Zní to jako opakované klišé, které byste nejradši přelétli očima a posunuli se konkrétně do tréninkových doporučení, ale zkuste se aspoň na chvilku zamyslet, v čem všem je právě to vaše dítě jiné než vy? Odlišnosti budou různé i dle věku dítěte, ale obecně můžeme říct, že děti mají slabší duševní sílu a častěji jim hrozí vyhoření nebo zranění. Rozdíly hledejme i v jejich fyzickém fondu a schopnosti regenerovat. A také se liší tím, že se vyvíjí. Jejich nervová soustava má obrovskou plasticitu, tedy schopnost vývoje, rozvoje, přestavby. To, do jaké míry svůj mozek rozvine, pak už bude využívat po celý život. Má ob-rovskou schopnost a zároveň potřebu se učit. Vytváří si banku pohybových schopností pro život. Ne že by dospělý nebyl schopen vývoje či učení se, tato schopnost je ale už o mnoho menší.
Abychom se neztratili ve všech dostupných informacích, doporučeních a produktech, které nutně musíte mít, aby se vaše dítě vyvíjelo dobře, je dobré se podívat zpět.
První měsíce života jako nejdůležitější základ
A teď už více k teorii. Máme-li se zabývat pohybovým vývojem, v žádném případě nemůžeme minout jeho úplný začátek. Již v prvních týdnech života se totiž zakládají stavební kameny motoriky, které bude dítě používat celý život! Už v této době jsou tedy patrné i odchylky v psychomotorickém vývoji, na kterých bude dítě dále stavět. V tomto období je také nejlépe možné zakládající se koordinaci ovlivnit. Pokud se svaly nezapojí správně, dítě si neideální svalové souhry fixuje a staví na nich. Není tedy dobré čekat, že se odchylky či opoždění spraví samy. Naopak, čekáním utíká velmi cenný čas, kdy by bylo možné problém dobře ovlivnit.
Například svalové souhry a tedy držení těla, kterých dítě dosáhne mezi 3.–4. měsícem věku, jsou základem budoucího držení těla dítěte ve stoji. Jednoznačně nás informuje o tom, zda vývoj doposud probíhal zcela ideálně, nebo ne. Období 3.–4. měsíce se považuje za důležitý milník. Měl by být vytvořen silný základ – především zapojení centra těla, které dítě bude používat celý život. Fyzioterapeut se znalostí vývojové kineziologie na dospělém pozná, když problém vychází už z prvních měsíců života. Poví to třeba tvar hrudníku či postavení pánve. Ti, kteří měli neoptimální vývoj, jsou adepti na velké problémy se zády v dospělosti, na předčasný rozvoj degenerativních změn už třeba v pubertě. V dnešní době není velkou výjimkou výhřez ploténky či různé posuny obratlů již ve věku 14 let. Takového člověka pak bolest zad bude provázet a omezovat celý život.
Pokud jste tyto začátky u svého dítěte minuli, není vše ztraceno. Dohnat, alespoň částečně, to můžeme později. Výhodou je, že u malého miminka stačí chvilička cvičení, změny jsou vidět okamžitě a dítě to hned využije v dalších vývojových krocích. U staršího kojence či batolete se cvičí obtížně. Nejde už cvičit reflexně, tedy mimo jeho vůli, a zároveň ještě nedokáže dobře spolupracovat. Pak tedy přichází na řadu opět rodičova trpělivost, kdy může dělat pouze podpůrná opatření typu vhodné boty, rozmanité prostředí a čekat do 4–5 let, kdy už je dítě schopno spolupráce. U těchto předškolních a čerstvě školních dětí můžeme opět udělat velký posun ve zlepšení svalové koordinace – zpevnění středu, vyrovnání osy dolních končetin apod. Je potřeba cvičit soustavně či v určitých blocích a stále se ke cvičení vracet, protože i koordinace bude mít tendenci se vracet do svých ne zcela ideálně zajetých kolejí.
Proč jsou některé děti pohybově nešikovné a jak jim pomoci?
Pohybová nešikovnost či neobratnost se odborně nazývá dyspraxií. Je to porucha pohybové koordinace, při níž má dítě menší schopnost provádět složitější pohybové úkony a je omezeno pohybové učení. Výskyt těchto poruch v dnešní době pravděpodobně stoupá, často se také pojí s problémy s pozorností a dalšími dys- poruchami. Dyspraktické dítě je vůči vrstevníkům méně obratné, pomalejší, či naopak zbrklé, neklidné, stále potlučené.
Příčinu nelze snadno pojmenovat. Často se jedná o předčasně narozené děti či děti, které měly komplikace při příchodu na svět, někdy to může být dáno podnětově chudým prostředím a někdy žádnou příčinu nevysledujeme a objeví se i u dítěte sportujících rodičů.
Dyspraxie se nejčastěji zjistí až v kolektivu, někdy už ve školce, v horším případě až ve škole. Ve školce je nápadné, jak dítě ve srovnání s ostatními běhá – těžkopádně, neodvíjí chodidla, ale dupe po celých chodidlech, dělá mu problém skákání. Malý školák pak může mít obtíže s psaním, čtením, má také problém hodinu „usedět“ a udržet pozornost.
Problematika dyspraxie je velmi komplexní a není naším záměrem ji celou osvětlit. Spíše chceme poukázat na to, že tento problém existuje a že je potřeba u těchto dětí postupovat opatrně. Zde mnohem více platí, že bychom neměli tlačit na výkon, zároveň ale dítě ve vývoji intenzivně podporovat. Není dobré to přehlížet, ale ani se snažit problém vyřešit intenzivním tréninkem. Ono to totiž jde, ale za cenu obrovského přetížení a únavy dítěte, a tím ho rozhodně neposílíme. U těchto dětí je velmi důležité podchytit začátek a dobře je sytit přirozenými podněty, jak jsme popsali výše. Chce to ale obrovskou trpělivost a schopnost dítě náročnějšími úkony citlivě provázet.
Přirozené pohybové dovednosti, aneb co se dělalo za nás, když nebyly mobily?
Co jste dělali vy, když jste byli malí, když nebyly mobily. I když jste třeba bydleli ve městě, trávili jste dost času venku či celé prázdniny u babičky na vesnici. Babička vám jistě nevymýšlela tréninkový a rozvojový program od rána do večera.
Drandili jste po vesnici na kole, skákali přes švihadlo, lezli po stromě, chodili po kládě přes řeku. Také jste určitě váleli sudy z kopce, pouštěli draka, hráli kuličky, házeli céčka či stavěli hráze v potoce. Zní to obyčejně, a přitom si možná neuvědomujete, co jste tím trénovali.
Tak například válením sudů jste si harmonizovali povrchovou citlivost, ujasňovali hranice svého těla, hmatem celého těla odečítali terén a tomu přizpůsobovali rychlost. Také jste skvěle rozvíjeli svůj rovnovážný systém – v tom rozhození se stále snažili orientovat v prostoru. Úplná pastva pro mozek!
Cvrnkání kuliček či házení céček je úžasný trénink odměření té správné síly a zároveň odhadu vzdálenosti. Opět trénink těch nejvyšších a nejjemnějších funkcí mozku.
Chození po kládě ještě třeba nad trochu víc rozvodněným potokem je zase skvělý trénink rovnováhy s velkou motivací ji udržet.
A díky tomu, že se vše odehrávalo v přírodních kulisách, mělo to mnohem větší emoční náboj. Pod stromem nebyla žíněnka, voda byla dost prudká a v kuličkách člověk nechtěl být daleko za jinými. To je motivace!
Příroda nám poskytuje úplně nejlepší rozvojové prostředí. Jen když nám nevadí, že dítě přijde obalené blátem, protože bláto je úžasným prostředkem, jak si vylaďovat a zbystřovat hmat. Proto děti mají bláto tak rádi, je jejich vývojovou potřebou, ne jejich záměrnou snahou nás rozčílit.
Další oblastí, kde lze výborně rozvíjet jemné pohybové dovednosti dětí, jsou domácí práce. Opět nás to stojí trochu trpělivosti, protože nebudou udělány tak přesně podle našich představ. Ale nejde ani tak o kvalitu výsledku jako o samotný proces. Škrábání mrkve či brambor je trénink jemné motoriky, kterou děti potřebují pro úspěšné zvládnutí školy. Kupodivu, tyto činnosti malé děti dost baví. A víte proč? Protože dostanou možnost dělat něco důležitého, užitečného a zároveň tam není ten tlak na výkon, ještě po nich nechceme, aby dokonale oškrábaly hromadu zeleniny.
Nechte děti pomáhat v kuchyni, loupat, krájet, míchat, hníst těsto. Je to lepší cvičení než sedět nad pracovními listy a dělat nudné úkoly.
Rada ze zkušenosti mámy fyzioterapeutky
Pokud chcete, aby dítě cvičilo, pak musíte cvičit taky! Když dítě uvidí, že je to vaše každodenní samozřejmost, stane se i jeho samozřejmostí. My to doma máme tak, že oba s manželem máme přirozenou potřebu prakticky denně se aspoň nějak protáhnout. Jak to jde, ať už je to večer u pohádky či v sobotu, když je dopoledne čas, si pro sebe ukořistit aspoň malý kus koberce odhrnutím hraček a zacvičit si. Zacvičit si tak, abychom si srovnali záda, protáhli se, trochu aktivovali břicho, kyčle apod. Většinou sice hned přiběhnou dva narušitelé, kteří ale mohou fungovat jako dokonalé těžítko pro ještě intenzivnější protažení nebo zátěž pro efektivnější posilování.
Děti cvičení velmi přirozeně napodobují. Postupně cvičení vyžadují a někdy se střídáme v předcvičování. Dítě potřebuje zažít i tu kompetenci, že něco vymyslí. A musím říct, že jakmile dítě pochopí základní principy, proč a co je dobré cvičit, umí vymyslet výborné cvičení samo!
Na cvičení s dětmi doporučuji také akrojógu. Dospělý je u ní nosičem, takže většinu času si protahuje hamstringy a posiluje břicho, dítě je tzv. letcem a trénuje zpevnění, rovnováhu a celkově velmi dobrou kontrolu pohybu, aby zabránilo pádu.
Jen pozor, děti mají představu, že my dospělí jsme nezranitelní a nesmrtelní. Zažila jsem už vyhřezlou ploténku u maminky, na kterou skočilo dítě, či utrženou šlachu na ruce tatínka chytajícího skákající dítě. Takže jakmile slyšíte dupající nožičky směřující k vám, dobře se zpevněte a buďte v pozoru. I tím je cvičení intenzivnější.
