JITKA KŘÍŽOVÁ

Jitka Křížová je běžkyně, která začala běhat na parníku. V současné době se během ale snaží hlavně pomáhat a překonávat hranice svých vlastních možností.

Jitka Křížová, která se učila běhat na parníku

Před třemi lety jsem se vrátila do Čech z dlouhodobého pobytu v zahraničí. Brouzdala jsem tam vody Karibiku na výletní lodi. Práce to byla zajímavá a měla spoustu výhod i úskalí. Na naši palubu se vešlo přes pět tisíc lidí a kolem jejího trupu vedla běžecká trať. Chodila jsem tam pravidelně trénovat. Většinou sama. Pasažéři daleko častěji navštěvovali kasíno než otevřenou palubu a posádka měla na běhání času pramálo. Už tenkrát jsem snila o tom, jaké to bude, až se vrátím domů a začnu běhat v přírodě. Tam, kde si můžete vychutnat kvetoucí stromy, zelenou trávu, rozmanitost povrchu pod nohama a pozdravy ostatních běžců.

Jitka Křížová – dobrovolnice, která překonává hranice svých možností

Po svém návratu jsem začala pracovat v konzultantské společnosti a ve volném čase jsem pomáhala jako dobrovolník nevidomým. Doprovázela jsem je na úřady, k lékaři, ale i do kina nebo divadla. Třídila jsem jim poštu a předčítala knihy. V létě jsem pak dostala nabídku organizovat dětský tábor pro nevidomé děti. Mělo to však jeden háček, konal se na Ukrajině a byl určen rusky nebo ukrajinsky hovořícím. Dostala jsem příležitost odcestovat a aktivně se zapojit do volnočasových aktivit dětí nejrůznějšího věku, které spojoval jeden společný jmenovatel – slepota. Jazyk jsem neuměla, ale to mě přeci nemohlo odradit. Naopak, byla to výzva a já dostala neskrotnou touhu ji překonat.

Jitka Křížová – trasérka nevidomých běžců

A tenkrát se to stalo! Začala jsem poprvé běhat s nevidomými. Pořádali jsme běžecké závody nejrůznějšího typu a nejkrásnější na tom všem bylo, že děti nechtely přestat. Uvědomila jsem si, jak málo stačí, aby jste nevidomému člověku dopřáli radost z běhání. Je k tomu potřeba jeden krátký provázek a chuť darovat kus volného času druhému. Proto jsem se rozhodla, že budu v aktivním sportu podporovat nevidomé i v České republice a začala jsem s nimi pravidelně trénovat. Nedávno jsem doprovázela jednoho z nevidomých při půlmaratonu a dalšícho dokonce při maratonu celém. Moje běhání získalo nový rozměr. Už to není jen individuální sport, ale je to požitek z toho, že mohu propůjčit oči tomu, kdo je nemá.