Dolomites Skyrace očima běžce Vojtěcha Bořila

Dolomites Skyrace jako splněný sen

Hned v lednu po návratu z Kanady mi bylo jasné, že letošní rok nebude zdaleka tak cestovatelský jako ten minulý. Proto jsem se dost spontánně rozhodl splnit si pro změnu jeden ze sportovních snů – zúčastnit se nějakého závodu ze světové skyrunningové série. Jeden z mých nejoblíbenějších je ten v Dolomitech, kde se vybíhá krásnou tratí z Canazei na třítisícovou Piz Boé (3152) a druhým skalnatým údolím zase zpět. Ve startovném boty La Sportiva, chytám volné místo a už není cesty zpět!

Od startu si užívám atmosféru

Od startu jsem běžel kousek za skupinou nejlepších světových žen, za Emelii Fosberg a spol. S tou běželi i Češi Tom Maceček, Dan Rubič a další, ale věděl jsem, že nej ženy půjdou pod 2:30, tak jsem si je nechal trochu odběhnout a celé stoupání šel svým tempem. Vyplatilo se, na Passo Pordoi jsem úplně v pohodě a těším se do legendární skalní stěny na Forcella Pordoi.

Úsek Passo Pordoi – Forcella Pordoi vystihují snad jen čísla – na 2 kilometrech nastoupáte 600 výškových metrů! Paráda, kolem 2500 m.n.m. mám krátkou krizi, ale i tak dál předcházím soupeře. Na Forcella Pordoi byl časový limit 1:50 – pomalejší běžce zde stahovali z trati. Já probíhám v první stovce za 1:14, paráda. Do kopce se mi fakt daří, a nadmořská výška mně zatím nevadí, prudké kopce i vysokou nadmořskou výšku znám z Kanady a USA. Na Forcella Pordoi panuje neuvěřitelná atmosféra, hraje muzika, všude fanoušci, speaker hlásí moje jméno – občerstvuju se, nechávám dobrovolníkům hole, protože přichází pár lezeckých úseků a brutální se běh.

Na Piz Boe ve skvělém čase, seběhu se bojím

Posledních 300 výškových metrů na vrchol Piz Boé se mi jde skvěle, Adam z ČR mi těšně před vrcholem hlásí, že jsem pátý nejlepší z Čechů a ostatní jsou kousek přede mnou. Pod vrcholem předbíhám Toma Bystřického, tak jen v hlavě přemýšlím, jak rychle mě v seběhu sejme.

Nakonec to bylo přesně, jak jsem předpokládal – až na vrchol Piz Boé (3152 m.n.m.) jdu skvělý závod, jsem kolem 70.-80. místa, což jsem fakt nečekal. Ale ten seběh… namotivovaný úspěšným výstupem to skalnatým terénem pouštím, ale je mi jasné, že to bude bolet. Pro představu – na 12 kilometrech seběhu údolím Val Lasties běžci musí o těch 1800 výškových metrů, co před tím tvrdě vyběhli, klesnout zpět do Canazei. A to po výběhu do 3 tisíc alpským terénem fakt bolí…

Italové na skále doslova tančí, já ale nejsem sebevrah

Obecně jsem v sebězích pomalejší, ale tady i vzhledem ke zraněním z květnových biků nohy trpí. Postupně mě předbíhá zbytek elitních žen ze Salomonu a La Sportivy, které znám z videí a další a další Italové a Španělé, kteří na skále doslova tančí. Vidět Itala, jak se jednou rukou drží na skále řetězu a se zbylým tělem sliduje po skále v rychlosti asi 3‘/km je fakt zážitek, já ale nejsem sebevrah.

I tak se snažím zaběhnout doslova životní závod. Nad námi helikoptéra a já samozřejmě ztrácím koncentraci – a už řvu poprvé bolestí. Odneslo to zraněné koleno z biků, zase teče a hlavně ruka, o kterou se bojím, jestli nebude zlomená. Brečet se nehodilo, tak prostě řvu a už mě zvedají italští soupeři gestikulující na helikoptéru. Křičím, že ne, že chci pokračovat a tak parodií na běh pokračuju. Technická místa ale už scházím pěšky, a chci se dostat prostě jen dolů.

To se nakonec daří, i když to bolí. Poctivě běhám serpentiny – hlavně pro to, že kamenitým kaňonem šusem, jak běhají Italové, se prostě bojím. Ztrácím další místa, ale jak jsme níže na lesních trailech, chytám druhý dech a v podstatě zapomínám na ruku i koleno. Na mokrém dřevěném mostku to ještě jednou položím na zem, abych si vymaloval i druhý bok těla a už vbíhám do Canazei zaplněného fanoušky. Koukám na hodinky, poslední metry a už hledám očima Anďu. Neuvěřitelné – bude to pod 2:45!

Výsledek beru všema deseti!

Kdyby nebylo toho seběhu tak se to mohlo blížit i 2:30, aspoň mám co zlepšovat do příštích let. Z Canazei (1450) na vrchol Piz Boé (3152) jsem vyběhl za 1 hodinu a 36 minut, což vypadá fakt slušně. O to vtipnější je seběh (1:08), kde jsem od Italů fakt dostal. I tak ale čas i umístění beru všema deseti!

Po závodě sedíme s ostatníma Čechama, užíváme atmosféru a s rukou hledám doktora. V lékařském stanu nejsem zdaleka jediný, jen z Čechů se potlouklo hodně kluků. Ruka ale snad zlomená není, tak si s Anďou dáváme do nosu, italskou kuchyni milujeme a po 10 dnech na cestě Alpami už nás čeká jen 800 km domů vstříc realitě života! Už jen projet asi 50km bouřkou za Brennerem a o pár hodin později jsme doma…

Přečtěte si také report ze závodu.

Pro nasátí atmosféry se podívejte na video: