Několikanásobný mistr republiky v bězích do vrchu, úspěšný reprezentant v bězích do vrchu a ve skyrunningu, který se může pochlubit také třeba 11. místem v ikonickém závodě Sierre-Zinal. V posledních letech se přesunul spíš do trenérské pozice, kdy se věnuje přípravě mladých atletů, orientačních běžců a také výkonnostních běžců z oddílu SK Babice. Honza Havlíček se ale nevěnuje jen sportu – píše poezii, překládá z angličtiny, anebo s kolegy z Babic vydávali časopis pro běžce.
Honzo, máš za sebou úspěšnou běžeckou kariéru, zejména v bězích do vrchu, ale i v trailu. Kterého z výsledků si nejvíc vážíš?
Mám pocit, že jsem často běžel líp nominační závody u nás – třeba na Ještěd, Kraličák, na Kohout nebo na Jedlovou – než pak samotné mistrovství Evropy nebo světa. Tam jsem podával spíš stabilní výkony, opakovaně kolem 15. místa na ME, nejlépe jsem doběhl 13. v Telfesu. A na mistrovství světa mezi 20. a 30. místem. V Crans Montaně jsem byl 21., což zase bylo tak 13.–15. místo mezi Evropany. Kdybych se se závody dokázal lépe vypořádat psychicky, určitě jsem mohl být na ME do 10. místa. Slušným výsledkem bylo pro mě ještě 11. místo v závodě Sierre-Zinal, ale tam jsem byl taky spíš zklamaný, že jsem nezaběhl o půl minuty nebo minutu líp a nebyl do desítky.
Reprezentoval jsi nás i v prvních letech po vzniku českého skyrunningu. Kde to bylo a jak se Ti delší a techničtější tratě líbily v porovnání s klasickými vrchy?
Startoval jsem asi před deseti lety na ME a MS v Canazei, Chamonix a na Zegamě. Mně by asi víc vyhovovaly vertikální kilometry, kdybych měl výkonnost na to, abych se dokázal slušně umístit. Delší závody byly vždycky spíš loterie, jestli tam někde nezhebnu. Nikdy jsem se nenaučil při nich pořádně občerstvovat, a ani můj trénink k takhle dlouhým závodům nesměřoval. Ale třeba skyrace v Canazei se mi moc líbil. Tak nějak si člověk představuje závody do vrchu, vyběhne se na kopec za městem, který vypadá, že se na něj nedá ani vylézt, a pak se seběhne zpátky dolů, střídají se cesty, louky, skály, suťoviska, sněhová pole… a celé to trvá něco přes dvě hodiny.
Je podle Tebe nějaký rozdíl v horských závodech v době, kdy jsi závodil, a dnes? Nemáš pocit, že jsou běžci stále rychlejší a že i ultra již běhají skutečně rychlí běžci s dobrými časy i na rovině?
To jo, ale to se dalo čekat. Další věc je, že se docela výrazně zrychlilo i na dráze a na silnici.
Jaké byly Tvé běžecké začátky? Začínal jsi rovnou jako vrchař, nebo máš za sebou atletickou přípravu?
Jako vrchař jsem nezačínal. Chodil jsem v Říčanech do atletického oddílu k panu Kolomazníkovi a pak do Sokola, ale jak mi nic jiného než běhy pořádně nešlo, poslal mě pan Zima na Slavii, kde jsem od starších žáků po celou svou kariéru trénoval u Honzy Dítěte. Běhal jsem dráhu a přespoláky. První kopec jsem běžel až asi ve dvaceti letech na mistrovství republiky z Jánských Lázní na Černou horu.
V posledních letech už Tě ale na závodech moc nevídáme, přitom mezi běžci se pohybuješ stále, proč tomu tak je? Trénuješ, nebo si už běháš jen pro radost?
Netrénuju, jen tak pobíhám, nemá smysl, abych závodil. Snažím se trénovat ostatní. V podstatě jediné závody, které běhám, jsou orienťáky, ale s tím jsem začal až před pěti lety, když jsem na orienťák přihlásil naše děti. Běhám si jen pro radost, protože mapa mě limituje mnohem víc než běh. Akorát jsem spíš orientační běžec teoretik, nemám zažité základní návyky a dovednosti, tak dělám hrozné chyby. Vím dost přesně, co bych měl dělat, ale nedokážu to realizovat. Asi se to už nezlepší, protože tréninky sice často připravuju, ale sám je běhám jen málokdy. Nicméně hrozně mě to baví a mrzí mě, že jsem orienťák neběhal dřív.
Zmínil jsi, že se věnuješ trénování ostatních. Jaké máš svěřence a máš mezi nimi i vrchaře? A běháš občas s nimi?
Přímo vrchaře teď nemám. Občas někdo běží nějaký trail nebo něco delšího v horách, ale jinak trénujeme hlavně na silnici. K tomu trénuju orienťáky a děti v říčanském atletickém oddíle. Se svěřenci běhám jen výjimečně. Ono to ani nejde, protože by to znamenalo, že bych se věnoval jen skupince, se kterou zrovna běžím, a neměl bych přehled o tom, co se na tréninku děje.
Jak bys doporučil trénovat současným vrchařům a trailovým běžcům? Zastáváš názor, že i tito běžci by měli trénovat tempovou rychlost a chodit třeba na dráhu?
Tréninky ve vyšších intenzitách potřebují v určité fázi přípravy všichni běžci. Konkrétní forma a to, v jaké míře a kdy je zařazovat, pak závisí na tom, na jaký závod se připravuju. Pokud mám možnost chodit na dráhu, proč bych ji nevyužil, ale kvalitní intenzivní tréninky se dají odběhat i mimo dráhu.
Jak je podle Tebe důležité posilování a vedeš k tomu i své svěřence, např. že jim to napíšeš do tréninkového plánu, nebo to necháváš na nich? A myslíš, že stačí posilování s vlastní vahou, nebo je vhodné zařadit i posilování s činkami, s gumami nebo třeba TRX?
Posilování zařazujeme. Přes zimu ho máme částečně společné jako součást běžeckého cirkusu, pak už je to dost individuální, hlavně z časových důvodů. Důležité je zařazovat různé formy: průběžně posilování středu těla, pak posilování vlastní vahou nebo s malou zátěží a velkým počtem opakování na rozvoj svalové vytrvalosti, a také posilování s většími vahami a malým počtem opakování na rozvoj rychlosti a schopnosti zapojit co nejvíc svalů. Nemluvě o specificky běžeckých formách, jako jsou sprinty do kopce, odpichy, běžecká abeceda… Ale je třeba k posilování přistupovat rozumně, přemýšlet nad tím, co, kdy a proč dělám, a nemyslet si, že posilováním můžu nahradit běhání.
A co regenerace, co je podle Tebe nejúčinnější forma a co nejvíc vyhovuje Tobě?
Nejdůležitější je dostatek spánku, dobrý tréninkový plán, kvalitní strava a taky je potřeba si vyhradit pravidelně nějaký čas jen pro sebe. Pokud nedokážu zajistiti tyhle základní věci, další formy regenerace jsou v podstatě jen zbytečně vynaložené prostředky. Dost poučná je v tomhle směru kniha Good to Go od Christie Aschwanden.
Vedle všech svých sportovních a trenérských aktivit také píšeš poezii a překládáš z angličtiny. To je pro vystudovaného chemika poměrně zajímavý obrat. Věnuješ se vůbec ještě chemii?
Nevěnuju, od školy jsem chemii nedělal. Svým způsobem mě to mrzí, ale těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně. Nemám to jak posoudit.
Poslední knihou, kterou jsi překládal, byl manuál Trénink pro sportovce v horách od Steva House, Scotta Johnstona a Kíliana Jorneta. Jak se Ti kniha líbila?
V knize jsou dobře popsané základy vytrvalostního tréninku. Díky tomu je použitelná v podstatě pro jakékoli vytrvalostní sporty. Víc si z ní odnesou ti, kdo se věnují sportům, při nichž k pohybu vpřed dochází ve vzpřímené poloze za pomoci dolních končetin, ale rozhodně to nemusí být jen horští běžci a skialpinisté, stejně dobře poslouží orienťákům, maratoncům nebo třeba dálkovým chodcům.
Dají se v knize podle Tebe nalézt i doporučení pro běžce z našich končin, kde nemáme tak vysoké hory jako v Norsku nebo v alpských zemích?
Pro trénink na závody v horách nejsou hory nezbytně nutné. Trochu problém může být natrénovat na dlouhé technicky náročné seběhy, ale jinak jde především o běh jako takový. Samozřejmě, že je lepší trénovat ve specifických terénech, které se podobají těm, v nichž budu závodit. Pokud takovou možnost mám, je to skvělé, ale to, že nemám ideální podmínky, není důvod k výmluvám. Dobrým příkladem může být John Kelly, který úspěšně natrénoval na Barkleyho maratony doma ve Washingtonu, kde téměř žádné kopce nemá. Nebo Kaci Lickteig, která v roce 2016 vyhrála Western States z tréninku v Nebrasce v podstatě bez převýšení. Stejně tak nemusím jezdit na několikaměsíční soustředění do Keni, abych zaběhl maraton pod 2:10 apod. Jde spíš o to být odhodlaný a nad tréninkem přemýšlet.
Máš ještě Ty sám nějaký běžecký nesplněný sen, kterého bys chtěl dosáhnout? Neláká Tě třeba zaměřit se se svým základem a zkušenostmi právě na ultra?
Láká mě Bob Graham Round. To bych i začal trénovat, kdyby byla šance, že se do Lake District dostanu, ale to se nejspíš jen tak nepovede.
Titulní foto: Idoia Zabaleta Urkola
