Čertovská vzpomínka na začátek léta

Takže o pár měsíců, jednu běžeckou dovolenou v Kyrgyzstánu a x delších běhů v horách později přijíždíme s přítelkyní, která mi bude dělat support, na start ke hradu Houska. Tam se to již hemží smrtelníky i čerty s rohy a ocasy. Společně si vyslechneme předzávodní briefing a netrpělivě odpočítáváme minuty do startu. Nervózně se jdu ještě postavit do řady na toaletu, ale zjišťuji, že se za pár minut vůbec nepohnula. Vzdávám to a jdu rovnou na startovní čáru, kde nás čeká ještě společná předzávodní fotka a poslední minuta do startu.

V 8:30 přichází ta chvíle a my vyrážíme na cestu dlouhou 66,6 km. Na to, že se běží tak dlouhá trasa, je několik úvodních kilometrů tempo závodu docela vysoké. Začátek vede lesními pěšinkami po turistických stezkách a víceméně z kopce. Už předem jsem si určil čtyři záchytné body ve formě občerstvovaček. Zhruba po 17 km se blížíme k číslu jedna, která je pod hradem Bezděz. Tam jako naprostý začátečník doplňuji lahve a vyrážím nahoru ke kontrolnímu bodu. Je to první vážnější stoupání, ale cítím se dost fresh, takže ani nevytahuju hole. Malá lež, fresh jsem sice byl, ale hole jsem nevytáhnul, protože se mi jedna zasekla a zpocenýma rukama jsem ji nebyl schopen povolit 😀 První závodníci mě již míjejí po cestě dolů, což mě motivuje k dalšímu postupu. Nahoře označím kontrolu a snažím se dostat dolů. Po kamenech a mezi běžnými turisty a ostatními závodníky musím dávat větší pozor, aby pro mě závod neskončil předčasně. Po chvíli zase míjím občerstvovačku a mířím vstříc dalším kilometrům.

Tak jako mám v hlavě čtyři záchytné body, mám tam i tři body, kde se musím nejvíce soustředit. Ve všech případech jde o těžší stoupání – jedno byl zmíněný Bezděz, pomalu se blížím k druhému, Malé a Velké Bukové, a třetím je zřícenina hradu Ralsko. Buková je překvapivě snadná, a tak dobíhám k druhé občerstvovačce u Skelné Huti, kde již ztrácím ty rychlejší borce. Na druhou stranu někde tady startuje tzv. Půlčert, takže neběžím sám. Čekám, kdy dorazí krize, a konečně je tady. Nohám se už tolik nechce, hlava se motá, možná z horka a dehydratace, ale spíš z kofeinu, kterým jsem se solidně předávkoval. Předbíhají mě závodníci kratší trasy, a tak se snažím aspoň trochu držet krok. Nemám nárok 😀 Ale i tak mi hodinky hlásí, že maraton s nějakou dávkou převýšení mám za sebou stále relativně hluboko pod 4 hodiny, což je příjemné zjištění. Dobíhám pod Ralsko, kde se cítím naprosto zničený, a tak tam 10–15 minut vysedávám, popíjím vodu s kolou a snažím se to všechno vstřebat. Neúnavní dobrovolníci nalévají iontové nápoje, vodu a kolu ostatním závodníkům a podporují je v jejich výkonech. Mě podporuje zejména přítelkyně, i když se bojí, že bych to chtěl vzdát. Nakonec tedy vstávám, znovu se prolévám i polévám vodou a vyrážím ještě s jedním borcem z dlouhé trasy s jeho slovy „Už jen 20 km, zlato!“ na nejtěžší kopec dnešního dne, Ralsko.

Z počátku to docela jde, kecáme o všem možném a mírné stoupání je ještě běhatelné, ale jakmile přichází prudší kopec, jistí to chůze. Hole jsem naštěstí už povolil, a tak je využívám naplno. Čas pokročil a se závodníky stoupá i velké množství turistů. Chvíli to trvalo, ale dorazili jsme na vrchol, tam svého společníka nechávám a pokračuji dál opět sám. Ne však na dlouho, z kopce mě dohnal další běžec dlouhé trasy. Tentokrát čert! Bohužel pro mě přicházejí křeče, a tak se mi vzdaluje. Pomalu se vracím k občerstvovačce pod Ralskem, k vodě a kole přidávám magnésko. Posilněn ještě gelem a podporou ze strany přítelkyně vyrážím dále.

Ještě před začátkem závodu jsem si řekl, že když zdolám Ralsko, nemůžu skončit nikde jinde než v cíli. A tak s přibývajícími kilometry únava opadá, křeče ustupují, naopak energie přibývá a pomalu začínám dobíhat závodníky před sebou. Hole už nedávám z ruky, v kopečkách pomáhají a z kopce mi nevadí. S úsměvem přibíhám k poslední občerstvovačce, aplikuji svou závodní rutinu ve formě vody a koly a spěchám na posledních 7–8 km tratě. Čeká mě ještě poslední vážnější stoupání na zříceninu hradu Děvín. V kopci potkávám čerta, který mě předbíhal po cestě z Ralska, nevěřícně na mě kouká, jak to, že se ještě vidíme na cestě. On už tedy sbíhá dolů a já teprve stoupám, ale i tak jsem dokázal jeho náskok stáhnout. Vyjdu poslední schody na Děvín a mířím dolů rychlostí, kterou mi nohy v této části závodu dovolí. Hlava mě žene do cíle, a tak jsou poslední kilometry odměnou celého dne. Probíhám cílem s velice slušným časem, povídám si s borci, s nimiž jsem na trati potkal, děkuji přítelkyni, která mě provázela celým dnem, a chystám se na pořádnou baštu! Pomalu, protože cítím každý pohyb.

Pokud si někdo není jistý, že by se chtěl něčeho takového zúčastnit, tak mám ještě pár trumfů, které vás přesvědčí. Mimo to, že se prakticky celou dobu běží krásnou přírodou, je závod naprosto skvěle značený. Opravdu jsem nezažil lépe značenou trasu. I když jsem měl spuštěnou navigaci v hodinkách, nemusel jsem se na ni vůbec dívat. Nevím o žádném místě, kde bych si nebyl jistý, kudy se dát. Pokud si chcete závod zpestřit, zvolte trasu pro čerty a čertice. Na několika místech vás budou čekat různé úkoly v podobě chůze na chůdách nebo prolézání tunelu a podobně. Tato volba je o něco zážitkovější. Na občerstvovačkách najdete vše, co by se mohlo hodit, a že toho je dost! Po závodu na vás čeká ještě jídlo v podobě palačinek a tortill. A nikdo vás nenařkne, že už máte druhou. Je vážně vidět, že organizátorům na závodnících záleží. Pro příští rok se chystá opravdová specialitka ve formě Čertovské výzvy. Tou je osmidenní etapový závod, který měří 666 km. Můžou se účastnit jednotlivci i dvojice a trasa Čertovského ultratrailu je tou poslední třešničkou celé výzvy. Takže pokud máte tento typ výzev rádi, zkuste to!

FOTO: BÓŠA a Daniel Matějovič