Brtnické ledopády zná asi většina jako turistický dálkový pochod. Může to být ale skvělá alternativa k zimnímu vytrvalostnímu tréninku obohacená o nádherné prostředí a barevné ledopády Českého Švýcarska. A právě proto na tento závod zavítá spoustu běžců.
Asi před rokem jsem uprostřed beskydského lesa zahlédla frontu důchodců u piknikového stolku. Ochotně mi sdělili, že čekají na razítko k turistickému pochodu, kterého se právě zúčastnili. Tehdy jsem nabyla dojmu, že turistické pochody jsou jakási společenská setkání pro starší šedesáti let. Více jsem se snad mýlit nemohla! Jak jsem zjistila na Brtnických ledopádech, první akci z turistických „stovek“ roku 2015, dlouhé dálkové pochody nejsou žádnou procházkou.
Chce-li člověk zdolat trať v rozumném čase (byť na to má celý víkend), nestačí mu jen sem tam popoběhnout, ale musí být dostatečně trénovaný vytrvalec. Kratší turistické trasy pak již dávno nechodí jen důchodci a rodiny s dětmi, ale potkáte zde spoustu mladých běžců, využívajících akci jako trailový trénink.
„Odlehlejší“ část Česko-Saského Švýcarska, okolí Mikulášovic a Krásné Lípy, jsem toužila prozkoumat již dávno. Zvláště kvůli v zimně oblíbeným turistickým cílům, jako jsou Jeskyně víl a ledopády. Když jsem na internetových stránkách www.dalkovepochody.cz zjistila, že trasy akce Brtnické Ledopády 2015 vedou právě tudy, bylo o mém prvním dálkovém pochodu rozhodnuto.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Hlavním lákadlem Brnických Ledopádů 2015 jsou ultratraily Ledopádová stovka a padesátka. Pro méně trénované byla připravena bohatá nabídka tras kratších a to na pátek, sobotu i neděli. Stovka startovala v pátek v 11 hodin večer. Z kondičních a časových důvodů jsem oželela páteční trasy a nevybrala si ani sobotní padesátku, ale nastoupila do trasy „Za pašeráckou cestou“, která měla na 24 kilometrech 907 metrů převýšení.
Protože po úspěšně završeném sportovním výkonu ráda zalezu do sucha a tepla, zdálo se mi nejlepší zaparkovat auto v místě cíle – Mikulášovicích – a odtud se na start do Krásné Lípy dopravit zbrusu novým regionálním žralokem Českých drah. Překvapivě podobně zřejmě moc kolegů běžců nesmýšlí, ve vlaku nás jelo jen pár. K restauraci „U Kuruce“ v Krásné Lípě to je sice z nádraží dobrý kilometr, ale lepší ho mít v nohách po ránu a za čerstva.
Hurá na start
Po nut/dném vyplnění registračních údajů dostávám itinerář. To je pro mne naprostá novinka – jedná se o list velikosti A4 se slovním popisem trasy v češtině, němčině, angličtině a polštině. Účast je tedy zřejmě mezinárodní. Na předem určených stanovištích, mají být kontroly. Na to se moc těším, však pro hledání kontrol mám ráda orientační běh. Startuje se okamžitě po registraci. Krátké trasy se bohužel neměří (inspirace pro pořadatele na příště), takže nezbývá než nastavit vlastní měřicí zařízení, nastartovat GPS, která je zde povolená, a hurá vyběhnout.
Můj optimistický plán je běžet rovinky a „skopce“, do kopců a mezi skalami se ploužit. Jak se posléze ukáže, led na cestách a čerstvý sníh v lese tento postup zrovna neusnadňují, ale aspoň nemusím přiznat pravdu, totiž že moje kondička je zřejmě v období zimního spánku. Předbíhá mne profesionálně oblečený a barevně sladěný Polák a posléze i pár méně profesionálně vyhlížejících, nicméně o dost rychlejších Čechů. Z Krásné Lípy trasa vede přes Kamenou Horku a kolem kravína v Kyjově na Kinského vyhlídku.
Právě tady začíná být cesta konečně zajímavá – nejprve úzký „průlez“ mezi plotem a hřbitovem, pak krásná lesní cestička a nakonec vyhlídka a kontrola na stromě. Kontrola není žádný lampion, jak jsem zvyklá z orienťáků, ale fixa připevněná na stromě (na různých kontrolách různě barevná), kterou je nutné udělat záznam do kartičky. Nutno dodat, že „dlouhé profesionální trasy“, měly kontroly s čipem. Po označení můžu pokračovat po zledovatělých skalních schodech. Prostředí je krásné, ale trochu se bojím a moje rychlost tomu odpovídá. Pojednou slyším funění za zády. A hele, to je ten Polák, kde jen se vzal za mnou? Jeho toto zjištění zřejmě také konsternuje, protože se mě na úzké cestičce po hraně u skal mermomocí snaží předběhnout.
Schody nahoru po směru značky Kyjovský hrádek vyšlápnu lehce, nahoře jsem však lehce zmatena. Kontrola žádná. Po poradě s mapou zjišťuji, že to, co mi připadalo jako skalní hrádek, je jen jakási méně významná vyhlídka a že musím pokračovat dále. V místě kontroly pak hrádek nepřipomíná vůbec nic, snad jen nápis na rozcestníku. Postup údolím po červené je pak už běžeckou dálnicí, čehož mnoho z kolegů využívá. Odbočka k Jeskyni víl je zledovatělá a pokrytá sněhem, což ve mně budí naději. Obvykle totiž pod pískovcovým převisem vznikají krásné rampouchy. Zklamání je velké, pod převisem není ani kapka zmrzlé vody. To dává tušit, že ani s ledopády to letos v lednu nebude slavné.
I bez ledopádů to jde
Náladu mi zlepšuje objev tajné kontroly u Turistického mostu před vstupem do údolí ledopádů – údolí Vlčího potoka. Tajná kontrola totiž není nic jiného než občerstvovací stanice. A ta se hodí, ať už běžíte či jdete. Ledopády Varhany a Velký Sloup letos do obvyklé zmrzlé krásy nenarostly. Postup na ně dokonce komplikuje bahno (šláp, čvacht, díky Bohu, že jsem do „kecek“ nacpala teplé ovčí ponožky, které mokré nestudí). Zklamaná přidávám na rychlosti do kopce, takže mi skutečně v běžeckých legínách není zima, i když tomu kolegyně v oteplovákách a čepicích nechtějí věřit.
Kvůli tomu ale minu Brtnický hrádek, kde mám další kontrolu. Zato objevím Velký Pruský tábor, který v trase být nemá. Nedá se nic dělat, co člověk nepřečte v mapě, to musí doběhnout nohy, nezbývá než se vrátit. Soví vyhlídku a Štemberský zámek pak už nalézám bez problému a po zelené se dostávám až do obce Brtníky, kde je kontrola strategicky umístěná v restauraci s poetickým názvem „U Krkovičky“. V restauraci je příjemně teplo, nepříjemně plno a navíc jsem si dala za cíl brát akci sportovně a běžecky, takže si jen nechám označit políčko v kontrolní kartičce a tiše závidím turistům, kteří můžou posedět.
Dále trasa pokračuje po turisticky neznačené cestě, a tak pořadatelé připravili vlastní značení černými šipkami nalepenými na stromech. Cesta je vyšlapaná ve sněhu, místy se boří, postup rozhodně není jednoduchý, a tak lituji těch, kteří jako účastníci stovky šli tímto lesem první a museli ji v noci „prošlapávat“. Začíná docela hustě sněžit. V tomto úseku potkávám další běžce, a to mne vybičuje k tomu, abych se i ve sněhu snažila udržet ucházející tempo, což se daří.
Cíl na dosah
Když přiběhnu ke kapli Nejsvětější Trojice, myslím si, že mám vyhráno. Zhruba 2,5 kilometru po mírně se vlnící asfaltové silnici vypadá jako hračka. Jednoduché to však úplně není, na silnici je vrstva čerstvého sněhu, který klouže, a já nemám žádné speciální zimní běžecké obutí. I tak se dostanu zdárně do restaurace Svatý Hubert, kde je cíl a ještě předbíhám několik turistů. Za dokončení získávám pamětní list a placku, na nichž si konečně prohlédnu ledopády aspoň na obrázku a spěchám se do auta převléknout do suchého oblečení.
Z Brtnických ledopádů 2015 odjíždím nadšená a s cílem dále trénovat, abych také zvládla běh na delší trase. Akce byla velmi hezky připravená a zorganizovaná a myslím, že vzhledem k poměrně nízkému startovnímu vkladu (platila jsem 50 Kč), může i kratší trasa turistického pochodu sloužit jako dobrý trénink trailového běžce, alespoň já určitě zase vyrazím. Jak jsem však již zmínila výše, můj zážitek by byl ještě mnohem větší, kdyby pořadatelé měřili čas i zájemcům na kratších trasách. Organizačně náročné by to jistě příliš nebylo a povzbudilo by to i ty, jejichž kondička je na tom sice lépe, než se na rodinný výlet sluší, ale borcům ze stovky se zatím nemůžou rovnat.
