Western States 100, americký závod, který je snem snad každého, kdo k závodům na ultra vzdálenosti jen přičichl. Dostat se na startovní listinu je těžké, musíte splnit podmínky a ještě projít losem. To se letos povedlo Palo Třináctkovi, který je momentálně v hlavních fázích příprav. Více o něm i jeho cestě v článku.
Palo Třináctka z NVPP na Western States 100
Je už to dýl, ale na mém pohledu na běhání se nic moc nezměnilo. Pořád se snažím dvakrát v týdnu běhat naboso a zbytek odtrénuju v minimalistické obuvi. I s oblečením se to snažím nijak nepřehánět. To pak člověka zbytečně nepřekvapí nějaká ta rýmička nebo podobné těžké choroby. Mám obrovské štěstí, že v týmu je nás takových víc a běhání je opravdu především zábava, kterou si navíc snažíme zpestřit, kde se dá. Sázky. kdo koho porazí, či jestli za sezónu bude DNF hezky motivují. Někdo ale prohrát musí, takže se pak stane, že běžíte 50 km v dámských plavkách, a to si člověk hezky procvičí své ego. Ono to tak vypadá, že jsme jen partička, která se dobře baví a nebere to vůbec vážně a něco na tom asi opravdu bude. Naběhaná kilometráž a výsledky pak ale svědčí o něčem jiném. Naše snahy věnovat se začínajícím či šířit pohodu v pohybu, jsou přijímány pozitivně. V dobré partě jde asi ledacos bezbolestně zkloubit.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
V minulé sezóně se mi podařilo naběhat necelých 5000 km a z toho 800 bylo závodních. Jasně není to až tak moc, na druhou stranu, daří se mi už několikátým rokem běhat bez zranění a vše přičítám právě tomu, že netlačím na pilu. Myslím si, že i proto se pomalu začínají objevovat slušné výsledky, tedy pokud zrovna nebloudím.
Někdy v začátcích jsem se o Western States 100 dověděl jako mnozí jiní z knížek, kde popisovali tohohle praotce všech ultratrailů, pak ale přišel film Unbreakable a u toho jsme slintali snad všichni. To byla ta správná motivace začít něco pořádně dělat a zároveň někde v koutku i malý sen, co kdyby se nám tam někomu podařilo jednou dostat. To, že mě realita dožene takhle brzy, jsem jednoduše nečekal. Nicméně když je to tady, je třeba toho využít a poprat se s tím. Mám štěstí na úžasné lidi okolo, kteří umí podpořit a pomoci. Jisté je, že sám bych to nikdy nezvládl. Tohle je vlastně na té naší běhací partě to nejúžasnější, kamarádi vás prostě nenechají ve štychu a nemusí jít jen o běh.
O přípravách a o tom co se děje u nás v týmu najdete na www.nvppteam.cz, můj trénink upravený pro WS100 najdete tady.
O mně, o běhu a proč mě to tak dostalo
Ani ve snu by mne nenapadlo že sem napíšu něco veskrze osobního jenže…
V minulosti jsem se věnoval hodně aktivitám, lezení ve skalách, po kopcích ve sněhu a ledu, ježdění na prkně a lyžích v horách i jinde, BMX a horským kolům, ježdění na sportovní motorce, pádlování na divoké vodě. Pro mnohé by se mohlo zdát, že zážitků pro víc lidí, na víc životů. Tohle všechno má ale i své stinné stránky. Tělo totiž dostává při každé zábavě trochu kapky a sem tam se i něco nepovede. Výsledkem jsou pak maličkosti jako: pochroumané rameno, utržený křížový vaz nebo naštíplá pánev. Ty drobnější věci jako omrzliny, odřeniny nebo tržné rány ani nelze brát vážně. Proč to sem vlastně píšu? Podle všeho by můj organismus vzhledem k mému zatížení a věku měl pomalu přemýšlet o stádiu rozpadu a rozkladu (některé zdroje doporučujou trénink skoku do rakve ). Kecal bych, kdybych tvrdil, že mě nikdy nic nebolí a nebolelo. Byly doby, kdy jsem vstával z postele postupně, prvně na čtyři a pak na dvě (záda jsou hold prevít). Na kolena jsem zase v minulosti dával po zátěži mokré plíny, aby nezatuhly. Používal jsem různý fígle, abych se mohl pořád bavit. To ale nejde donekonečna, takže nakonec ubývalo aktivit a přibývalo kil.
Dlouhé roky byl pro mne běh jen vhodným doplňkem k udržení kondice. Pohyb, který když jsem posunul na trochu vyšší level, tak se tělo ke mně obracelo zády. Nicméně z dob minulých mi zůstal malý sen o tom, že zvládnu uběhnout maratón a vzhledem k chátrání mého fyzického já (uvnitř se cítím pořád na patnáct), byl na čase tento plán uskutečnit, dokud to jde. Nebyl problém zabloumat po netu, najít příručku jak uběhnout maratón za 100dní a vrhnout se do tréninku. Jenže po dvou měsících aplikace doporučených dávek, tělo vyhlásilo stávkovou pohotovost a mě nezbylo, než se opět vrhnout na google s hledáním nějakého řešení. Moc jsem nedoufal, že vůbec něco najdu a úplná náhoda mi vrazila do ruky knihu „Born to run“.
Kdo nevěří, ať tam běží. Já uvěřil a běhal.
Ze začátku to byl děs, všechno bylo jinak a i když ustupovaly bolesti z dřívějška, přibývaly nové z míst, které by člověk moc nečekal. Vydržel jsem, odběhnul si sen, a pak začal naplno běhat jen v minimalistické obuvi a bos. Tím by to mělo všechno asi skončit, jenže když jsem nadobro zul tlumené boty a začal běhat pro radost, přišlo neuvěřitelné.
Najednou bolístky vymizely, každý výběh byl šílená užívačka, přibývaly síly a ubývala kila. Z nemocného „starce“ se stal ten, co na dlouhý tratě stačí svým dospělým dětem (už jen to že s nima můžu trávit část jejich volného času, je pro mne svátek). Dnes už je to úsměvná vzpomínka na to, jak jsem se nadřel, abych uběhl sedm kilometrů v kuse. Pokrok, který organizmus udělá během jednoho roku, je k neuvěření. Stejně jako to, že samotný běh je zážitek zcela srovnatelný s kteroukoli předešlou aktivitou. Přitom je plně nezávislý na možnostech, nepotřebujete partnera, benzín do nádrže, ideální počasí nebo šíleně drahé vybavení. Stačí trenky, boty a trocha volného času (když je chladno, tak pár věcí navíc).
Proto vlastně tohle množství písmenek o mně. Myslím si, že jsem stejný jako všichni ostatní, jen nerad věci vzdávám a nezvládl bych život odsedět jen u knížek a nebo televize. Zkuste to!!! Jděte si zaběhat sami a nebo to zkuste s námi, vždycky je něco poprvý a když vám to nic nedá, vykašlat se na to můžete vždycky.
Pokud byste rádi Pala Třináctku podpořili, můžete zde.
Foto: archiv Palo Třináctky
