Barbora Macurová – když je závod, tak mám takový „vypínák“ a většinou jedu prostě do mrtva

Jak jsi začala se sportem? Jaké sporty sis vyzkoušela a kdy ses začala věnovat prioritně běhání?
Dá se říct, že od malička jsem ke sportu byla vedena, jelikož můj taťka byl tak trošku „blázen“ a měl rád extrémy (což mám asi po něm). Nebyl úplně vášnivý běžec na silnici, ale jeho vášní bylo právě běžecké lyžování, cyklistika a hory. Měl tzv. tuhý kořínek a prostě sport miloval, takže od mala mám právě díky němu i svým sestrám kladný vztah ke sportování. Dá se říct, že jsem vyzkoušela všelijaké sporty (fotbal, florbal, volejbal…), ale ve všech tady těchto sportech jsem dominovala právě díky běhu. Já ani nevím kdy, ale od první třídy jsem jezdila na různé přespoláky a většinou je vyhrávala, a proto mě právě to běhání tak bavilo a motivovalo mě k tomu se zlepšovat. Také je nutno zmínit, že k tomu přispěly i turistické závody, díky kterým jsem poznala spoustu krásných míst a přátel.
Běhání samotnému jsem se začala věnovat během střední školy, ale nebylo to tak, že by mě někdo vedl, prostě jsem běhala sama podle sebe, dá se říci skoro každý den okolo Ondřejníku, kde to mám tak ráda. No a pak když jsem měla nějaké ty výsledky na Lysacupu, LHUT a dalších horských závodech, tak mě oslovil druhým rokem na vysoké škole trenér. Od té doby beru to běhání ještě zodpovědněji a dá se říct, že je to taková i brigáda.

Vyrůstala jsi ve Frýdlantu nad Ostravicí, na dosah beskydským vrcholkům. S tím jsou spojené ikonické závody: B7, LH24 nebo Lysacup. Ty jsi všechny úspěšně absolvovala a jestli se nepletu, tak hned zkraje své běžecké kariéry, tak mě zajímá, co tě k tomu vedlo, že sis vybrala hned tak náročné závody?
Dá se říct, že hlavní inspirací byla pro mě moje sestra Petra, která sama absolvovala LH24 a dvakrát se jí podařilo získat medaili! Pamatuji si, když jsem ji právě dělala support ještě společně s mou druhou sestrou, tak mě to prostě obrovsky motivovalo k tomu, že bych chtěla jednou něčeho podobného dosáhnout a zažít ten pocit, kdy musíš překonat krize nejen s vlastním tělem, ale především se svou hlavou. O rok později jsem u ségry strávila léto v Norsku (kde žila asi 3 roky), kde jsme společně běhaly a ukázala mi jak skloubit stravu s tréninkem atd. Když jsme přijeli zpátky do ČR, tak nás nenapadlo nic lepšího než že si jako všechny tři sestry zaběhneme společně Beskydskou sedmičku (smích). Byla to celkem sranda, ale ten závod mě tak pohltil, že jsem chtěla běžet určitě znovu, takže jsem si pak ještě B7 zaběhla dvakrát. Vlastně mám vítězství ve všech kategoriích (trojice, ženy, mix), už mi chybí jen jednotlivci, takže bych možná v budoucnu ještě chtěla startovat. Lysacup byl takový spontánní nápad, protože kamarád (Tomáš Klím), měl zrovna volný čip, tak jsem zkrátka do toho šla a už to bylo!!!

Kdo tě v současné době trénuje a jakou vyznává tréninkovou filozofii? Jak vypadá tvůj typický tréninkový týden?
Trénuje mě Tomáš Ondráček, který žije a trénuje i další běžce převážně z Brna. Tomáš trénoval např. i Marcelu Joglovou nebo Magdu Čípovou a kdybych měla popsat jeho filozofii… No, já si myslím, že tím, že už má mnoho zkušeností, jak ze závodů (maraton za 2:26:18), tak právě s trénováním těch nejlepších, tak bych řekla, že se snaží neustále posouvat a hledá nové způsoby tréninků a sleduje co je právě „trendy“.

Můj běžný tréninkový týden vypadá zhruba takto:
3x týdně intenzita => většinou v úterý, čtvrtek a sobotu (když není závod) je na programu intenzita v podobě intervalů: 10x1km; 15x400m; 5x2km, nebo výběhy do kopců 10x200m. Některé tyto běhy běhám na dráze, jinak na cyklostezce.
Zbytek týdne, tedy pondělí středa, pátek jsou klusíky okolo těch 5:00/km, kdy běhám tak okolo hodinky. V neděli je dlouhý běh, který jsem teď během zimy měla většinou okolo 25-30 km, ale jinak okolo 20 km. Dlouhé běhy mám opravdu ráda, takže mi nevadí běhat i ty delší.

Všiml jsem si, že běháš relativně dost závodů. Jak k nim přistupuješ? Běháš je všechny na krev nebo je absolvuješ v rámci tréninku?

Když je závod, tak mám takový vypínák a většinou jedu prostě do mrtva. Nevím proč, ale jako trénink je někdy brát úplně nejde… I když je pravda, že některé závody např. v rámci Běhy Zlín prostě neberu jako něco důležitého, tak možná i nevědomě do toho nedávám tolik. Nechci, aby to vyznělo příliš namyšleně, ale spíše tam závodím s chlapy, protože tam nemám úplně rovnocenné soupeřky. Ale je pravda, že právě některé takové závody beru jako kvalitní intenzivní trénink.

Ty běháš v podstatě všechny druhy závodů. Horské, krosy, silnice i dráhu. Co tě nejvíc baví?

Já úplně nemůžu říct, co mě baví nejvíc, jelikož každý takový závod má svoje kouzlo!!! Já bych to asi řekla takto: já prostě miluji ten pocit sebedestrukce (smích). Vždycky říkám, že nelze srovnávat skyrunning a např. maraton, jelikož při každém z těchto závodů zažívá člověk úplně jiné pocity.
Například když během skyrunningu musíš ještě zdolat další kopec, který má převýšení 1000 m a ty prostě musíš zatnout zuby a cupitat nebo šlapat vzhůru.  Během maratonu je zase náročné držet stabilně to tempo, na které chceš běžet a případně zrychlit. Asi bych mohla říct, že mě více baví možná skyrunningové závody okolo těch 30-40 km, protože během tohoto závodu se člověk může kochat i tím prostředím a zkrátka pokud se mu nepodaří úplně výsledek, který by od sebe očekával, alespoň si z toho může odnést ty hezké pohledy.  A celkově je člověk z těch kopců tak jinak zničený. To ale musí člověk zažít.
Když se ti nepodaří maraton, který vlastně běžíš pořád na silnici, kde se ten terén nějak výrazně nemění, tak bych řekla, že z toho člověk je více psychicky špatný… Tak proto jsem možná ráda, že trenér ví, že mám ráda i závody v kopcích a soustředíme na ně i přípravu, abych pak nebyla třeba špatná, když mi ta silnice nevyjde. Takové ty kratší silniční a krosové závody jsou pro mě spíše taková rychlostní sranda. Na dráze jsem nikdy moc neběhala. Kratšími závody na dráze jsem nepolíbená. Ale beru to tak, že právě díky takovým kratším a rychlejším závodům se člověk může posouvat i u těch delších.  Možná bych ještě zmínila také komunitu lidí, která je okolo těch horských závodů pro mě více sympatičtější.

Loni jsi vybojovala stříbrnou medaili na MS v horských bězích a tím trochu zpopularizovala běhy do vrchu v tuzemsku.  Jaký ohlas to vůbec vyvolalo? Přece jen medaile z MS už něco znamená.
Ano, je pravda, že díky tomu se to dostalo do povědomí lidí, že něco takového jako horský běh existuje, a to nemyslím jen ty lidi z nesportovního prostředí, ale také elitní sporťáky kteří mají za to, že běhat se dá jen na dráze či silnici, protože jakékoliv tempo (pro ně) nad 5:00/km už není běh.
Tady bych určitě chtěla vyvést tyto lidi z omylu, protože když běžíš do kopce tempem 5:30-6:00/km, tak to vychází někdy skoro nastejno jako kdyby jsi běžel po rovině 3:40/km. Naopak, když běžíš z kopce a je ten kopec opravdu dlouhý, tak jsi schopný vyvinout tempo i pod 3 min/km. Takže určitě i v kopcích se dá běhat a já jsem ráda, že díky mému úspěchu třeba na toto někteří mohli změnit názor. Jestli to nějaký ohlas vyvolalo, nedokážu říct jistě, ale každopádně jsem ráda, že alespoň mají lidi o takovém závodě v kopcích povědomí a třeba to taky vyzkouší, aby poznali, jaký je to super pocit (samozřejmě jak pro koho).

Jak se například liší příprava na silniční půlmaraton od přípravy na horské běhy?

Příprava se liší asi v tom, že na silniční běhy mám více intervalových tréninků např. na cyklostezce či dráze. Co se týče těch delších běhů, tak ty jsou taky převážně na cyklostezce a v určeném tempu. Když se připravuji na nějaký ten skyrace, tak samozřejmě, když jsem doma v Beskydech, tak prostě běhám po kopcích i právě ty dlouhé běhy, abych zvládala přecházet ze seběhů do výběhů a vydržela změny tempa. Právě při přípravě na MS v Thajsku jsme byli společně s vrchařema na soustředění v Rakousku, kde jsem měla např. speciální trénink simulujicí trať na MS. Takže rozdíl je určitě v tom, že prostě běháš více v kopcích nebo když nemáš moc možností běhat dlouhé běhy v kopcích, tak alespoň nějaké intervaly do kopečků.

Obecně je v Beskydech řada skvělých horských běžců. Čím myslíš, že to je?

Já bych řekla, že je to především tím, že tito lidé to nedělají jen pro výkon, ale pro svoje potěšení a dobrý pocit ze sebe sama, což je dle mého názoru jedna z cest, jak být ve sportu úspěšný. Většinou pokud dělá člověk nějakou aktivitu či práci z lásky, přinese mu to časem úspěch, ale samozřejmě to není pravidlem. V Beskydech je také za ty roky vybudovaná taková „horská komunita“ běžců, kde nás všechny spojuje jedno = běhání po kopcích a případně nějaké to pivko na vrcholu, nejčastěji tedy na Lysé hoře. Takže někteří lidé se schází v hospodě, ale u nás se schází v hospodě na kopci (smích). Taky si myslím, že většina „Beskyďáků“ má podobný feeling při běhu jako já – prostě milují ten pocit, kdy se můžou odreagovat a na nic nemyslet.

Nakousnul bych i jedno ožehavější téma, ale myslím zcela zásadní, a to stravu. Dost se to řeší u běžkyň, hlavně v mladším věku. Obecně mi přijde, že tu je tendence omezovat jídlo, shazovat váhu za cenu výkonnostního progresu, který je ovšem v tomto případě dlouhodobě neudržitelný. Zajímá mě, jak se na to díváš ty a obecně jak přistupuješ ke stravě, popřípadě k suplementaci?
Tím, že jsem si na střední škole prošla PPP (porucha příjmu potravy), tak zkrátka už umím s určitými myšlenkami ohledně jídla pracovat, ale dá se říct, že od té doby mám taky stále nastaveného jakéhosi „hlídáčka“, který tam už bude nejspíš napořád. Ale časem jsem se s tím naučila dost dobře pracovat, a proto mě ani nevyvedou z rovnováhy komentáře některých lidí ohledně mé postavy, jelikož mě vůbec neznají a neví jak jsem nastavená.
Myslím si, že je pro každou holku během dospívání těžké vyrovnat se s hormonálními změnami a celkově s pocity, které se vám mění ze dne na den. Kdybych měla dát nějaké doporučení, mohla bych napsat knihu, takže se asi nebudu v tomhle moc rozepisovat, ale kdyby náhodou nějaké holky měly problém, klidně ať se nebojí a napíšou mi do soukromé zprávy.
Já se obecně řídím pravidlem: ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA. Jsem odpůrce jakýchkoliv diet, půstů a nevím čeho všeho. Základem je pravidelnost a vyváženost, takže jíst kvalitní potraviny a vyvarovat se polotovarům atd. Já prostě miluji zdravou stravu a nejsem úplně milovník klasiky, takže ráda zkouším nové alternativní recepty, kde se snažím, aby byl zachován poměr sacharidů, tuků a bílkovin. Musím se však přiznat, že to nějak extra neřeším, prostě je pro mě důležité i to, jak se po tom daném jídle cítím, jestli mi to chutná a zda mi to dodá co potřebuji. Vzhledem k tomu, že má kilometráž je vyšší, tak prakticky můžu sníst cokoliv a navíc tím, že se snažím opravdu jíst pravidelně, tak mi funguje i dobře metabolismus, takže si můžu dovolit i nějaké chipsy, kebaby, čokoládky, atd. Zkrátka jsem se naučila poslouchat své tělo a když mám na něco chuť, tak si to dopřeji.
Co se týče mé suplementace, tak jsem se teď dost právě zaměřila na potréninkové svačinky (zejména nápoje s vyváženým podílem sacharidů, bílkovin a vitamínů) , na což jsem se dříve tak nesoustředila a musím říct, že od té doby, co si právě i toto hlídám, se cítím více silnější a energeticky v rovnováze, jelikož, co tělu po tréninku dodáš, to pak využije i pro další zátěž.

Co všechno tě čeká v následující sezóně?
Tak jeden cíl už byl splněn, a to zaběhnout osobní rekord na půlmaratonu v Praze (1:13:21)), což se povedlo, ani nevím jak. Upřímně jsem vůbec nedoufala v čas, který jsem zaběhla, ale člověk stále může překvapovat sám sebe. Nyní jsem v přípravě na pražský maraton, kde mám nastaveno, že bych chtěla zaběhnout lepší čas než loni, ale jestli to bude o minutu či dvě, to je ve hvězdách. Co se týče dalších vrcholů, tak bych se v co nejlepším světle chtěla představit na červnovém MS v horských bězích v rakouském Innsbrucku, kde mě čeká 45 km, následuje evropský šampionát ve skyrunningu v Černé hoře, kde chci absolvovat vertikální kilometr a skyrace. Na podzim pak zkusím opět maratón, tentokrát v Košicích.

Jak to vidíš do budoucna, máš nějaké cíle, běžecké sny?

Já bych hlavně chtěla, aby mé zdraví bylo v pořádku a mohla dělat to, co mě dělá tak šťastnou.  Přiznám se, že myšlenka olympiády tam už ve mně někdy proběhla, ale ty limity jsou tak přísné, že se na to moc neupínám. Do budoucna bych určitě chtěla miminko, takže doufám, že i poté budu moct podávat třeba i lepší výkony. Každopádně běžeckým snem by byla asi ta olympiáda, co si budeme…Mým hlavním cílem nyní je posouvat své limity výše.