Orienťák sice není tak starý jako fotbal, ale o úplně mladý sport se také nejedná, první orientační závody se datují ke konci 19. století. Co orientační běh od ostatních sportů odlišuje, je to, že se s postupem času razantně vyvíjel a od původní podoby se dnes výrazně liší. I přesto hlavní cíl zůstává stejný – absolvovat závod podle mapy v neznámém volném terénu.
Za historicky nejstarší orientační závod se považuje běh v norském Oslu roku 1897, kdy se 8 běžců vydalo na trať se třemi kontrolami o délce 10,5 km. Následně se začaly orienťáky šířit hlavně ve Skandinávii. V Česku se ale začalo běhat o hodně později, až v roce 1950! První orientační závod se u nás uskutečnil 22. října 1950 v Chřibech na Bunči a zorganizovali jej zlínští turisté a lyžaři z Otrokovic. Tratě byly postaveny na černobílé mapě se zelenou barvou, která zhruba zachycovala porosty. Na startu se sešlo celkem 123 závodníků v několika kategoriích. První velkou mezinárodní akcí bylo Mistrovství Evropy v Norsku (1962), orienťácké Mistrovství světa proběhlo ještě o 4 roky později ve Finsku.
Orienťák jako turistika nebo sport?
První orientační závody v Česku vznikaly pod hlavičkou turistických oddílů a svazů a od těch dnešních se opravdu výrazně lišily. Běhaly se jako závody 3členných hlídek, muselo se běžet s povinnou zátěží a na kontrolách se řešily znalostní otázky z topografie a orientace. Větší roli ve výkonu hlídky hrály právě správně odpovědi na otázky než dosažený čas. Tratě měřily většinou přes 10 kilometrů a počet kontrol nepřesahoval 5. Se vznikem mezinárodní orienťácké federace IOF vznikla pevná pravidla orientačního běhu a z „turisticko-orientačních pochodů“ se začal stávat samostatný sport. Byly zrušeny vědomostní otázky i povinná zátěž a od roku 1963 se již začaly běhat závody individuálně. Vznikaly nové disciplíny (štafety, dlouhá a krátká trať, noční OB či sprint) a tratě začaly být různorodější (vyšší počet kontrol, různé délky…). Vznikaly další a další soutěže a výrazně rostla členská základna v Česku i ve světě. Stoupajícímu zájmu se orienťák těší i dnes, v ČR je nyní přes 12 tisíc registrovaných závodníků.
Od úhloměru a lupy po bezkontaktní ražení
Jak byste rozeznali účastníka orientačních závodů v roce 1950 a dnes? Tehdy žádná sportovní výbava neexistovala, nosilo se běžné turistické oblečení (košile, klobouk, pohorky), nechyběl batoh s povinnou zátěží a samozřejmě nástroje na řešení vědomostních úloh. Většinou byla potřeba lupa, úhloměr, psací potřeby a buzola, která se používala i pro orientaci. Mapa se dávala do turistických mapníků, které vypadaly spíše jako kožené brašny. Na kontrolách byl rozhodčí, který zadával otázky a kontroloval průběh hlídek. Až později vzniklo ražení kontrol ve formě razítek či kleštiček s hroty, kterými se razilo do papírové průkazky. Dnes vypadá situace úplně jinak. Běhá se ve speciálních botách s hřeby či se špunty, které podrží v každém terénu, závodníci mají buzolu na palec, kvalitní mapu a k ražení kontrol se používá čip, do kterého se ukládají výsledky a mezičasy. Mnohdy už ražení kontrol probíhá bezkontaktně, takže závodník může kontrolu orazit i na vzdálenost půl metru.
První závod má svou pamětní desku
Sedmdesát let českého orienťáku Český svaz orientačních sportů i přes nepřízeň doby řádně oslavil. Původně byl na říjen plánován vzpomínkový závod v dějišti prvního českého orientačního závodu s následným společenským večerem. Nakonec bylo vše trochu jinak. Odpoledne 21. října 2020 byla na Bunči v pohoří Chřiby slavnostně odhalena pamětní deska prvních orientačních závodů v Československu. O odhalení se postaral účastník prvního mistrovství světa v orientačním běhu zlínský Alois Láznička a nadějná dorostenka oddílu Kroměříž Lucie Dittrichová.
