Známe to asi každý. Nechce se nám vstávat, snídaně trvá déle než obvykle a do toho všeho volá kolega. Nestíháme. Běžíme na vlak, autobus, tramvaj nebo metro. Tentokrát souboj probíhal v odpoledních hodinách a na větší vzdálenost. Jak to všechno dopadlo?
Je 15:42. Mám poslední dnešní meeting za sebou a trochu mě svrbí nohy. Od rána jsem se nehnul od počítače a rád bych se proběhnul než bude úplná tma, protože si moc neposvítím. Čelovku si vzala přítelkyně na lyžák a mě nechala 4 dny samotného doma. Tak co já si naplánuji za trasu? Chvíli projíždím Mapy.cz a pak mě osvítila myšlenka. Poběžím v podstatě celou dobu na jih, převážně po modré turistické značce, a nazpátek pojedu vlakem. Trasa asi 10,5 km a vlak podle jízdních řádů jede v 17:11. Úplná pohoda, toho ještě na trase stihnu… I když nejsem ženská, nevyběhl jsem do 5 minut, jak jsem si představoval. Musel jsem si odskočit na záchod, nandat čočky, snad dvě hodiny hledal po bytě nějaký respirátor na pozdější jízdu vlakem a když už jsem vše našel, vzpomněl jsem si na peněženku. Sakra, takových věcí člověk najednou musí mít, když nejde „normálně“ běhat.
Jedenáct minut na kilák
Vybíhám. Hodinky ukazují 16:01, ale nervózní nejsem. Krásných 70 min na 10 km, to je tempo 7´ na km. Nejsem rychlý běžec, ale zase vím, že 2/3 trasy by měly být z kopce nebo minimálně po rovině. Na prvním kilometru mě překvapí docela kluzká silnice. Vybral jsem si silničky, protože jen kus má být v lese. Led mě tak nějak nenapadl. Kdo by to řekl v lednu v Jizerkách… První kilometr na pohodu pod 6´ na km a já si užívám příjemný pohyb bez lidí. Čeká mě výběh na Černostudniční hřeben, v podstatě jediný kopec na trase. Ještě před výběhem se na chvíli zastavuji, fotím hodinky, které zrovna testuji. Výběh je docela náročný, ale znám ho, nějak mě nepřekvapuje. Spíš si říkám, kdy už mi pípne druhý kilometr. Stále nic. 11:05. Cože? Později zjišťuji, že stoupání bylo skoro 15%, kde 147 m na jednom kilometru je více než nadstandardní. Bohužel jsem teprve v polovině kopce, ale času mám dost. Po rovinatějším kilometru přichází znovu prudký kopec. Přecházím do chůze, pak zas chvíli běžím. Náročné stoupání mám po půl kilometru za sebou. Nejvyšší bod trasy zdolán, krátce se zastavuji, dělám fotku na Stravu a koukám na hodinky. Takže já mám za sebou 3,5 km za 29 min a mám 39 minut na 7 km? Začínám být nervózní. Ale co si matně pamatuji z domova, teď už jen z kopce a snad jen jeden kratší výběh.
Silniční boty & led = labůžo
Ono běžet z kopce je fajn. Ale pokud je sníh, led, máte na sobě silniční boty a cesty nejsou posypány, je to dost o hubu. Bum. Jsem na zemi. A pak ještě několikrát. Já blbec. Stále koukáte na hodinky, jak neúprosně se blíží magický čas 17:11. Ale začínám se uklidňovat. Mezičasy jako 5:37, 5:36, 5:23 a 5:10 to jen potvrzují. Rád bych se zastavil a místy i kochal. Nejde to. Pokud nestihnu vlak, čeká mě cesta zpět po svých. Po tmě, bez světla i energie. Další vlak jede až o dvě hodiny později a při čekání na něj bych zcela jistě zmrznul. Tak kolik mi ještě zbývá? Jsem na poli a nevím kudy. Zapínám Mapy.cz na mobilu a nastavuji železniční zastávku. Zbývá 2,9 km a 17 min. Mobil držím stále v ruce a trochu ho za běhu hypnotizuji, aby ukazoval co nejrychleji menší kilometráž. Dobíhám do vesničky Držkov a vidím před sebou kopec. Sakra. Později napočítám skoro 40 metrů převýšení na necelý půlkilometr. Nedá se nic dělat a snažím se ho vyběhnout co nejrychleji. Není mi hej. 2,5 km není moc, ale čas je neúprosný. Stmívá se, je lehce před pátou. Na louce mám podle navigace odbočit doleva, což tak učiním, ale asi málo. Najednou aplikace přepočítává trasu. Jsem zmaten a zastavuji. Tak snad se jako orientační běžec neztratím? Zaběhl jsem si asi 100 metrů a musím změnit směr. Nabíhám do nějakého potoka, kde končí cesta. Zase nevím, kudy dál.
Zákaz vstupu není zákaz probíhání
Hodinky ukazují 17:05 a navigace 1,2 km. Není čas cokoliv vymýšlet. Běžím nějak rovně, prudkým svahem v terénu. Potřebuji se dostat na silnici a pak už by to mělo být jasné. Naběhnu, jak jinak, špatně. Přede mnou na pěšině cedule „Soukromý pozemek – vstup zakázán“. Ale já nikam nevstupuji, pouze probíhám. Majitelé snad prominou, nic jiného jsem nemohl vymýšlet a proběhl. Dům, který stál v cestě, jsem oběhl, doma asi nikdo nebyl. Naštěstí vidím před sebou silnici. Ale dál, než jsem původně podle navigace měl. I když jsem uběhl 200 metrů, navigace stáhla svůj ukazatel na 1,1 km. Silnice klouže, běžím vedle v terénu. Volá přítelkyně. Lepší načasování opravdu nemohla zvolit. Neberu to.
Stihnu to?
Posledních 450 metrů do cíle a čas 17:09. Je tma, ze silnice musím přesedlat na krásnou trailovku, kterou teď vůbec neocením. Malé železniční nástupiště v Navarově je vlastně skoro v lese. Slyším houkat vlak, vidím světla. Ještě kousíček. Padesátimetrový seběh. Snažím se mávat, na nástupišti nikoho jiného nevidím. Zastaví mi? Jsem vidět? Jak to, že nezpomaluje? Čeká mě dalších 10,5 km zpátky?
Uff. Brzdí. Zastavil. Tak to bylo doslova o prsa, možná o bradavky. Nasazuji respirátor a sunu se do vlaku. Celý splavený se usazuji na nejbližší sedačku a zdraví mě průvodčí. „Vy jste běžel nebo dobíhal vlak? My jsme vás viděli na poslední chvíli,“ ptá se mě, když mi prodává lístek. „No vlastně obojí. Moc děkuji,“ utrousil jsem a dal mu větší dýško. To bylo teda jen o fous. Ale vlastně skvělý trénink. Prostě musíš. Nejde to vypustit, ale makat. Je to výzva. Výzva s vlakem.
