Marek Rod

Ultramaraton je disciplínou mnoha nej. V současnosti jeden z nejrychleji rostoucích sportů, protože lidská povaha je jednoznačná a po dokončení městského maratonu chtějí zdatní běžci zažít něco dalšího. Zároveň je asi nejdostupnější a nejbezpečnější z takzvaně extrémních sportů.

Rozběhali jste se na cestách kolem bydliště a přemýšlíte o přihlášce na první trailový závod nebo dokonce rovnou skyrace? Láká vás příroda a hory, ale uvažujete, jestli na to máte? Jak pozměnit trénink? Je běh v terénu nebezpečný, nebo je naopak dokonce zdravější? O tom všem si nyní řekneme pár vět.

„Prohrál jsem si to v hlavě.“ Kolikrát jste variaci na tento výrok od sportovců slyšeli a kolikrát jste ji sami řekli? Případně samozřejmě i optimističtější: „Srovnal jsem si to v hlavě a najednou to šlo.“ Posviťme si tedy spolu na následující paradox: Na jednu stranu většina z nás podvědomě uznává, že ona „hlava“ má na sportovní výkon značný vliv, a to nejen u motoricky náročných sportů, ale i u vytrvalostních disciplín, kde rozhoduje „hrubá galejničina“ (běh, cyklistika,…). Ovšem když potom máme shrnout tréninkové cíle a postupy, vypadne z nás následující: zlepšit efektivitu běhu, zvýšit VO2max, zvýšit laktátové prahy. Jako by tělo bylo zase jen predikovatelný stroj. Kde je tedy pravda? Jak moc hlava rozhoduje?

Běháte jen tak pro radost? A to včetně závodů? Držte se toho, mám chuť říct, má to své výhody! S jídlem ale roste chuť, takže po fázi “chci to dokončit” zpravidla přichází fáze “nejde o to JESTLI VŮBEC, ale ZA KOLIK”… Samo sebou, že skutečný člověk není literární postavička a mívá mnohem víc než jeden rozměr a jednu motivaci. Ale jejich těžiště se zpravidla posouvá od těch původních k novějším. Následujících pár řádek osobních zkušeností má posloužit jako připomínka, že stojí za to si těch motivací zachovat co nejvíc, a to včetně těch nejpůvodnějších.

Ve svém posledním článku (Výdrž a vytrvalost: Co vám testy zamlčují?) jsem rozebíral problematiku vytrvalosti z pohledu aktuálních výzkumů. Ty nejspíš potvrzují, že máloco se vyrovná budování vytrvalosti pomocí velmi dlouhých běhů. Naštěstí ale existují pomocné alternativy pro ty, kdo nemají na mnohahodinové běhy čas nebo aktuální fyzičku. Dnes se podíváme na další z nich, a totiž back-to-back tréninky.

Čeká vás maraton a chcete se připravit důkladně? Současnost nám poskytuje takový přístup k informacím, že naši předkové by nevycházeli z úžasu. A nejde jenom o informace všeobecné, ale i data o nás samých. Dnes máte možnost zajít na testy laktátové křivky, VO2 max nebo jiné, na které by se o generaci dřív dostali jen elitní atleti. Dozvíte se tak při jakých tempech a tepech bude vaše tělo fungovat na kýžené úrovni intenzity a podle toho můžete zvolit závodní i tréninkovou strategii. Jenže co když tato čísla sama o sobě říkají jen velmi málo?

Pokud netrpíte sebemrskačstvím, mám pro vás dobrou zprávu. Když přijde řeč na klíčové typy tréninkových jednotek, každému se vybaví tempový běh, intervaly, dlouhý běh… Ale co kdybych vám řekl, že ten nejlehčí trénink ze všech je minimálně stejně důležitý? Řeč je o regeneračním běhu. Jak přesně zapadá do tréninku? Liší se nějak od “volného běhu” nebo “zbytečných kilometrů”?

Dnes už je čím dál běžnější, že i rekreační běžci sáhnou po službách běžeckých trenérů. Co člověk může a má očekávat jako benefity spolupráce s trenérem oproti samotréninku? A co by měl mít na zřeteli běžec, který se rozhodne trénovat sám, aby se vyhnul rizikům?