat seriál závodů v orientačním běhu v u nás dosud nevídaném formátu, O-Tour, která závodníky zavede často do nových a velmi zajímavých terénů. Jak jsi s vývojem O-Tour spokojený a na co se závodníci můžou těšit letos?
Tento formát vznikl trochu náhodou – kvůli covidu jsme v rámci Mistrovství světa v orienťáku 2021 nemohli uspořádat doprovodné závody, na které bylo přihlášeno neuvěřitelných 2 500 lidí (což byla plná kapacita stanovená ochranáři). Do míst, kde probíhali nejlepší závodníci na světě, se ale plno hobíků chtělo podívat. Nakonec jsme po několika změnách vytvořili seriál, který pokračuje dál. Letos máme 4. ročník a hned první závod, 26. ledna v pražské zoo, běželo více než 2 000 účastníků. Seriál pak pokračuje 5. dubna v Žacléři, kde se běží v unikátním hornickém skanzenu. V létě se celé dějství přesune do Moravského krasu (18.–20. července), na podzim nás přivítají Krušné hory (25.015026. října). Více najdete na www.o-tour.cz. Dnes jsem rád, že to už nestojí na mě a začínám si tyto akce užívat i jako závodník.
Orientačnímu běhu se věnuje i Tvoje manželka. Co pro vás jako rodinu sport, a především orientační běh znamená? A plánujete, že k němu povedete i syna Jonáše?
Myslím, že jsem to už trochu naznačil. Pro nás je orienťák nejen sport, ale i životní styl. Díky orienťáku jsme se s mojí ženou seznámili, trávíme společný čas na různých akcích, běháme, diskutujeme o věcech, každý týden připravujeme kroužek u nás v Tanvaldu pro úplné začátečníky a díky němu jsme mohli něco přinést do našeho městečka, seznámit se s dalšími skvělými lidmi, které bychom jinak asi nepoznali.
Budeme rádi, pokud i náš syn Jonáš orienťák bude dělat, bereme ho na všechny závody nebo tréninky. Ukazujeme mu, že sport a aktivní pohyb je něco samozřejmého. Na druhé straně je klidně možné, že si vybere jinou cestu – budeme ho podporovat v tom, kde si myslí, že je jeho parketa v životě. Tak jak to dělali mí rodiče a jsem jim za to obrovsky vděčný. Věřím ale, že Jonáš u sportu zůstane.
Foto: Petr Kadeřávek, archiv Honzy Picka
