Jak cestovatel a etnograf Emil Holub z Holic svého času objevoval Afriku, tak si mohou připadat dva jihočeští běžci. Jenom o sto padesát let později. Po keňských zkušenostech se David Vaš a Jiří Csirik letos vydali do Etiopie.
David Vaš
30 let, žije v Municích
začínal s atletikou a fotbalem, zkoušel i motokros, poprvé se rozběhal na garážovém maratonu v Českých Budějovicích 2010 (3:57) nyní svěřenec trenéra Róberta Štefka už v roce 2015 vyrazil do Keni jako jeden z prvních Čechů nejlepší časy: maraton 2:23, půlmaraton 1:07, silniční desítka 31:27.Jiří Csirik
28 let, žije ve Vitějovicích
původem hokejista, cyklista (sportovní gymnázium Vimperk), až později běžec vyrostl pod trenérem Jiřím Sequentem loni natočil v Keni film Běžci v Keni, Iten – Home of Champions nejlepší časy: maraton 2:40, půlmaraton 1:09, silniční desítka 32:14.
Proč jste se rozhodli pro Etiopii, z našeho pohledu stále neobjevenou?
David Vaš: „Já jsem byl v Keni poprvé v roce 2015 a celkem už pětkrát. Všechno jsem tam už znal, měl proběhané. Lákalo mě poznat něco nového a navíc vyzkoušet ten další výškový rozdíl 400 až 500 metrů ještě navíc, jaký to bude mít efekt. Taky do Keni už jezdí víc Čechů a místy tam příliš řeší samé poměřování. To mi nevyhovuje, raději běháme sami s Jirkou.“
Jiří Csirik: „Já už jsem těžko hledal motivaci pro další běhání a pořádný trénink. Teď jsem ji našel v Etiopii i s filmem, který tady děláme, podobně jako v Keni. A taky mým nejoblíbenějším běžcem byl Kenenisa Bekele.“
Jak jste si na dálku připravili zázemí?
DV: „V Keni jsem už měl hodně známých běžců, s nimiž jsme toho mnoho napovídali. Zane Robertson z Nového Zélandu (běžel i v Praze, pozn. aut.), který už v Keni žije dvanáct let i se svým bráchou, si našel etiopskou dívku a chvíli bydleli i v Etiopii. Ten mi pomohl nejvíc s veškerým zařizováním a domlouváním, protože internet tam funguje špatně a plno věcí je lepší domluvit napřímo.“
Tak tedy Sulutha, součást aglomerace hlavního města. Na prvním videu na facebooku vypadají podmínky dost spartánsky…
JC: „Ne, ne. Oproti Keni máme lepší soukromí, vlastní pokoj s koupelnou, teplá voda neteče jen jednou za pět dní, sedací záchod.“
DV: „Bydlíme v domečku běžkyně Mimi Belete, která už běhá za Bahrajn (umí maraton za 2:21, pozn. aut.) a má manžela v Belgii. Pronajímá pár pokojíků, vaří nám tu večeře. Potkáme se tu i s jinými běžci, teď třeba s kluky z Eritreje, kteří začali běhat na práci v Německu. Do centra Haileho Gebrselassieho s hřištěm, tělocvičnou a saunou to máme dva kiláky. Jsme spokojeni.“
Jak tu rezonuje jeho aureola, potkali jste ho?
DV: „On je totálně „busy“ člověk, asi se nedá potkat, zrovna prý byl v Keni. Vlastní celou síť hotelů po hezkých místech v Etiopii, teď zrovna dokončují další v Addis Abebě. Ale jenom ten zdejší v Suluthě doplňuje i atletická dráha a další zázemí. Berou ho tu jako legendu, ukázal jim cestu.“
JC: „Jako Tonda Panenka. Nebo Karel Gott.“
Jak jste zvládli počáteční adaptaci na nadmořskou výšku?
DV: „Já už jsem přece jen zvyklejší za ty roky… Přiletěli jsme do hlavního města Addis Abeby, ta je ve 2400 m n. m., tady je to ještě asi o 400 až 500 metrů výš. Běhali jsme i v kopcích v 3 100.“
JC: „Mně to dělá trošku problémy, potýkám se i s nedostatkem železa, ale nakonec taky běhám. Ten rozdíl, když sjedeš o kousek níž, je evidentní. Úplně to lítá. V Keni se jezdilo na stadion do 1 800 a tolik jsme to nevnímali.“
Trénink tedy začal pozvolna?
DV: „Po příjezdu to byla opravdu dřina a projevovalo se to vysokými tepy, nohy hned tuhly. Všechny běhy jsme chodili hezky pomalu a trpělivě. Pořádně jsme začali až někdy po třech týdnech.“
Jaký máte rytmus, tři nebo čtyři dny zápřah + den volno?
JC: „Běháme denně, víceméně bez odpočinkového dne. Ten nám nějak nesedí, spíš nás rozhodí a bolí pak svaly. Jedeme už přes šest týdnů (k 15. 3., pozn. red.) bez volna. Dopoledne trénink, po obědě většinou spánek a odpoledne ještě výklus. Rozdíl v tempech oproti nížině je velký.“
DV: „První rok jsem v Keni za jedenáct týdnů naběhal celkem 1 492 kilometrů. Ale tam jsou terény více kamenité a převážně kopcovité. Tady je to mnohem lepší, najdeš si všeho druhu, silnice, šotolina, ale většinou se běhá po měkčí trávě, šetří nohy. Kopce, roviny, členité houpavější profily.“
JC: „Ale ta běžecká atmosféra je přece jen lepší asi v Keni.“
Při první zkušenosti s půlmaratonem ve vyšší nadmořské výšce v Livignu (okolo 1 900 metrů) jsem se pocitově shodoval v časech skoro o třicet vteřin na kilák horších…
DV: „Fakt se tady dřeme. Tempový běh po 3:30 tady bych přirovnal u sebe k 3:20 až 3:15 v nížině. Ale u každého to bývá jinak. Mně osobně už Livigno nic nedělá, můžu tam makat naplno po pár dnech.“
Kolik odhaduješ, že ti zdejší tříměsíční příprava pomůže ke zlepšení, například na půlmaratonu?
DV: „Klidně to může být deset patnáct vteřin na kilák.“
A jak dlouho ti její efekt vydrží, kdy ji už zase potřebuješ „přikrmit“?
DV: „Z takového soustředění člověk těží dlouho a zůstane ti uložené v těle delší čas i bez dalších výškových vlivů. Největší efekt bývá cítit jedenadvacátý den a viditelně vytrvá maximálně tři měsíce. Doma bych takový základ nikdy nemohl vybudovat, chodil bych do práce a po ní jednou za den vyběhnul. Tady se můžeme tréninku věnovat opravdu naplno, dvoufázově včetně regenerace.“
Upravujete si plán podle aktuálního rozpoložení na místě, nebo jedete s trenérem na dálku z domova?
DV: „Róbert Štefko píše plán a my jedeme podle něho s minimálními úpravami. Má ohromný cit a zná trénink ve výšce.“
JC: „Já doma jedu s Honzou Kreisingerem, s ním mě to hodně baví. Tady běháme spolu s Davidem.“
Dá se tu pořídit i vybavení, pokud bys dotrhal boty nebo potřeboval další výživové doplňky?
JC: „V Addis Abeba seženeš všechno, to je normální velkoměsto. Dokonce jsme narazili i na český kornflejky.“
Keňa proslula společnými nedělními běhy velkých, až stočlenných skupin, jak to vypadá tady?
DV: „Většinou běháme sami, ale potkáváme tu spíš menší skupinky. Zato mnohem víc předních běžců s jejich týmy.“
JC: „Třeba Mo Faraha.“
DV: „Věděli jsme, že tu má být, ale nakonec vyrazil nejdřív do Keni, až potom se přesunul sem. Několikrát jsme si povídali, sledovat ho je ohromně inspirující.“
JC: „On sám i jeho parťák nebo trenér Gary Lough, manžel Pauly Radcliffové, jsou v pohodě, další lidi z týmu nám přišli už trošku arogantní. Dokonce by se dalo běžet někdy i s nimi, ale těm nestačíme…“
DV: „My jdeme tempa 3:30, oni dlouhý za 3:10… To se spíš občas připojíme k nějakým holkám na delší výklusy, když nechodí moc pomalu.“
JC: „A taky v Keni nevidíš někoho se protahovat, dělat abecedu. Hned se běží.“
Hledali jste si i zdejší závody?
DV: „Moc se jich tady nenajde, občas v Addis Abebě. V Keni toho bylo víc, i velké závody. Tady mají proslulý a nejznámější Great Etiopan Run (největší desítka v Africe, bývá v listopadu – pozn. aut.). Startuje na něm až padesát tisíc lidí, jezdí i Evropani. Zná ho celá země, chystá se na něj mnoho lidí. Zase ve srovnání s Keňou jich tady běhá víc, i ve městě podél dálnice, až nás to překvapilo.“
Na stravu jste přivykli brzy?
JC: „Je tady mnohem pestřejší a lepší než v Keni. Tam samé fazole, kaše ugali bez chuti. Tady se hodně se pracuje s kořením, často i pálivým. Skladba na talíři vypadá pestře, barevně. Používají jen minimum tuku. I v chudších lokalitách si s tím dovedou pohrát. Z koloniální italské minulosti se tu uchytily těstoviny a pizza.“
Na pivko se dá zaskočit?
JC: „Češi tu postavili pivovary, někdy mi chutná víc než některé naše značky. Lahev vyjde na sedm korun, patnáct. dvacet dáte v hospodě. Etiopani na něj taky rádi zajdou, což se o Keňanech říci nedá. Tam je zakázáno pití piva od páté hodiny odpoledne i v neděli. Jeho pití považují až za společensky nepřípustné. Jako by si tady celkově dokázali život líp užívat i v těch skromných podmínkách. Říkám: černý Česko.“
Jak vypadá sociální, resp. normální život, stihnete poznat něco víc?
JC: „Lidi tu umějí hodně málo anglicky, na rozdíl od Keni. Zato děti jsou až nepříjemné, pořád pokřikují: Money, money, money. A ještě si myslí, že jsme Číňani. Musel jsem si hodně dlouho potahovat oči, abych jim vysvětlil, že ne.“
DV: „Kino nebo nějaký koncert, to nepřichází v úvahu. Občas se zajdeme podívat v neděli na bohoslužbu do kostela, ale to zase nerozumíme my jim. Na výlety nejezdíme, to bere energii.“
Jirka měl v plánu i podrobnější poznávání ženského elementu…
JC: „To jsou jen silné řeči…“
DV: „Taky jsem měl v plánu, že zkusím, ale když přijde na věc, tak ani náhodou.“
JC: „Každopádně se shodneme, že Etiopanky jsou daleko pohlednější než Keňanky.“
Dalo by se seznámit, při běhání nebo někde v baru po tréninku? Rodina by povolila, v rámci „evropské“ perspektivy života?
DV: „Holky jakoby sportovně oblečené popocházejí po stadionu, dělají, že se protahují a koukají se po běžcích. Asi by to šlo. Nebo vlastně mi to připadá jednodušší než u nás. Ony v tom samozřejmě vidí i zajištění do budoucna.“
V zemi s přece jen více autoritářským režimem než v Keni je bezpečněji, ne? Platí to i včetně zvířectva?
JC: „Cítíme se bezpečně, ale lepší je zůstávat ve dvou. Když se vracíme vpodvečer z wifiny, potkáváme na ulici hyeny. Ale jen tak proběhnou kolem.“
A bakterie?
DV: „Tak z předchozích pobytů mám naočkovanou žlutou zimnici, žloutenku A+B a břišní tyfus. Dodržujeme hygienu, je to v pohodě.“
Tedy korona virus Covid-19 v Etiopii nehrozí, probíhají nějaká bezpečnostní opatření?
DV: „Tak sledují, co se ve světě děje. Ale moc se tím nezabývají. Spíš pro běžce z Afriky i odjinud, kteří tu trénují, začíná být problém rušení závodů, komplikuje se cestování.“
Ale vám už sebere minimálně jeden z cílů, jarní pražský půlmaraton. Jak měníte plány?
DV: „Pořád věříme, že se některý z větších závodů přece jen uskuteční, aspoň v rámci mistrovství ČR, které by i teoreticky mohlo splnit limit účastníků. Nezbývá než doufat. Květnový maraton je ještě daleko.“
JC: „Nemáme tušení, jak se bude situace vyvíjet, ale snad si něco zaběhneme. Formu máme, největší ze všech pobytů, a snad ji doma prodáme. Chystám se na RunCzechy a na štafety Team Challenge v týmu Kalokagathia s bráchy Svobodovými jako loni.“
DV: „Domlouváme se s ostatními běžci po skypu, že bychom mistrovství ČR v půlmaratonu uspořádali v menším, třeba v rámci mistrovství na 100 km v Plzni, ale to asi taky padne. Budeme doma trénovat dál. Ztratíš sice efekt výšky, ale to natrénované zůstane. Termín návratu jsme neposunuli, už musím taky do práce.“
JC: „Já už se těším domů. Máme pípu, narazím pivo, zákaz shromažďování mě netrápí.“
Aby si i lepší hobík mohl dovolit podobný tréninkový kemp, musí se vyvléknout z domácího režimu.
JC: „Já jsem úplně v pohodě, jsem profesionální hobby běžec. Nemám stálé zaměstnání, pomáhám truhlářům, chodím na komparz k filmům, bydlím u dědy s babičkou, podporuje mě rodina i sponzoři. Nic nevydělám, ale mohl bych ještě chvíli takhle žít. Ale už přemýšlím o budoucnosti, bude mi třicet a za půlmaraton za 67 minut mi nikdo nic nedá.“
DV: „Pracuju druhým rokem v Triexpertu v Českých Budějovicích. Pro letošek jsme se domluvili, že budu běhat v barvách Triexpert Milt Racing Team. Jsem moc vděčný za to, že jsem si mohl vzít neplacené volno a splnit si svůj sen. Zároveň tak i tím chci dělat značce reklamu. Nicméně stojí to dost peněz a musel jsem si našetřit.“
Jaké máte rozpočty, i ve srovnání s Keňou, je Etiopie dražší?
DV: „O něco dražší to tady je, když si chcete udržet nějaký standard. Letenka vyšla na třináct tisíc, protože jsme měli přesné datum odletu, jinak by se asi dala sehnat líp. V Keni jsme bydleli za tisíc korun na měsíc, tady asi dvě stě padesát korun na den, ale s výrazně lepším komfortem. Celkově ty tři měsíce vyjdou asi na šedesát tisíc na jednoho.“
Dalo by se částečně vydělat na náklady na místě?
JC: „Maximálně jako „massage man“, ten je mezi běžci žádaný. Ale jinak tu není do čeho píchnout. A když… bylo by to mizerně zaplacené.“
DV: „Možná dělat manažera nebo trenéra, ale to by mě asi nebavilo.“
Tady se vlastně sluší připomenout i vašeho třetího parťáka, běžce a maséra Karla Stögera.
DV: „Vyrazil s námi ještě s jednou ultramaratonkyní na dva měsíce, ale spíš za poznáním, byl už i v Keni. Je to moc šikovný masér, vyzkoušeli jsme, dělá v Brně. Byli to fajn společníci. Už stihnul doma Kbelskou 10, myslím, kolem osmatřiceti minut.“
Český sportovec má přece jen všestrannější rytmus i vzhledem k ročním obdobím, nepostrádáte je?
DV: „Já vůbec. Jednou při pětiměsíčním pobytu mi chyběly Vánoce, ale jinak tu je prima. Teplo a sluníčko každý den.“
Co si odtud vezmete do života?
DV: „Afrika nám dala hodně. Pokoru, víc si vážím toho, jak dobře si žijeme. Uvědomíš si hodnoty, jaký máme bezpečný domov. Tady na každém kroku vidíme těžké poměry, nízkou životní úroveň. Když sleduješ zdejší děti, změní ti to pohled na život a vážíš si toho, co máš.“
Běžecký vzestup, ač sloužil jako prvotní cíl, zůstává v tomto světle druhotný…
DV: „Běžecky mě to samozřejmě ohromně posunulo. Vidět okolo sebe tolik významných tváří světové atletiky, to tě povzbudí a dodá sebevědomí. Ověřil jsem si, že co dělám, má smysl. I když do světa s tím asi díru neudělám, moje běhání mě baví a jsem šťastný, že mohu svoje zkušenosti předávat dalším na běžeckých trénincích ve skupině Triexpertu.“
Z pohledu objevování běžeckých destinací už vám napříště zbývá snad jen Eritrea?
DV: Ta mě už moc neláká. Primárně jsem chtěl vidět rozdíl mezi Etiopií a Keňou. To spíš bych se vydal třeba do zajímavějšího a evropštějšího Maroka.“
JC: „Anebo bychom se vrátili sem. Ideálně by vyšlo spojit chvíli Keňu a chvíli Etiopii. Snem by bylo Colorado, ale to je hodně drahý. Zase by se tam asi líp sehnala práce. Uvidíme. Teď chci dát dohromady hlavně náš film Běžci v Etiopii. Někdy koncem května by to mohlo být. Uděláme promítání v Prachaticích, na Hluboké, v Budějovicích a rádi i jinde. Kdo máte zájem, ozvěte se.“
