Sedím na břehu přehrady Mooserboden. Od pusy mi upadne umaštěný voskový papír, ve kterém jsem měla zabalený tučný vařený ovar. Neobtěžuju se ho zvednout. Kolem mě probíhají nejlepší ultraběžci ze všech koutů světa, ale já je nevidím. Vidím si jen na prsty u nohou, na kterých nejsou vůbec žádné puchýře…Tak to ne! Otevřu oči, vstanu a asi 20 minut před koncem prezentace jdu ke stolečku se žádostí o změnu registrace z 50kilometrové trasy na 30 kilometrů.
Na závod Kaiser Tauern Trail, který se běží jako při příležitosti konání 110 kilometrů dlouhého Großglockner ultra-trailu, se těším tak moc, že jsem dokonce několika lidem o své účasti řekla. To nemám ve zvyku, aby se mě náhodou někdo neptal, jak to dopadlo. Tak tentokrát to riskuju. Prostě velká věc. Necelé dva týdny před závodem mě ale píchne nad kotníkem a do večera šlacha vrže jako předškolák na housle. Ty dva týdny nedělám nic a sbírám všechnu pozitivní vesmírnou energii. Dva dny před závodem se jdu proklusnout a vracím se s brekem a s vesmírem jednou provždy končím. Nepoběžím.
Vím, že ne každý, kdo neběhá, se cpe špekem a slaninou. Jenže mě tahle symbolika pronásleduje už odedávna, když nemůžu z nějakého důvodu sportovat. Ve stínu hor toho rozum ale moc nezmůže a 30 kilometrů dlouhý Weißsee Gletcherwelt Trail s převýšením 1000 metrů jsou parametry výletu, který se případně dá absolvovat i po jedné. Poběžím.
Večer před naším startem jdeme zatleskat všem běžcům, kteří mají odvahu se postavit na start 110kilometrové trasy. Na hřebenech se blýská. Start je, jako obvykle, velmi působivý, pro změnu dnes sice neslzím dojetím, zato začínám pochybovat nad orientací. Nedokážu říct, jestli se mi víc líbí muži nebo ženy. Líbí se mi běžci, odhodlaní a usměvaví.
V 5:30 ráno startuje ve vesničce Kals Am Großglocnker trasa, kterou pořadatelé z původních 75 kilometrů kvůli rizikům bouřky zkrátili na 50 a o půlhodinu později i opravdická 50 kilometrů dlouhá trasa. Tou dobou si my na hotelu řešíme poslední přípravy, někdo spí, dokud to jde, někdo snídá a třeba polský kolega, novinář Filip, se vloupává přes cizí balkón do vlastního pokoje, protože mu nefunguje čipová karta, a protože nechce běžet v žabkách, čímž dokazuje, že historky o našich sousedech na Sněžce jsou veskrze pomluvy.
Odjíždíme mikrobusem do Enzigerbodenu a odtud lanovkou na Rudolfshütte. Nemám z toho úplně dobrý pocit. Že jedu lanovkou, namísto abych běžela. Ale zase kdy jindy pojede člověk lanovkou v Alpách, než když má jízdenku v rámci startovného, že jo. Koneckonců, hned vzápětí přijde mnohem horší pocit, z toho, že musím okamžitě na záchod a start je za 12 minut a my jsme pořád v kabince.
Horní stanice lanovky je ve výšce 2300 m. n. m. a už teď, před 8 hodinou ranní je vedro. Krátká trasa startuje přímo na hrázi přehrady Weißsee. Zatímco my se štosujeme do koridoru, kolem chaty probíhají nejlepší běžci z 50kilometrové tratě, kteří ještě netuší, jak moc je za chvíli budeme štvát, až se jim budeme plést pod nohy. V popředí startovního pole potkávám kamaráda Michala, který mě varuje, ať rozhodně nechodím víc dozadu. Jenže já vůbec netuším, jestli a jak budu schopná běžet, takže co on ví, odkud já mám startovat. Nikdo se s tím moc necrcá a ještě před osmou zazní startovní výstřel. Už po pár metrech si říkám, že on věděl dobře. Tempo je díky úzké pěšině dost výletní, a to dost dlouho. V úvodním kopečku zpět k chatě mi to nevadí, ale v následujícím klesání spadneme k jezírku zhruba o 300 výškových metrů a tam mě to štve, protože metry z kopce jsou metry zadarmo a já tady zrovna hrozně plýtvám penězi. Ale zase nemám rozbitá kolena, jak se znám.
Za řekou začínáme stoupat a budeme stoupat až do průsmyku Kapruner Törl, který je zároveň nejvyšším místem na trase. Ve vláčku, který mě z kopce tolik zdržoval, mi po chvíli stoupání tluče srdce až v uších a není to tím, že bych se bláznivě zamilovala. Ale říkám si, že je to jen třicítka, tak to prostě zkusím jít trochu méně na pohodu, než to dělám běžně. Takhle se to přeci dělá nebo ne? No nevím, nahoře v průsmyku vyhodnocuji, že se v budoucnu vrátím ke svému stylu rozvážného stovkaře, tohle bolí. Ale až za chvilku, teď přijde na řadu styl je mi čerstvě pět. Za sedlem totiž následuje možná skoro kilometr dlouhé sněhové pole, které je zprvu tak prudké, že ho jedu po zadku. Jedou skoro všichni a je to vážně sranda. Možná míň legrační to přišlo někomu před námi, kdo na sněhu nechával stopy od krve. On totiž sem tam ze sněhu kouká kámen. Dobře, tak já teda poběžím po dvou, beztak už mám trenky plné sněhu.
Sněhové pole pokračuje nádherným seběhem k přehradě Mooserboden. Krásná je pěšinka, krásné jsou výhledy, krásně se běží. Tady v té pasáži jsem asi nejšťastnější. Na vrstevnicové cestě kolem přehrady dobíhám dvě běžkyně. Blondýnku v krátkých kraťáskách, takový ten typ, který kluci většinou nepředbíhají. Aspoň chvíli. Ta druhá je spíš ten typ, o kterém kluci řeknou, že je sympatická holka a poprosí ji, aby uhnula. Já nepředbíhám ani jednu, protože holky běží o malinko pomaleji, než bych běžela já, a tak si za nimi skvěle odpočinu. Předběhnu je až na hrázi, která končí občerstvovačkou, ty umím rychle, tam je voperu a už mě neuvidí.
No jistě! Ještě, než vůbec stihnu vyndat lahve z batohu, tak blondýnka má vodu doplněnou, jídla se ani nedotkne a vybíhá dál na trasu. Já jenom zírám, jak jsem jí neskutečně převezla a je fakt, že už mě nevidí, akorát jsem si to představovala jinak. Ach jo, tak beru dvě kostičky čokolády, bořím je do soli a utíkám.
A pořád klesáme. To už ani nezmiňuju, klesat budeme víceméně až do cíle. Po chvíli dobíhám blondýnku a další běžce, kterým už to na trati moc nechutná, zhruba polovina z nich je z třicetikilometrové trati, polovina z padesátky. Dělá mi radost předbíhat a potřebuju tady co nejvíc utéct holkám za mnou. Moc dobře vím, že to odskáču, že dokud za mě běží gravitace, tak je mi hej, ale potom se cesta narovná a já budu v koncích. A taky že jo. 8 km před cílem je poslední občerstvovačka, já se opět celá zleju, ale téměř se nenapiju, protože prostě neumím rychle pít z těch běžeckých kelímků, které se bortí v ruce. A pak už přichází jen trápení. Vůbec to nemám srovnané v hlavě a běžím proti srsti. Dokonce chvílemi i jdu! Je mi hanba. Nejsem na trati ještě ani 4 hodiny, ale cítím se jako po celodenní šichtě. Slunce smaží. Moc se nekoukám okolo, takže si toho ani moc nepamatuju. Ale pravda je, že i tentokrát se ten zázrak stal a najednou vidím cílovou bránu. Diváci tleskají, ale já bych byla raději, kdyby se otočili a dělali, že mě nevidí, protože se za svůj závěr závodu spíš stydím. 4:13:34 . Když se vydýchám a napiju, otočím se zpět na cílovou bránu a na kopce, ze kterých jsem právě přiběhla a uvědomím si, že ani ne 24 hodin zpět jsem si myslela, že se na trať podívám jenom jako divák. A teď mně tak krásně bolí stehna! To je štěstí.
Jdu si s potěšením vymáchat nohy do bazénu, kterého by se nikdo, kdo za sebou nemá závod, ani nedotknul. A rychle jdu najít někoho, s kým si můžeme říct, že před chvíli jsme byli tam a teď jsme tu.
Sluší se říct, že zatímco já jsem hrála tuhle komparzní roli v davu, řada českých běžců se zapisovala do historie. Vítězství na nejkratší trati slavil Tomáš Hudec, třetí místo v ženách Iveta Vlčková. Na 50km trati zvítězil Jiří Čípa, druhá žena byla Kateřina Matrasová a třetí Petra Ševčíková, pátý na nejdelší trase byl Jaroslav Krajník. Jména českých i zahraničních vítězů si kdykoliv najdeme v tabulkách, ale pocity, které stály za to si budeme muset pamatovat. Ty zbytečné můžeme zapomenout. Díkybohu.
Přečtěte si také report našich věrných čtenářek!
Redakce Světa běhu dostala na závod pozvání od firmy Dynafit, která je hlavním partnerem závodu. To je vidět na první pohled, protože v centru závodu i na trati je to vážně samá kočka. Samotné účasti na závodě předcházely dva dny ve společnosti dalších novinářů ze střední Evropy, během kterých nám Dynafit představoval novou běžeckou kolekci. Nepřekvapilo mně, že firma dělá krásné a funkční vybavení a že každý krok ve vývoji je do posledního důsledku promyšlený. Potěšilo mě, s jakou vřelostí a obětavostí se nám tým Dynafitu věnoval. Ale samotnou mě nejvíc zarazilo, jak moc inspirativní bylo krátké vystoupení obchodního ředitele značky Benedikta Böhma. Pár správně mířených slov správným směrem dokazuje, že je takhle značka ve správných rukách. A to je zatraceně dobře.
Prohlédněte si kousky z nové kolekce
