Pečovatelka Hospice sv. Alžběty Marie Balšínková se od roku 2018 věnuje dálkovým běhům a má za sebou již řadu skvělých úspěchů. Svůj sportovní talent se nyní rozhodla spojit s myšlenkou podpory hospice a založila dárcovskou výzvu Z Brna na Praděd.
Dárcovskou výzvu mohou lidé podpořit na https://www.darujme.cz/vyzva/1202704 a přispět Hospici sv. Alžběty. Finanční výtěžek poputuje na vybavení pokojů a rehabilitační pomůcky pro nevyléčitelně nemocné pacienty, o které Marie v hospici pečuje.
Marie odstartovala z Hospice sv. Alžběty v pátek 29. října v 11 hod. Od této chvíle běžela nepřetržitě až do sobotních 16 hod., kdy se jí podařilo dosáhnout vytyčeného cíle – vrcholu Praděd. Na své trase zdolala neuvěřitelných 165 km!
O své motivaci k založení dárcovské výzvy říká: „Vím, že to bude cesta dlouhá, strastiplná a plná překážek. Přesně taková, jaký je sám život. Život, který má ale smysl. Jak dlouho bude cesta trvat? Není vlastně tak důležité. Než každý totiž dojde na konec své cesty, zjistí, že to podstatné a důležité je všechno to, co se děje během ní. To je ten cíl – to je cesta. Proč poběžím? Protože běžet můžu. A díky vám na této cestě můžeme společně vysbírat finanční částku, která má smysl a která pomůže nemocným na své poslední etapě života v Hospici sv. Alžběty zkvalitnit prostředí, zachovat jejich důstojnost a životní hodnoty. Přispějete tak na vybavení pokojů a rehabilitační pomůcky a díky vám tak nemocným alespoň trochu přiblížíte domácí pohodlí, které jim schází.“
A jaké byly první dojmy?
Chce se mi smát i plakat štěstím. I že je konec. I když mě bolí úplně celé tělo, to, co mi dala tato cesta, se nedá slovy popsat. Bolest jde úplně stranou a v hlavě se mi přemítá celý den a noc… Děkuji ze srdce všem za obrovskou podporu, které si nesmírně vážím, moc pro mě znamená. Protože to je to, co druhé drží a dodává hodně sil. Teď ji já díky vám můžu dát zase těm, kterým dochází.
Jak jste běh zvládla?
Z Brna na Praděd (165 km) byl zatím můj nejdelší běh, a proto jsem věděla, že mi tělo kdykoliv může ,,vypnout“ z důvodu žaludečních problémů nebo nějakého zranění. Snažila jsem se proto běžet pozvolna a soustředit se na dech, protože ten je pro energii nejdůležitější. Nebyl to závod s časem. Kdykoliv bylo potřeba, přešla jsem do chůze, dala si svačinu, fotila, myslela na Hospic. Ten byl největší motivací pokračovat pokaždé, když mi docházela energie nebo jsem někde bloudila. A tak jsem krok za krokem došla na Praděd, nonstop bez spánku, ve dne za svitu podzimních paprsků slunce, v noci za svitu čelovky. I když lidské tělo dokáže neskutečně moc, nejdůležitější ve vytrvalosti je hlava. Ta musí být po celou dobu hnacím motorem.
