Běžec a závodník, který ale už několik let „absolvuje“ závody z té druhé pozice – jako pořadatel. Za ty roky se z akcí, které spolu s kolegou Petrem Hradilem organizují, staly velmi vyhledávané závody, které jsou známé nejen pěknými terény, ale i osobním přístupem. S Honzou Kalkusem jsme si povídali o tom, co chystají v letošním ročníku seriálu trailových závodů Krosový pohár i na nedávno oceněném Třeboňském maratonu, ale taky o jedné „praštěné“ výzvě, která se koná už druhou březnovou neděli.
Honzo, jak se těšíš na nadcházející závodní sezonu? Čekají letos závodníky na závodech, které pořádáte, nějaké novinky?
No, vzhledem k tomu, jaké parádní zimní podmínky zrovna v těchto dnech máme u nás v Krkonoších, na jednu stranu bych si přál, aby běžecké sezona byla ještě daleko, ale jinak se určitě těším, je pro mě zábavnější pracovat venku místo u počítače a s běžci se potkávat naživo a ne po mailu. Jinak pro letošek myslím žádnou zásadní změnu neplánujeme, budeme se spíš snažit vybrat a rozvíjet to, co se ukázalo, že funguje. Ale nejlepší nápady přicházejí většinou nečekaně, takže kdo ví.
Vlastně něco jo – chystáme se očipovat třeboňskou veverku, aby všichni běžci měli přehled, kde se zrovna na trase nachází, a nemuseli jsme jim to pořád psát. To je zásadní (smích).
Hned na úvod sezony se již druhým rokem uskuteční zajímavá výzva, mohl bys ji trochu představit?
Představím moc rád. V neděli 9. března proběhne druhý ročník akce Řípská 7 – běžecká výzva praotce Čecha. Říp má myslím většina lidí zafixovaný jako „kopeček s úplnou plackou okolo“, takže myšlenka horského běhu na Řípu nám přišla vlastně tak praštěná, že jsme to museli zkusit. A zkusilo to v loňské premiéře několik set běžců. Na hlavní trase sedmi okruhů přes vrchol Řípu se na cca 20 kilometrech nastoupá lehce přes 1 000 výškových metrů, takže je to určitě větší výzva, než by se mohlo podle názvu zdát. Doporučuji vyzkoušet (úsměv).
Pro koho je akce především určená a koho bys na ni chtěl pozvat?
Kromě hlavní trasy je na výběr i kratší verze s 1 nebo 3 okruhy, pro milovníky dlouhých dobrodružství pak „ultra“ verze 14 okruhů. To je rozpětí od 3 do 44 kilometrů, takže si vybere každý – běžci, co se s kopci teprve seznamují, i opravdový tvrďáci, kteří si rádi hrábnou hluboko do svých sil. Běžet mohou jednotlivci i smíšené dvojice. Startovné je volitelné, neměříme čas, každý soupeří jen sám se sebou. V cíli rozdává medaile sám praotec. Prostě taková pohodová akce bez závodních nervů na začátek sezony.
V polovině dubna se pak už rozjede Krosový pohár. Do jakých lokalit závodníky zavede v jarní části sezony?
Lokality zůstávají stejné jako v předešlých sedmi ročníkách, jen jsme byli nuceni lehce pozměnit pořadí závodů, takže začínáme v Brdech v Řevnicích a pokračujeme Voděradskými bučinami a Sázavou, v září pak tradičně Kokořínsko a v říjnu na závěr Český ráj. Hlavní ozdobou všech 5 závodů seriálu jsou parádní, poctivě trailové trasy, takže na jejich přípravu směřuje nejvíc pozornosti, jinak žádné převratné novinky v plánu nejsou.
Hlavním závodem, který s kolegou Petrem Hradilem pořádáte, je již tradiční Třeboňský maraton. Jak se zrodila myšlenka maratonu?
Jojo, to je určitě naše největší akce. Já jsem u samotného zrodu nebyl, přidal jsem se od třetího ročníku, ale snad se nepletu, že myšlenka vznikla během letní cyklo dovolené, kdy si kolegové řekli, že ty krásné asfaltové cyklostezky v lesích okolo Třeboně – takže na téměř úplně placce – si vlastně o běžecký závod doslova říkají. Takže výsledek je, že tři lidi z Prahy, Brna a Vrchlabí dělají akci v Třeboni. Proč ne (úsměv).
Kam se závod od svých počátků vyvinul?
Od počátku se nemění, že jde o rozhodně unikátní spojení rychlého, rovinatého maratonu s kvalitním povrchem, který ale vede téměř výhradně v přírodě. Místo města tedy jen lesy, louky, rybníky. K původnímu maratonu a půlmaratonu se postupně přidala i desítka a pětka, aby si každý našel to své, trasy jsou certifikované. Od prvního ročníky se počet účastníků ztrojnásobil na více než 3 000 běžců. Z malého závodu se tak stala jedna z největších běžeckých akcí, což podtrhuje i pravidelné ocenění „TOP běžecká akce“ od Českého atletického svazu. To je za 7 ročníků myslím celkem dostatečný vývoj (úsměv).
Z čeho máš jako pořadatel po povedeném závodě největší radost?
Jednotlivé radosti přicházejí postupně, počínaje vyprodanou kapacitou, odbavením všech běžců u výdeje čísel. Další úleva přichází při doběhu prvních běžců bez zádrhelů na trase, radost z radosti i toho nejposlednějšího běžce v cíli až po dokončení závěrečného úklidu trasy a zázemí. Ale ta opravdová radost přichází až následně, pokud se člověk dočítá či doslýchá kladné komentáře spokojených běžců. A když obecně v běžecké komunitě čím dál častěji zaslechne „Joo, Třeboňskej maraton, ten znám, ten je super!“
A co je naopak na pořádání akcí pro více než 2 000 osob nejtěžší?
Těch úkonů při přípravě je tolik, že asi neumím vybrat ten nejtěžší. Ale myslím, že obecně je pro nás s kolegy největší, respektive nejdůležitější výzva, aby si akce i přes svůj růst zachovala co nejlepší úroveň organizace a zároveň ale svého specifického ducha pohodové, nemasové akce se snahou o osobní přístup. Snad není troufalé si myslet, že se nám to zatím daří.
Co Ty a běhání? Jak dlouho se mu věnuješ a kde nejradši běháš?
Více jsem začal běhat, když jsem přestal se závodním volejbalem na konci gymplu (takže vlastně chvilku – smích). A po nezbytném absolvování silničního půlmaratonu i maratonu jsou mi mnohem bližší traily a kopečky. Přes Český ráj jsem přesídlil do podkrkonošského Vrchlabí, takže to přišlo tak nějak samo. Vyběhnout si na okolní kopce mě vždy láká bez ohledu na to, jestli jsem na jižní Moravě nebo v Alpách.
Závodíš? A pokud ano, užíváš si závod z pozice běžce, nebo Ti to nedá a spíš okukuješ pořadatelskou práci, aby ses třeba inspiroval?
Závodil jsem. Ne na žádné vysoké úrovni, ale rád a často. Poslední roky taky rád, ale rozhodně ne často. Přeci jen minimálně 7 víkendů zaberou „pracovní závody“. Ale občas se na start postavit zvládnu a pak se ta „profesní deformace“ samozřejmě nezapře a víc nebo míň okukuju, co a jak kde dělají.
Zároveň jsi členem Horské služby v Krkonoších. Jak dlouho se této práci věnuješ a co Tě na ní nejvíc baví?
Členem jsem od roku 2021 a nejvíc mě baví všechno. Je to perfektní kombinace bezva party, času stráveného blízko horám, průběžné získávání a opakování zajímavých dovedností a samozřejmě i pocitu, že člověk je v podstatě při každém zásahu nějak užitečný a někoho potěší, i když jde třeba jen o drobný problém. Prostě super vypnutí a vyčištění hlavy.
Nepřemýšlíš, že bys nějaký závod uspořádal i v Krkonoších nebo v podkrkonoší? A pokud by to bylo, kam bys rád závodníky pozval?
Myslím, že současný počet pracovních víkendů mi docela stačí (smích). Nikdy neříkej nikdy, ale žádnou novou akci teď nechystáme. Přímo v Krkonoších to ani vzhledem k podmínkám ochrany přírody není úplně jednoduché, co tak vím od ostatních pořadatelů. Lokalit, které stojí za proběhnutí, je po okolí bezpočet, těch „profláklých“, ale i téměř neznámých. Ale to by bylo na delší povídání a věřím, že i u vás na Světě běhu se dost tipů na zajímavé trasy najde.
