Kolébkou vytrvalostních běhů se stala Anglie. V ní se největší pozornost zaměřovala na běžce, kteří působili jako rychlí doručovatelé zpráv.
V 18.století si šlechta a církevní hodnostáři vydržovali tzv. laufry/z něm. die Laufer – běžci/. Byli to podobně jako dávno předtím běžci z povolání. Běhávali před kočáry svých pánů, v noci dokonce s pochodněmi v rukou, a starali se o uvolnění cesty. Kromě toho také doručovali na velké vzdálenosti důležité zprávy. A protože museli mít k plnění svého povolání dobrou fyzickou kondici, byly už v té době dokonce vydávány i tréninkové příručky pro kvalitní plnění jejich povinností. V nich byla také věnována náležitá pozornost i životosprávě.
Významným laufrem druhé poloviny 18. století bylčeský rodák Jan Antonín Focke, který působil ve službách jedné německé vévodkyně. Ta ho roku 1768 pověřila, aby donesl co nejrychleji důležitou zprávu z Výmaru do Karlových Varů. Focke dokázal svůj úkol splnit za 3 dny a 6 hodin.
Rychlý posel
Kolébkou vytrvalostních běhů se stala Anglie. V ní se největší pozornost zaměřovala na běžce, kteří působili jako rychlí doručovatelé zpráv. Velkou hvězdou tehdejší doby byl Forster Powel. Ten dokázal v roce 1777 zdolat vzdálenost z Londýna do Yorku a zpět dlouhou 647 kilometrů za 5 dní a 18 hodin,a z Londýna do Canterbury a zpět /180 km/ za necelých 24 hodin. O rok později pak uběhl 100 mil /160,9 km/ za 22 hodin. Svoji výbornou výkonnost si tento vytrvalec sice udržel téměř 20 let, ale nakonec se mu stalo časté přemáhání organizmu osudným: když v předvečer svých 60. narozenin překonal svůj čas na trati z Londýna do Yorku a zpět za 5 dní, 15 hodin a 15 minut, naprostým vyčerpáním zemřel.
100 mil za 1000 hodin
Jeho následovníkem byl John Barclay, který dokázal zdolat 100 mil podstatně rychleji – za 19 hodin a 27 minut. V roce 1808 uzavřel poněkud neobvyklou sázku. Vsadil se, že zdolá 1 000 mil /1609 km/ za 1 000 hodin, tj. za 41 dní a 16 hodin. Na první pohled by se zdálo, že to není nic neobvyklého, vždyť v každém dni by mu stačilo urazit necelých 40 kilometrů.
Sázka však měla pevná pravidla: každou hodinu musel zdolat nejméně jednu míli a na spánek mu připadal jen zbytek celé hodiny. A když celých 41 dnů vydržel nespat v jednom kuse víc než 45 minut, a poslední míli zvládl totálně utrmácen za 22 minut, sázku vyhrál. Ale o tom, že to nebylo snadné, vypovídalo i jeho tělo: zatímco před startem vážil 84 kg, v cíli měl pouze 69,5 kg.
V pozdější době byly běžecké závody na vytrvalostních tratích pořádány nejdříve rovněž v Anglii.Nejpopulárnějším z nich se tehdy stala hodinovka, v níž profesionální běžci dosahovali i z dnešního pohledu vynikajících výkonů. V roce 1863 dokázal Francouz Louis Benet, pro své výkony zvaný Deerfoot /Jelení noha/, uběhnoutnejdříve 18 542 a posléze 18 589 metrů, a to prý v mokasinech a špatných povětrnostních podmínkách. Jeho výkon byl natolik kvalitní, že nebyl překonán 34 let.
