Postupem doby se úloha laufrů dostávala do pozadí. Aby se uživili, pořádali různé běhy na podívanou. Běhání se tak stalo atrakcí pro senzacechtivé diváky, z níž se běžci snažili mít určitý finanční prospěch. K tomu ovšem bylo nezbytně nutné získat povolení pražského magistrátu. To však nebylo na území našeho tehdejšího státu nikterak snadné, protože úřední páni podobným akcím rozhodně nefandili.
„Činnost běžců má nežádoucí následky: mládež nižších vrstev, poblázněná pomíjivou slávou rychlonohých, následuje jejich příkladu a je odváděna od užitečné práce,“ psalo se tehdy v jednom z úředních spisů. A tak mnozí adepti neměli možnost své běžecké umění představit veřejnosti.
Jedním z těch, kterým se podařilo získat nezbytné povolení k provozování běžeckých atrakcí za peníze, byl Němec Johann Göhrich, který přicestoval do Prahy z Hessenska. Z dobového záznamu pražské policie se dozvídáme, že 23. června 1826 absolvoval své první vystoupení. A protože se setkalo s velkým zájmem, nemůžeme se divit, že jeho akce měla následovníky, výjimkou nebyly dokonce ani ženy.
Ale o tom, že jim nebude přáno, se přesvědčila slečnaAntonie Sanderová, která se obrátila se souhlasem své matky na policii s tím, že by chtěla v říjnu téhož roku předvést své rychlonohé schopnosti veřejnosti. Setkala se však s naprostým nepochopením a její žádost nebyla ani vyšší instancí povolena. Vůbec nic jí ani nepomohlo prohlášení, že pochází z chudé rodiny, že v přípravě dosahuje lepších časů než muži a že jí nelze vyčítat jakoukoliv nemravnost, protože běhá v chlapeckém oblečení.
Závody na černo
Ani zákaz produkce však zmíněné dívce nakonec nezabránil v jejím počínání. Bez jakéhokoliv povolení běžela 29. října 1826 po silnici mezi Starou Boleslaví a Benátkami.Není známo, kolik si za svoji „černotu“ vydělala, ví se však o tom, že došlo k pokárání rychtářského úřadu ve Staré Boleslavi a že všem českým krajům byl zaslán oběžník, který důrazně upozornil na zákaz podobné produkce.
Přesto ji však absolvoval i jistý Kristián Kuhlmann, který pracoval jako lakýrník a malíř pokojů v Praze na Malé Straně. Ten uspořádal v roce 1827 dokonce závod s Matějem Němcem u Soběslavi, porážku však neunesl, a po doběhu do cíle se ze zlosti na svého soupeře vrhl a surově ho zbil.
Běhalo se i v Redutě
Již vzpomínaný Johann Göhrich se představil zvědavým divákům také i v Brně. Koncem prosince 1829 se rozhodl tento běžec, který už na mnoha jiných místech sklízel zasloužený obdiv, předvést své vytrvalostní schopnosti v Denisových sadech. Tam si vytýčil trojúhelníkovou trať, která byla dlouhá 238 kroků, a rozhodl se ji absolvovat celkem šedesátkrát.Na plakátech obecenstvu, od něhož požadoval vstupné 15 krejcarů, sliboval, že vzdálenost 11 376 metrů zdolá za 48 minut. Vše bylo připraveno, rozhodující úlohu však nakonec sehrálo velmi nepříznivé počasí, a tak se běžecká produkce venku nekonala.
Göhrich se však nenechal odradit a své vystoupení přesunul do sálu brněnské Reduty. Konalo se na Nový rok 1830a zdatný běžec na „kolotoči“ kolem sálu absolvoval 136 okruhů po 72,8 m. Celkovou vzdálenost 9 900 metrů zdolal za 38 minut, a jak v cíli prohlásil, ani se mu netočila hlava. Jeho výkon, který byl doprovázen kapelou, byl s velkým zájmem sledován početným publikem.
Protože měla tato akce velký ohlas, rozhodl se Göhrich své vystoupení o pět dní později zopakovat. Tentokrát si je pro větší atraktivitu pořádně ztížil –běžel v plné kyrysnické výstroji. Na nohách měl vysoké holínky, na prsou a na zádech krunýř o váze více než čtyři kilogramy, a na hlavě tříkilovou helmici. A aby dodal svému vzezření autenticitu, v ruce nesl jezdecký bičík. Za zvuků vojenské hudby dokázal v této ústroji oběhnout 140krát sál, což představovalo 10 192 metrů, za stejný, tentokrát ale velmi úctyhodný čas 38 minut.
