Disciplíny orientačního běhu

Klasická trať long

Long je královská disciplína a v mužích bývá čas vítěze přes 90 minut. Podle náročnosti terénu trať měří 15 až 20km. Při tomto závodě se nejlépe pozná celková fyzická připravenost. Běžec musí přes hodinu a půl udržet koncentraci, aby neudělal mapovou chybu, a zároveň bojovat s náročným terénem, prudkými výběhy, překonáváním bažin, kamenných polí a podobných terénních překážek. Ani ten nejrychlejší běžec však nemusí vyhrát. Na longu by měly rozhodovat dlouhé volby postupů. Závodník se musí v několika vteřinách rozhodnout pro správný postup, přičemž mezi několika variantami postupu můžou být i několikaminutové rozdíly. Dobře rozběhnutý závod se dá ztratit špatným rozložením sil a špatným občerstvováním. Když někdo přecení síly, nedoplňuje energii na občerstvovačkách gelem nebo aspoň ionťákem, tak může skončit s křečemi nebo obávaným žaketem a je rád, že se dostane do cíle. Ideálním terénem na long je kopcovatý horský les se spoustou údolí a hřbetů, který nabízí volby postupů – přes kopec nebo oběhnout delší, ale rovinatější cestou?

Klasická trať middle

Middle bývá v technicky nejnáročnějších terénech a běhá se okolo 35 minut. Trať měří většinou 5-8km. Závodník na rozdíl od longu nemusí řešit královsky dlouhé postupy, jde spíše o hledání co nejrychlejší stopy mezi kontrolami, které jsou umístěny v členitém terénu. Samotné kontroly by měly být více poschovávané, aby je závodník do poslední chvíle neviděl a musel se k nim „promapovat“. Ideálním terénem pro middle je les s kameny, skalkami a údolíčky. Často se na middle využívají prostory, kde se v minulosti těžily nerosty a v lese tak zbyly jámy, kupy a podobné terénní detaily. Technická náročnost se dá zvýšit také umístěním kontrol do hustého lesa (tzv. hustníků), kde není vidět na dálku, je těžké udržet správný směr a navíc vás větve nepříjemně bičují přes ruce i obličej.

Sprint

Nejnovější a divácky nejatraktivnější disciplínou je sprint, který se na rozdíl od longu a middlu většinou neběhá v lese, ale v centru měst nebo v parcích. Čas vítěze 12 minut na trati okolo 4km dokazuje, že se jedná spíše o atletiku než o orientační běh v terénu. Někteří závodníci se dokonce specializují na tuto disciplínu, ve které je potřeba výbušnost, rychlost a správné rozhodování ve zlomku sekund. Stačí jedno přehlédnutí nepřekonatelné zdi, jedno polevení v koncentraci a následné špatné odbočení do jiné uličky a závod je ztracen. Rozdíly mezi závodníky bývají minimální. Na letošním mistrovství světa ve Skotsku dělilo nejlepších 6 mužů pouhých 8 vteřin.

Štafeta

Kromě individuálních závodů se běhají také štafety. Tradiční lesní štafety běží postupně 3 muži nebo 3 ženy. První úsek startuje hromadně a závod je většinou velmi vyrovnaný a napínavý až do konce. Aby závodníci nemohli pouze „viset“ za ostatními, používá se ve štafetě dělící metoda (tzv. farsta), kdy existují 3 varianty tratě (A, B, C). Ze společné kontroly se najednou běžci rozdělí na tyto 3 varianty, přičemž nikdo neví, kdo z cizích štafet má stejnou variantu a navíc ani kdy takové dělení na trati přijde. Závodník tak musí udržet pozornost po celou dobu a mapovat si sám svůj vlastní závod, jinak by se mu pouhé následování závodníka před sebou mohlo vymstít a při doběhnutí na kontrolu by mohl zjistit, že daná kontrola není jeho a musel by se vracet a hledat svou kontrolu. Takové dělení přichází několikrát za závod a všechny 3 úseky jedné štafety vysbírají všechny varianty, aby výsledná trať všech štafet byla v cíli stejná.

Loni byly do programu MS zařazeny poprvé i sprintové štafety, které kombinují štafetový styl závodění a diváckou atraktivitu sprintu ve městě. První úsek běží žena, 2. a 3. úsek muž a finišuje opět žena. Toto pořadí je podle tvůrců disciplíny odůvodněno tím, že ženy dělají na trati více chyb, pořadí se více přesýpá a je to tak pro diváky atraktivnější.