Krátce po startu prvního olympijského maratonu v Athénách v roce 1896 běželi všichni vytrvalci pohromadě, poté se však jejich pole značně roztáhlo. Na 10. kilometru byl v čele Australan Flack, který byl po dvou vítězstvích na středních tratí považován za favorita, těsně sledován Američanem Blakem a Francouzem Lermusiauxem.
Útok fanatického popa a sklenice vína
V dalším průběhu závodu ale výrazně zrychlil Lermusiaux, dostal se do vedení a na 20. kilometru už měl tříminutový náskok. Krátce nato se však na něj vrhl fanatický pop, kterému nebylo po vůli, že v čele není řecký běžec. S pomocí diváků se mu podařilo ubránit a nezraněn, leč prudkým zrychlením vysílen, ztrácel metr za metrem. A když ho postihly křeče, nebyl schopen už dále pokračovat, a na 32. kilometru závod vzdal.
To už jej předběhl Flack, který se tak opět dostal na vedoucí pozici. Těšil se z ní však jen pouhé dva kilometry, kdy jej dostihl domácí účastník Spyridon Luis. Ten rozběhl závod poněkud volněji a postupně se propracovával kupředu. A protože na trati nebyly občerstvovací stanice, neváhal se cestou zastavit v hospodě, kde se „občerstvil“ sklenicí vína. Těm, kteří se na něj nechápavě dívali, oznámil, že své soupeře stejně brzy dohoní.
A jak se později ukázalo, měl pravdu – když se dotáhl na Flacka, na 36. kilometru mu unikl, a dostal se do čela závodu. Australan si uvědomil, že už nemá síly k dalšímu pokračování, a oznámil rozhodčím, že vzdává. Když ale nastupoval do doprovodného vozidla, s údělem poraženého se nechtěl smířit a zuřivě kopal do všeho kolem sebe.
Řecký vítěz mezi 70.000 fanoušky
Luise o kilometr později čekalo na trati příjemné povzbuzení – jeho dívka Eleni, která mu podala půlku pomeranče. O kousek dál stál jeho budoucí tchán, který mu dokonce nabízel skleničku koňaku. Zda ji ale Luis přijal, už se zjistit nepodařilo.
Jakmile na stadion dorazila zpráva, že v čele běží řecký vytrvalec Spyridon Luis, zavládlo obrovské nadšení. A když se zakrátko na vedoucí pozici nikým neohrožován objevil v bráně borců, snad všichni v té chvíli povstali ze svých sedadel, jásali a mávali vším co měli po ruce – šátky, klobouky, čepicemi, holemi i slunečníky, ozýval se i radostný pláč.
„Jeho vítězství bylo nádherné svou silou i prostotou,“ píše ve svých Olympijských pamětechCoubertin. „Nebylo na něm vidět únavu, když vbíhal do brány stadiónu, kde se tísnilo více než sedmdesát tisíc diváků, a když ho pak princové Konstantin a Jiří bezděčně uchopili v podpaží a zavedli před krále stojícího u mramorového trůnu, zdálo se, že s vítězem přichází dávný starověk. Byla to nejpodivuhodnější podívaná, jakou jsem kdy v životě zažil.“
