Tomáš Hudec – L’echappe Belle byl jeden z mých nejnáročnějších a nejkrásnějších závodů

L’echappe Belle, tak na tenhle závod jsem byl přihlášený už od dubna a díky informacím, které jsem měl, jsem se už od dubna na něj těšil. Závod se koná pro nás Čechy v méně známém, ale o to krásnějším prostředí belledonského masivu, který se rozkládá mezi městy Chambery a Grenoble. Závod bývá dopředu vyprodaný a tento ročník nebyl výjimkou. Zúčastnilo se ho 1700 běžců.  Závodníci si mohou vybrat ze tří vzdáleností 144 km, 85 km nebo 47 km trasu. Tentokrát jsem byl připravený se pochlapit a běžet 85 km. Naštěstí asi dva týdny před závodem jsem dostal rozum a změnil vzdálenost na 47 km.

Prohlédněte si i další fotografie k článku…

Závod se nesl v duchu technické náročnosti, bezchybné organizace a přátelské atmosféry na každém kroku

Koncem září se mi naskytla možnost závodit v Itálii nebo Francii, a tak prostor pro sebedestrukci bude až za měsíc tam… Při přepisování registrace mi bylo sděleno, že jsem byl ve skutečnosti přihlášený na 144 km. To by na startu bylo pořádné překvapení 🙂 Rekord závodu na 47 km 6 hodin 8 minut Uga Ferrariho, budil respekt z trati. Já si pomalu začal představovat, jak trať bude vypadat, protože převýšení 2800 metrů není tolik, aby rekord byl nad 6 hodin. Dokonce jsem začal zvažovat, že bych si vzal hole, ale nakonec rozhodla skutečnost, že žádné nemám. Při svém jediném použití na závodu v Ekvádoru jsem je zlomil 🙂 Nadávat jsem si začal už při druhém stoupání, kde mě začli předbíhat hůlkaři. Vzhledem k technickému terénu a po zkušenostech z GGUT před měsícem volba padla opět na boty Inov8 trailoc285. Díky tomu, že jsem se na závod dostal jako novinář, tak jsem měl možnost sledovat vše ze zákulisí a musím říct, že to byla zajímavá zkušenost. Navíc o mě bylo velmi dobře postaráno 🙂 První den jsem tady strávil sledováním závodníků na trati 144km. Atmosféra byla úžasná a já se nemohl dočkat až následující den nazuji tenisky. Po stránce organizátorské se závodu nedá vůbec nic vytknout. Přátelská atmosféra panuje doslova na každém kroku.

Ještě před startem svého závodu se jdu kouknout na start 85 km v 6 ráno, kde běží Olga, abych ji povzbudil. Tomuhle se říká opravdové přátelství :D. V 10 hodin už jsem na startu svého závodu  spolu s Mončou, která si dala stejnou výzvu nebo spíš mnohem větší, protože já už jsem pár závodů s podobnými parametry odběhl (nebo jsem si to alespoň myslel), pro ni to ale bude nejdelší závod. Před startem prohodím ještě pár slov s jednou Španělkou, kterou jsem znal pár let jen přes instagram, ale okamžitě jsme se poznali 🙂

Pokud si říkáte, že všechny kopce jsou běhatelné, přijeďte se otestovat sem

Závod startuje přímo do sjezdovky. V duchu si říkám, že kvůli tomuhle jsem mohl zůstat v Čechách. Naštěstí to byl jen krátký úsek, po kterém začíná krásný trail. Na můj vkus se začalo pěkně z ostra. V prvním menším seběhu se zařazuji do čelní skupinky, která je ale dost roztrhaná. Posledních 15km je z podobného kopce, kde mám navrch a říkám si, že to by mohl hrát v můj prospěch. Bohužel už v dalším nekonečném stoupání zjišťuji, že minimálně dva borci mají ještě mnohem víc navrch při stoupání. Mám krátké nohy a tak kopce, které se nedají běhat nebudou moje silná stránka. A pokud si teď říkáte, že všechny jsou běhatelné, tak se přijeďte otestovat příští rok sem. Tohle technické stoupání je spolu ostrým sluncem dost vyčerpávající. Je mi jasné, že na první občerstvovačce si budu muset doplnit víc než litr vody. Za celý závod vypiji 5 litrů tekutin. Tolik jsem snad ještě nikdy v životě nevypil. Různé druhy melounů mě nakonec zdrží nějakých 10 minut. Určitě bych mohl zůstat déle, ale pořád věřím, že se budu moci dotáhnout na vedoucí 3 závodníky. Po občerstvení následuje další z řady nekonečných stoupání.

Tahle část závodu je i přes mé neustálé projevy zoufalství stejně ta nejkrásnější. Jakmile se konečně vyškrábu nahoru na sedlo, tak jako politý živou vodou začnu poletovat při seběhu. Moji extázi nadšení utnou až křeče v břiše. Na chvíli si musím sednout, alespoň si vychutnám tu nádheru. Kdybych tu vzdal, tak se ale stejně musím dostat dolů po svých. Tenhle výlet vrtulníkem by mi pojišťovna asi neproplatila. Tuhle variantu tedy vylučuji. Za tu dobu, co tu sedím mě stihne předběhnout jen jeden závodník, který na mě něco francouzsky prohodí. Já si to volně přeložím, že zdraví máme jen jedno. Říkám si no to by se ti líbilo mít o soupeře méně. Až po závodě mi vysvětluje, že mi říkal, že závěrečný seběh bude můj 🙂

Ještě nikde jsem netrpěl tak, jako tady

Jakmile se znovu postavím na nohy, tak zjišťuji, že to docela jde. V seběhu dobíhám Francouze a pokračujeme společně až na další občerstvovačku. Do lahve si dám kolu. Při teplotě 30 stupňů, to bude za 10 minut jen ztěží k pití. Kolu nepiji ani normálně, ale je to tu jediná věc s cukrem. Mezitím zjišťuji, že můj nový kamarád je místní a minulý rok doběhl třetí. Spolu za řeči vyrážíme do posledního stoupání. Čekal jsem, že se mi bude snažit v kopci odběhnout, ale kupodivu dlouho běžíme spolu, až do momentu než se na chvíli musím zastavit a nakonec kopec vyjdu pozpátku. Při tomhle pohybu jsou křeče snesitelnější.

V posledním seběhu opět předbíhám mého nového kamaráda, ale za dalších 300 metrů se znovu zastavuji kvůli křečím v břiše. Teď už anglicky se mě ptá, jestli jsem v pohodě. Usměju se a odpovím, že ať se nebojí, že se ještě uvidíme, ať radši přidá 🙂 Ani nevím do jaké míry svým slovům věřím, ale nakonec se bohužel vidíme až v cíli, kde na mě už dvě minuty čeká. Celkově dobíhám na 5.místě. 50km trať v čase 6 hodin 20 minut, s tím, že jsem podle Stravy hodinu někde proseděl 🙂 Pořád nevím, proč, ale ještě nikdy jsem při závodě tak moc netrpěl jako tady. I přesto všechno jsem si závod nesmírně užil. Je mi jasné, že závod jsem vůbec nezvládl takticky, ale o to větší motivaci budu mít příští rok na 85km trati. Na závěr musím pogratulovat Petře Muckové, která jako vůbec první Češka v historii dokončila dlouhou 144km trasu a to na skvělém 4.místě. Tenhle závod je považovány jako jeden z těch nejtěžších v Evropě.