Malofatranská stovka je závod, který má mezi příznivci ultra již od prvního ročníku v roce 2013 své jméno. Po loňské pauze organizátorů tedy mnoho z nás neodolalo volání jednoho z nejnáročnějších ultramaratonů na Slovensku, který se navíc letos vytasil s trasou, jejíž parametry jsou srovnatelné s UTMB. A co jsem si řekl já? No když už, tak už…
V tomto reportu jsem posbíral několik postřehů od účastníků 50, 100 i 180km trasy, ať si pro příště můžete zvolit, která trať vám nejlépe sedne. A pro organizátory ať mají co více pohledů a zpětných vazeb v jednom článku. Kvalifikačními předpoklady procházím hladce. Kapacita padesátky i stovky je omezena vždy na 100 míst a 180-ka prouze pro 50 vyvolených, takže je možné, že když za sebou nemáte odpovídající zkušenosti nebo výsledky, tak se na vás nedostane. Holt, kdo nemá naběháno, nesmí na MF 🙂 Startovné na 50-ku za 49EUR, 100-ka v jednotlivcích za 59EUR, 100-ka ve štafetě za 89EUR a 180-ka taktéž za 89EUR. Povinná výbava je řekněme standardní, beroucí v potaz pohyb ve vyšších nadmořských výškách a na území Slovenského národního parku. Dobře jsou zajištěny i informace o trase (celková vzdálenost a převýšení jednotlivých tras, místo drop bagu i občerstvovačky) navíc s odesláním GPX souborů přímo do mailu.
Při akreditaci kontrola povinné výbavy, nutno dodat že rozumná, nijak šikanující. Briefing k trati v pátek 21:30 – 22:00 byl dle mého až v příliš pozdní hodině. S ohledem na start MF180 v sobotu ve 4:00 ráno bych ho uspořádal třeba 2x, jednou v 19:00 pro ty, co již dorazili na základnu a chtějí jít brzy spát, podruhé ve 21:00 pro pozdější dojezdy. Rozhodně však oceňuji oddělená místa na spaní pro 180-kaře a ostatní trasy. Díky tomu nemuseli dálkoplazi startující o dvě hodiny dříve budit 100 a 50-kaře, kteří vybíhali až v 6:00 ráno.
Zahřívací kolečko na Kysucích
Konečně jsme v závodě. Po vzoru prvního ročníku vybíháme vstříc Kysucím, kde jsme si odkroutili prvních 23 kilometrů trasy. Toto je pro mě, co se týče trasy, sporný bod. Jakési “návštěvní hodiny” Malé Fatry jsou vymezeny od 6. hodiny ranní do 21. hodiny večerní. Proto jsme ve 4 ráno vyběhli do Kysuc, abychom se na Fatru nedostali dříve jak v 6 ráno a v nohách měli už přes dvacet zahřívacích kilometrů. Za mě bych dal start společně s ostatními trasami v 6 a namířil to rovnou na Fatru, nedokážu však prohlédnout všechny aspekty bezpečnosti, časové a personální organizace a podobné, které asi organizátory přiměly pro rozběh v Kysucích.
Na cca 5. pozici míjím první kontrolu v Zazrivé a ihned vidím, že je dobře zajištěná. Já sice po celou dobu závodu kombinoval jen škvarkovou pomazánku na chlebu a melouny, ale i pro náročnější bylo z čeho vybírat. Nutno však dodat, že 100km kamarádi si postěžovali na čínské polévky, na místo nichž by uvítali spíše masový vývar, a absenci sýra. Za mě určitě pochvala, že i občerstvovačky pro čistě 180km trasu, tedy pro celkem 23 závodníků, byly kvalitně vybaveny.
A tak si běžíme dál a kilometry nám vesele či méně vesele a méně či více bolestivě ubíhají, až dorážíme do Lipovce, finiše 50km trasy. Od ostatních jsem zaslechl smíšené pocity nad tím, že i kvalitní závodníci, kteří dobíhali v první třetině startovního pole, již měli smůlu s cílovým obloukem, protože ten byl již sbalen a asi putoval na místo cíle stovky. Také zde máme přístup ke svému drop bagu. K tomu nemám nic než to, že sám bych drop bag umístil později než na 80. kilometr, ať již mají závodníci za sebou větší část převýšení i vzdálenosti. Takže za mě nahnat více kilometrů v severní části Malé Fatry, která je navíc i obecně hezčí. Minimálně mě by toto velice pomohlo. Takhle jsem věděl, že mám za sebou 80 a zbývá mi ještě 100 kiláků, tedy celá délka střední, už tak velice náročné trasy. A k tomu také větší porce výškových metrů stále přede mnou. Psychicky mi to nepřidalo.
Po dalších 19 hodinách dobíhávám do cíle. Jídla dostatek, a to je pro mě po více jak 32 hodinách na trati to nejdůležitější. Jako vítěz 180km trasy dostávám poukaz na běžecký kemp v Javornících v hodnotě 249EUR, což je krásná cena.
A co závěrem…?
Zvláštní zmínku si zde zaslouží ještě dobrovolníci na kontrolách po trati. Jejich přístup byl vždy velice vřelý a podpůrný, což třeba na takovém 140. kilometru skutečně potěší a někdy i přes rozhodnutí ukončit to přiměje běžce v závodě pokračovat. Já sám otestoval jejich míru dobroty, když jsem je požádal, jestli bych si na kontrole u Zámku Kunerad nemohl lehnout k nim do auta. Ochotně vyhověli, dali mi polštář, zabalili mě do vlastní alufolie a po 40 minutách vzbudili. Takže díky za toto jako za celou Malofatranskou…
/text: Radek Chrobák; foto: archiv autora/
