Proč je motivace při běhání tak důležitá? Na začátku všeho nového stojí pomyslná „obtížnostní křivka”. Strmost této křivky je dána vaší fyzičkou. Pokud jste třeba nikdy nesportovali, je samozřejmé, že tato křivka bude mnohem strmější, a začít s běháním pro vás bude mnohem obtížnější než pro trénovaného sportovce. A taková křivka je nejstrmější právě v úplném počátku.
Vaše tělo vás nešetří a hned od začátku vám klade ten největší odpor, s jakým se za celou svou běžeckou „kariéru” setkáte. Pokud však překonáte ty nelibé signály a první týdny bolavých nohou, s nabývající fyzičkou se začne sklápět i pomyslná obtížnostní křivka a vám to půjde stále lépe a lépe. Takže to, jestli nakonec zvládnete, nebo nezvládnete běhat, ovlivňuje motivací víc než cokoliv jiného. A čím hůř na tom jste, tím větší množství jí potřebujete.
A jak ji tedy získat?
1. Uvědomit si, že začátek je nejhorší, a že už můžete jít jen nahoru. Každý další běh bude lepší a lepší, až se dostaví euforie z toho, že jste překonali sami sebe. Na prvních pár tratí vám pomůže hudba. Nasaďte si bluetooth sluchátka, aby vám při běhu nepřekážely kabely, a pusťte si oblíbenou muziku, pokud možno svižnou, a snažte se na ni soustředit.
2. Před každým plánovaným během je dobré se na chvilku zastavit a připomenout si, proč chcete běhat, jaký je váš cíl a uvědomit si, že vám pár těžkých okamžiků stojí za kýžený výsledek.
3. Ve dnech, kdy máte pauzu, si o běhání něco přečíst. Ideálně od lidí, kteří během něčeho dosáhli, zvýšili si kvalitu života a kteří vědí, o čem mluví. Alternativou mohou být různá videa na internetu.
Tímto jsme tak nějak pokryli, jak se k výkonu jako takovému dokopat. Ďáblík na rameni šeptající „kašli na to, proč bys někam chodil?” prohrál první kolo. Jenže on to obvykle po prvním kole nevzdává a přijde ještě minimálně jednou – a to během samotného běhu.
Každý běžec se při výkonu zpravidla dostane do bodu, kdy ho začnou bolet nohy a zaujatý ďáblík se znovu objevuje. Tentokrát s větou „To už stačí, už jsi udělal dost, nohy už tě bolí, otoč to domů!”. Tady přichází druhé kolo motivačního boje, který musíte vyhrát. Přitom může pomoci třeba následující:
Znovu si uvědomit, že tato reakce těla je zcela přirozená, ale je potřeba ji překonat. V tomto bodě mně osobně pomohla jednoduchá věc: protože jsem dlouho chodil běhat na jedno, a to samé místo, věděl jsem, kdy přibližně přijde moment přemlouvání. Byl jsem na něj připraven, a tak jsem ho mohl lépe překonat. S každým dalším výběhem se to místo posouvalo dál a dál, až nakonec zmizelo úplně. Pokud chodíte běhat na různá místa, pomůže vám jako záchytný bod uběhnutá vzdálenost.
Jak zaznělo je dobré na něco myslet, protože tím že zaměstnáme mysl něčím jiným než jen bědováním jak už nemůžeme, tu pomyslnou krizi překonáme. Buď se zaposlouchat do zmiňované hudby, kdy nám navíc může pomoci vhodný rytmus s konstantní kadencí kroků (někoho to může naopak plést). Pokud běžím nějaký delší běh, hlavně při závodu, tak si neustále počítám a vyhodnocuji uběhnutou vzdálenost, např. se snažím přepočítávat uběhlé kilometry na poměr: 3km při půlmaratonu= 1/7, a tak průběžně postupuji až se dostanu za 1/2 to už je veselejší. Důležité furt nějak počítat zlomky samozřejmě krátit, převádět na procenta atd. Nutno říct, že při běhu to bůhví jak nezapaluje a tak nějak to trvá dýl a člověk se dost zabaví. Anebo si představuji jakýsi fiktivní závod, např. schází mi ještě 2km domů, tak si představím, že jsem právě dosáhl 40-tý km na maratonu (19-tý 1/2M atd.)tak trochu se do té situace vžiju, zjišťuji že „mám na 40-tý (virtuální) km ještě hodně sil“ a běží se lépe. Nevím, někdo si řekne, že to je dětinské ale já si myslím, že podobné myšlenkové „simulace“ mají něco do sebe, schválně by mě zajímalo co by na to řekl nějaký psycholog, jestli by mi nedoporučil dělat něco jiného :O(.