JIŘÍ CSIRIK

Původně jsem před během upřednostnil kolo

Jak ses k běhání dostal?

Běhání mě začalo trošku zajímat díky školní olympiádě v 7. třídě, kde jsem bez tréninku zaběhl kilák za 3:09. Tenkrát jsem hrál hokej, což byl pro mě atraktivnější sport, takže jsem tomu nevěnoval pozornost. Na konci základní školy jsem se rozhodoval, co dál. Věděl jsem, že chci na sportovní gympl. Šlo jen o to, jestli běhat nebo jezdit na kole. Nakonec vyhrálo kolo, protože kluci mi říkali, že se skoro vůbec neučí a jen jezdí na kole, a nebo to nějak “háknou”. Navíc tam chodil můj velký sportovní vzor a kamarád Honza Waldmann.

Nastoupil jsem na sportovní gymnázium ve Vimperku, ale i přesto jsem se v rámci zimni přípravy začal potýkat více a více s během a občas zkusil i nějaký závod. Byl jsem schopný porážet lyžaře, což nebylo špatný. Naše ročníky na gymplu byli silné a měli jsme v tu dobu nejsilnější běžecký tým ze středních škol u nás. Ve čtvrtém ročníku jsme byli jako školní družstvo na Pražském maratonu a tam jsem se v cíli potkal s panem Sequentem, trenérem tehdy Jirky Homoláče nebo Milana Kocourka, a ten mi řekl, ať začnu běhat. A tak jsem začal. Paradoxně to byl ten rok, co Jan Kreisinger splnil limit na Olympijské hry do Londýna a zrovna Honza mě trénuje teď. A to je zatím celý příběh mého běhání. 🙂

Na co se specializuješ?

Je mi to úplně jedno, ale nejvíc mi jdou běhy od 5 km po půlmaraton, a snad do budoucna to bude i maraton.

Jaké jsou tvoje nejoblíbenější závody?

Každý, kde vyhraju, a nebo zaběhnu dobrý výkon. Nemám moc rád masové závody, ale bohužel, pokud si chce člověk vylepšovat výkony a poměřit se s nejlepšími, tak na ně musí.

Prostě běhejte a moc to neřešte…

Jak a čím se motivuješ před závodem?

Motivování moc neprožívám. Třeba loni po návratu z Keni, kde jsem byl pět měsíců a vrchol sezóny byl pro mě Pražský půlmaraton, jsem byl po takové době tak v háji, že po příletu, dva dny před závodem, jsem se najedl v mekáči, ale jakože enormně. V den závodu už jsem jen myslel na to, jak si večer dám pivo. Občas teda poslouchám písničky to je pravda.

Co je podle tebe nejdůležitější součást tréninku?

Podle mě je nejdůležitější prostě běhat. Jestli mám být konkrétní, tak nejdůležitější jsou tempové běhy. Ovšem přijde mi, že teď je trend takovej, aby každej měl ty nejlepší hodinky, dělal analýzu a řešil věci okolo. Přitom dřív to nebylo a jak borci běhali.

Tempo na kilometr a tep, to je všechno. Já teda tepák používám teprve půl roku a kdyby mě nedonutil trenér, tak ho pořád nemám. Dávám na svoje pocity. A volno je taky důležité, ale nejen to fyzické i to psychické. Prostě to člověk nesmí moc řešit.

Jaký je tvůj týdenní tréninkový objem?

100-130 km

Tvoje nejoblíbenější běžecké oblasti?

Asi u nás doma na Šumavě a pak v Keni v Itenu.

Stravu zajišťuje babiččina staročeská kuchyně

Jak se stravuješ? Co je základem tvé stravy před a po závodě?

Strava a celkově životospráva je asi to, co mě nejvíc brzdí. Vsadím se, že z českých vytrvalců nikdo nechodí pařit a nevypije toho tolik, co já. O jídle už se nemusíme vůbec bavit. Nejvíc mi vyvařuje babička, a to je samá staročeská kuchyně…asi si to dokážete představit.

A co si dáváš průběhu závodu?

Většinou dám jen nějaký ionťák. Konkrétní značku nemám, vždycky něco vyhraju a pak to použiju.

Využíváš nějaké gely nebo doplňky stravy?

Vůbec žádný. Jeden rok jsem zkoušel jíst různé vitamíny a doplňky a paradoxně to byl rok, kdy jsem byl nejčastěji nemocný.

Nejdůležitější vybavení? Na hodinky zapomeňte, nejdůležitější je kvalitní toaleťák

Jaké jsou tvoje oblíbené boty?

Tak jelikož spolupracuji s Mizunem tak to budou Mizuna wave rider.

A jaké bereš na závod?

To je různý, konkrétní model nemám. Prostě to musí sedět na noze a bejt to lehký.

Bez jakého vybavení se neobejdeš?

Třívrstvý toaletní papír, obzvlášť, když jste v Keni.

Děláš nějaké doplňkové sporty?

Popravdě bych teď raději dělal rozhovor o tom, jak hraju hokej. Chodím hrát hokej 2 – 3x týdně, je to odreagování sem tam do někoho šťouchnout, ale spíš jsem já ten, kterej je věčně obtisklej na mantinelu. 🙂

Největší úspěchy

Moje nejméně oblíbená otázka. Za největší úspěch považuji, když někoho namotivuji k pohybu a taky to, že pořád běhám. Jinak si nemyslím, že bych měl nějaké větší úspěchy. Pár závodů jsem vyhrál, ale nic, co by stálo za zmínku. Třeba to ještě přijde.

Děkujeme za rozhovor a ať se i nadále daří!

/fotografie: archiv Jirky Csirika/