Desetidenní přeběh Svatojakubské stezky

Dost možná jste o ní už slyšeli. Poutní cesta do Santiaga de Compostely k ostatkům svatého Jakuba, nebo prostě jen „camino“. Na téměř osmi stech kilometrech severním Španělskem může být cesta vším možným: euforií i utrpením, osamocenou pěšinou i rušnou dálnicí, studenou mlhou i rozpáleným peklem, epickým dobrodružstvím i fádním dnem. Klidně může trvat 6 týdnů, nebo v mém případě třeba jen necelých 10 dní. Jen sám s malým batůžkem a v něm vše, co potřebuji k přežití. Naprosto si uvědomuji tenhle zdánlivý paradox: dělat „rekordy“ zrovna tady. Určitě to pro mě není to hlavní. Díky posunutí se daleko za hranice komfortu se zintenzivňuje vnímání, ostří smysly i prožitky a člověk má šanci zažít něco, co se za normálních okolností jen těžko popisuje. Není to nakonec právě důvod, proč se na poutě lidé vydávají? Zažít něco silného?

Začátek Navarra a Rioja

Zahájení cesty by vystihovala tato slova: očekávání, strach, stesk, chaos, zpoždění, improvizace, bolest hlavy, nejistota a na závěr znovu strach, ale navíc i odhodlání a nadšení. Nejznámější varianta camina, Camino France, začíná v městečku Saint Jean Pied de Port. Je vidět, že zde camino hraje hlavní roli, což nakonec platí i po celý zbytek trasy. Cesta se jmenuje Francouzská, ale Francií jde jen asi 15 kilometrů. Nutno říct, že krásných. Příkrými svahy začínajících Pyrenejí se spolu se stovkami poutníků vydávám vstříc dobrodružství. Byl jsem na to připravený, ale i tak mě množství lidí překvapuje. Je začátek května, což je asi nejlepší čas na to se vydat na cestu. Stezku Českem prý může jít každý, tady ta slova naplňují snad ještě lépe. Od fit a připravených mladých cestovatelů přes špatně sbalené lidi středního věku až po seniory s koženým batůžkem na jedno rameno. I tohle je camino. Nic ale není tak horké, jak se zdá. O samotu nebudu mít nouzi. Minimálně proto, že já půjdu celý den až do večera a všichni ostatní končí přibližně hodinu po obědě. Je to železné pravidlo s ojedinělými výjimkami. Opravdu, jako mávnutím proutku jsem za klášterem Roncesvalles úplně sám. Užívám si ty krásné pěšiny pyrenejským podhůřím a těším se na první velké město, Pamplona. Počasí mi přeje. Ranní mrholení a zima mě hnala vzhůru, tady dole je o něco tepleji. Kéž by to tak vydrželo.

Vstávám kolem páté, za hluboké tmy. Kvůli výrazné jihozápadní pozici v našem časovém pásmu je tu svítání i západ slunce skoro o hodinu později. Čím víc se budu blížit Santiagu, tím to bude výraznější. Končit budu se svítáním chvíli před sedmou a se západem po desáté. Růžovým světlem všude okolo se dostávám na hřebínek Erreniega a těším se z výhledů na Pamplonu za mnou a vlnící se krajinu přede mnou. Moje přání ohledně počasí se neplní a slunce strmě šroubuje teplotu k třicítce. K tomu všemu naprosto chybějící stín. Trpím. Cesta je ale pořád krásná. Kroutí se krajinou rozkvetlých polí a často míjí malebné kamenné vesničky. Tenhle kulturní aspekt cesty se mi moc líbí. Ač jsem raději někde výš v kopcích, tohle je něco, o co by se striktně horský člověk ochudit neměl. Má to atmosféru. Druhý den do Logroňa přicházím zbitý jak pes a nedovedu si představit, že bych to mohl zvládnout.

Třetí den mě čeká vinařský region La Rioja. Míjím rozsáhlé pole a vinice, a i když je víno sotva v květu, já si připadám jako rozinka. Hra v hlavě musí jet na plné obrátky. Myšlenky na zbývající počet kilometrů jsou naprosté tabu. Je to hra na smlouvání, sebeklam, striktní dělení dne i úseků na menší celky. Třetí den bývá kritický. Já jsem spálený a s oteklou nohou. Den končím v malé oáze s krásným pítkem, kde s myšlenkou lepších zítřků rozbaluji svůj stan.

Mezihra – Castilla y Leon

Čtvrtý den se dostávám do největšího regionu na trase. Castilla y Leon je typický svými rovinami náhorní mesety. Nic, co by znělo pozitivně i bez slunečné výhně. Fádní část camina má ale také svou jedinečnost a nezastupitelnou roli. Poutník není rozptylován spektakulárními výhledy, ale musí svou pozornost obrátit do sebe. Zní to jako hrozný kec, ale je to tak. Nic jiného vám stejně nezbývá. Je to něco, co se mi na cestě daří poměrně dobře. Prostě jen obyčejně být. Čím víc se blížím nějaké hraně svých sil, tím víc cítím tu opravdovou realitu. To, o co se člověk normálně horko těžko snaží, jde najednou naprosto přirozeně. Najednou je v životě všechno jasné. Bez pochyb, nelogických strachů, očištěno o předsudky a vnější tlaky. Přichází vděk za všechno, co v životě mám. Člověk najednou ví, co má dělat. Prostě jít dál. Další krok, další, další. Bolí to, ale máte takový neodbytný pocit, že je to asi dobře.

Roviny jsou nekonečné, ale opravdu mají něco do sebe. Navíc i tak se často naskýtají nádherné výhledy, malebné vesničky nebo i velkorysé katedrály. Třeba ta v Burgosu nebo Leonu. Stejně tak jisté jsou i východy a západy slunce. Nesmím zapomenout ani na španělskou pohostinnost a celkem dobré kafe a jídlo. Všechno má prostě více pohledů a bylo by nefér říct, že meseta stojí za prd.

Do cíle – Galicie

I když region Galicie začíná až pod vrcholem San Roque (1 260 m n. m.), už před krásným městem Astorga lze pozorovat výraznou změnu krajiny. Opouštím mesetu a opět pomalu začínám stoupat do kopců. Počasí se mění a já se místo vlastního potu budu v následujících dnech máčet v nespočtu vytrvalých dešťů a přeháněk. Ze začátku je to příjemné. Táhlé stoupání do sedla Peña Llabaya (1 531 m n. m.), které je protnuté historickými osadami, krásně ubíhá a na čerstvém vzduchu se cítím najednou zas dobře. V osadě Foncebadón se ohřívám v jednom albergue a k údivu všech pokračuji dál. Samozřejmě jsem přišel hodiny po posledním poutníkovi a do toho marastu venku by už tuplem nikdo jít nechtěl. Před sedlem drobné mrholení přechází v regulérní liják. Pěšina se mění v potok a já místo běhu začínám praktikovat kaňoning. Je hustá mlha. I přes výborné značení se mi daří trochu ztrácet. Jsem totálně durch, unavený a zmrzlý. Nevidím na deset metrů, nohy se mi pletou. Až najednou. Déšť pomalu ustává a konečně můžu zkontrolovat trasu. Vydechuju. Z ničeho nic se přede mnou trhají mraky a já vidím krajinu zaplavenou večerním sluncem. Všude se válí zbytky mraků. Za mnou se hradba pořád drží, ale já jsem z toho venku. Čeká mě ještě pořádný sešup dolů do údolí, ale teď jsem šťastný. Už jen tři dny, už tam budu. Happyend večera dovršuje i mé první spaní v albergue, které zcela nečekaně nacházím ve vesnici Molinaseca.

Další dny se nesou v podobném duchu. Kopcovitou krajinou si razím cestu vpřed a neustále mě prohání nějaký déšť. Za zmínku stojí určitě města Ponferrada a Villafranca del Briezo. Přijde mi, že i v dopolední části potkávám stále méně lidí. Dochází mi, že jsou to poutníci, kteří vlastně vyráželi na začátku dubna. Čas od času trochu zpomalím a doháním sociální deficit. Bál jsem se, že budu pro lidi za blázna. Že jsem nepochopil cestu, kterou přeci v té rychlosti nemůžu slyšet. Opak je pravdou a všichni, kdo mé malé tajemství na cestě náhodou objevili, kupodivu rozumí. Rozumí tomu, že je to doslova moje cesta. Nakonec je víc překvapuje velikost mého batůžku, kde mám i stan a věci na spaní. Mě zároveň z rozhovorů těší zjištění, že i přes množství lidí poutnická sounáležitost neustále funguje a že pořád stíhají vznikat přátelství napříč generacemi i charaktery. Dokonce k tomu existuje pojem: camino rodina.

Hned za hranicí Galicie je horská osada Liňares (jen kousek od zmíněného vrcholu San Roque). Bez jakýchkoliv úprav by tu mohli natáčet historický film. Není to první takové místo na trase, ale přesto je tato osada v něčem jedinečná. Tady je ta středověká atmosféra prostě ještě hmatatelnější. Třetí nejvyšší místo cesty a já znovu v nejhorším počasí. Přes 80 km s hromadou převýšení a v takovém počasí si bere svou daň. Dole už se docela motám. Beru za vděk předsíní v albergue a upadám do koma. Tedy předtím samozřejmě musím projít protahovacím rituálem, protože bez něj bych se další den nehnul. Večery jsou náročné. Tělo by chtělo jen nehybně ležet, ale těch procesů před ulehnutím je spousty.

Ráno mě čeká odbočka do vesnice Samos s velkým klášterem, kterou někteří přeskakují. Zde ale najisto šla původní trasa, takže já ji vynechat nechci. Pak už je to jen kousek do města Sarria, kde začíná pouť. Teď v tom druhém slova smyslu. Absolvování alespoň sta kilometrů je zapotřebí k získání tzv. compostely, potvrzení o absolvování pouti. Tito lidé tvoří drtivou většinou všech poutníků v Santiagu. Chvilku trvá, než zástup dojdu, ale pak to je jeden kompaktní had. Pravidlo volného odpoledne ale platí i zde. Za občasného mrholení si užívám ten překvapivý finiš, ve který jsem dlouho nedoufal. Stále malebné vesničky, které zde vypadají zas trochu jinak, kopečky nahoru a dolů, všude spousty zeleně. Není se čemu divit. Průměrné roční srážky jsou zde více než dvakrát větší, než u nás. Patníky, kde je udaná vzdálenost ke katedrále, jsou čím dál častější. Je fajn konečně vidět dvojciferná čísla. Konec už cítím ve vzduchu a snažím se si to užívat.

Podařilo se mi kupodivu postupně naběhnout pár kilometrů a na finální den mi tak zbývá jen 60 km. Je to super pocit. Do obce O Pedrouzo jdu v hustém davu. Pak, jak mávnutím proutku, mám cestu jen pro sebe. Cítím, že můžu běžet. Žádné pokulhávání, ale běh. Les, předměstí, letiště, kamenné uličky a za zvuků keltské hudby na dudy přibíhám na náměstí před katedrálou, kde na mě čeká moje Markét a náš malý Štěpa. Spontánně jsem zamířil k nim a ne k hromadě cihel, byť posvátných.

Další den začínám pochybovat, zda to opravdu bylo tak náročné, jak jsem si myslel. Pohled do zrcadla to ale potvrzuje. Osm kilo dole za pár dní je realitou, kterou vzpomínkový optimismus neukecá. Slova, která by popsala mé pocity, by byla: úleva, únava, radost, štěstí, vděčnost, láska a hlad.